Oskar

Dva kriminálníci se vydávají za dva vědce, kteří jsou jim k nerozeznání podobní. No, proč ne. Mezi oběma dvojicemi existuje tentýž vztah "starší blahosklonný seladon versus mladší nepraktický trouba". Hm, to už bude trochu matoucí, ale budiž. Oběma dvojicím jde o přechytračení nepřehledné skrumáže mafiánů, cizokrajných tajných agentů a domácí tajné služby a o získání stejné ženy, nehezké natupírované brécy. Tak dost. První půlhodina filmu vypadala sice výstředně a zmateně, ale stále ještě docela slibně. Nejpozději od chvíle, kdy se ukáže, že vědci jsou současně tajnými agenty a že kriminálníci, vydávající se za vědce, jsou dalšími postavami také považováni za špiony, přestává děj dávat smysl a vrší jen únavně nevtipné gagy jako z nějaké flatulentní italské taškařice. Pokud jde o Rogera Moorea a Michaela Cainea, bylo by hezké napsat, že alespoň oni úroveň filmu jakžtakž pozvedají, ale nebyla by to pravda. Caine svou dvojroli ustál o něco lépe než Moore, ale v každém případě jde o jeho nejhorší film, jaký jsem kdy viděl. Rogeru Mooreovi jednak velmi nesedí komedie jako taková, druhak mu hází klacky pod nohy věk, v němž všechno to laškování se slečnami, vlastní oběma jeho postavám, působí upoceně a trapně. John Cleese hraje pouze cameo, v titulcích popsané jako "muž na pláži v Barbadosu, který vypadá jako John Cleese" a o zbytku obsazení nemá smysl mluvit. Závěrem snad ještě plivnu jedovatou slinu k nesnesitelné hudbě a nekoukatelně přesvícenému obrazu. Po všech stránkách špatný film. 20%

Nečekaně skvělý kousek. Název a plakát trochu matou; místo staroanglické duchařiny film nabízí realistické kriminální drama. Starší manželé Savageovi, poněkud izolovaní od reálného světa, vymyslí dokonalý plán. "Půjčí si" dcerku bohatých rodičů, aby jim paní Savageová - profesionální médium - mohla po kapkách předávat indicie k jejímu nalezení a spolu s výkupným získala renomé zázračné psychotroničky. Jenže plán se od prvních chvil hroutí okolnostmi, na které únosci nepomysleli... Film vznikal za polních podmínek a s nekompletním rozpočtem. To si vyžádalo třeba natočení některých rušnějších scén skrytou kamerou za běžného pouličního provozu. I to filmu nakonec prospívá a má podíl na jeho autenticitě. Musím souhlasit s dopitakem, že Američanka Kim Stanley roli spiritistky hraje poněkud divadelně, ale koneckonců, její postava je tak trochu blázen. Richard Attenborough je ovšem maximálně uvěřitelný v roli hroutícího se oddaného manžela. Škoda, že film v závěru celou věc trochu překombinuje a na některých místech se IMHO zbytečně pokouší vnuknout publiku myšlenku "mohl by to být i horror". 80%

Středoškolský učitel Richard Dadier čelí třídě nezvladatelných žáků na novém působišti i stagnujícímu systému, který ho nenaučil, jak si s nimi poradit. Upřímně, čekal jsem od filmu trochu ostřejší hrany. Román Evana Huntera se mi jeví jako mnohem zdařilejší ve snaze diagnostikovat příčiny problémovosti žáků a kromě lamentací taky naznačit možná řešení v individuálním přístupu k nim. Film si IMHO velice dobře poradil s nezbytnou redukcí situací z knihy a není její bezkrevnou ilustrací. Za to palec nahoru. Ovšem v charakterizaci postav zůstává předloze hodně dlužen - násilnická mládež působí leckdy skoro jako organizovaná homogenní skupina. To, že je každý žák pokřivený nějak jinak a z jiných důvodů, film příliš nerozvádí. Proto i Sidney Poitier v roli Millera (Dadierova hlavního protivníka) trochu splývá s davem svých spolužáků a z filmu není tak jasné, proč si právě jeho Dadier vybral jako kandidáta na možné polepšení a stržení ostatních. Glenn Ford v hlavní roli navíc budí dojem běžného, trochu tupého Američana, který poslušně roní slzy při poslechu státní hymny, protože mu řekli, že je to správné, ale jen zřídka projeví schopnost samostatného úsudku, kterou tolik vštěpuje svým svěřencům. V jedné scéně třeba postupně ukáže prstem na každého ze svých kolegů a vyčiní jim za laxní přístup k pedagogice, ale sám nenabídne žádnou účinnou alternativní cestu. Někteří z jeho žáků působí duševně zralejším dojmem než on. V těchto ohledech je kniha a zejména její hrdina přesvědčivější a film nepříjemně často stahuje k průměru právě nevhodně zvolený protagonista. Ale i když je film výsledkem kompromisů, na rok 1955 je i v této podobě značně progresivní a Džungle před tabulí zůstává v mých očích věrohodnější než třeba o 12 let mladší zromantizovaná báchorka Panu učiteli s láskou. 70%

"Kde se tady dají chytit ryby?" "To musíte jít až tamhle, jak je ta cedule Zákaz rybaření." K prvnímu setkání Bourvila a Louise de Funés došlo v komedii, která je sice hodně lidová, ale nepodbízivá a otřepanost situací pomáhá snášet dodnes svěžími dialogy. Kdyby jich nebylo tolik a ubrala se třetina stopáže, mohlo jít o nadprůměrný film. Poisson d´avril zprvu vypadá na rodinnou komedii o rybaření. Bourvil svůj zájem tají před manželkou, aby si špatně nevykládala, že chodí na ryby do míst adresy její krásné sestřenice. Ta má zase vítr z manželky svého bohatého milence, a tak Bourvila vydává za svého manžela, válečného hrdinu... Běžně mám tyto komedie o záměnách identit a neschopnosti je ukočírovat rád, zde mě ale kupodivu víc zaujaly některé realistické momenty. Bourvil předně odvedl velmi dobrou práci při hraní s filmovým synem - dalo by se říct, že "podehrává", aby stylizovaným projevem děcko nenakazil a neudělal z něj jednu z těch cvičených opiček, které deklamují text jako básničku. Přirozené jsou i kreace pro mě neznámých hereček v rolích obou manželek. Louisovi de Funés patří přibližně desetiminutová scéna, kterou si s odstupem budu z filmu určitě pamatovat nejlépe. Hraje zlomyslného porybného, který Bourvila nejprve názorně nasměruje do zakázaných míst, aby ho měl za co postihnout. Jejich hádka je velice vtipná a zatím jde o dost vzácný případ, kdy mi nepřekážela tehdejší Louisova šklebivá stylizace s úlisným knírem a kvákavým hlasem. K roli jakéhosi francouzského příbuzného švejkovského Brettschneidera se to velice hodí a kouzlo mezi ním a Bourvilem už je zde přítomno. 60%

Ve venkovském penzionu se sejde skupina lidí, z nichž jeden tvrdí, že ostatní zná ze snu. Každý se snaží jeho nervy uchlácholit nějakou historkou o vlastní zkušenosti s něčím, co se jeví jako nadpřirozený úkaz a co považuje za výplod vlastní či cizí bujné fantazie. Britský film, který inspiroval řadu povídkových antologií, jaké do omrzení točila studia Hammer a Amicus, se právě pro své prvenství dodnes silně přeceňuje. Překvapivě byl natočen v produkci studia Ealing, které jinak vyrábělo převážně komedie, a s výjimkou poslední povídky, v níž Michael Redgrave hraje schizofrenického břichomluvce (stejná myšlenka byla zpracována dřív i později) jde vlastně o sérii anekdot se slabými pointami. Možná že kdyby povídek nebylo pět, ale jen tři (americké distribuci se tak jako tak dvě nezdály a z tamější verze byl golfový a vánoční příběh vystřižen), které by se důkladněji rozvinuly, aby ta třetí nebyla jediná nadprůměrná, šel bych nad tři hvězdičky. 60%

Nemá smysl opakovat už vyslovené. S Ianem Richardsonem i Donaldem Churchillem jako Holmesem a Watsonem jsem zcela spokojen, charismatičtějšího baskervillského psa jsem zcela jistě neviděl, humor je přítomen alespoň v dialozích, zdánlivě je tedy vše v pořádku. Přesto musím říct, že zatímco u verze Psa baskervilského z roku 1958 jsem si liboval, jak je přímočará, verze 1983 poslušně projde všemi slepými uličkami příběhu. Pietně zachovává všechny postavy, které Doyleovi umožnily zpracovat námět na povídku v rozsahu románu, i když příběh zhruba půlku z nich vůbec nepotřebuje. Všechny jsou dobře charakterizované (a často odlišně od starších verzí), jejich jednání je zdůvodněno, ale je jich zkrátka moc a aby se každá postava dostala ke slovu a každá doklopýtala ke své vlastní pointě, film se v druhé polovině místy příliš vleče. Znamení čtyř se stejnou dvojicí se mi líbila přece jen víc. 70%

Pětihvězdičkové hodnocení filmu Williama Castlea? To je neobvyklé. Extatický komentář od poměrně důvěryhodného uživatele a řeči o "staré filmařské škole"? Pořád ještě mluvíme o Williamu Castleovi? 8-) Na jeho filmy jsem narážel zprvu náhodně, ale zvolna už se z toho stává cosi jako sběratelský zájem, protože tak skvělé nápady a dobré úmysly, postupně bořené scenáristickou a režijní neobratností, se jen tak nevidí. Je mi líto, ale Mr. Sardonicus nepatří k těm nemnoha výjimkám. Jako vždy, Castle zprvu zkouší diváky zmást velkolepými sliby. Tento Barnum filmového průmyslu už nechal nad hledištěm poletovat kostlivce, pouštěl divákům do sedadel malé elektrické výboje a sliboval přestávku hrůzy, během které se příliš vyděšení jedinci mohou odebrat do foyer před koncem a žádat vrácení vstupného. Jeho další opičárna se jmenuje "Punishment poll!" - divákům byly rozdány hlasovací cedulky s obrázkem zdviženého nebo sklopeného palce a příslibem, že před koncem rozhodnou o osudu titulního hrdiny. Diváci znovu naletěli a přestože to samozřejmě není žádný interaktivní film a existuje pouze jediný konec, Castleovi to zase prošlo. :-) Ale ani když nechám stranou režisérovy proslulé "gimmicky" i jeho sebeobdivná vystoupení přímo v obraze, film nebude o nic lepší. Stejně jako tyto reklamní triky předem slibuje něco, co pak nemůže a nedokáže splnit. Slibný začátek příběhu, poslepovaný z motivů Draculy, Frankensteina, Fantoma Opery a Vykradače hrobů, s každou další scénou dostává na frak trapně polopatickými dialogy, v nichž si postavy bezelstně odvyprávějí vše, co Castle potřebuje publiku sdělit a nedokáže zdramatizovat. Brzy je jasné, že film nebude o "ghulech", jak se zprvu naznačuje. Strašlivé tajemství, které Sardonicus skrývá pod škraboškou, je odhaleno v trapně doslovném flashbacku a definitivně pohřbeno jednou hodně špatnou maskou. Některé další boty jsou velmi trefně pojmenovány (a ani zdaleka nevyčerpány) v Šakalíkově komentáři. Z viděných Castleových filmů zatím nejslabší kus, zábavný tentokrát výhradně nechtěným způsobem. Snad dopitak znovu promine. 40%

Největším kladem tohoto počinu je, že mě přiměl dohnat dlouhodobý rest a pro srovnání se podívat na čtyři slavné britské filmy, v nichž komička Margaret Rutherfordová hrála slečnu Marpleovou. Ach, ty vraždy! z tohoto srovnání očekávatelně vycházejí jako poražené, i když rozdíl není zdaleka tak propastný, jak bych si myslel. Hlavní chyba je dívat se na Zelenkovu sérii prismatem diváka Sherlocka nebo jedné z těch mnoha zaměnitelných "Kriminálek Bůhvíodkud". Zelenka zde i ve svých starších hrách vychází spíš z tradice nadsazených žánrových hříček Josefa Škvoreckého nebo Jana Zábrany a přizpůsobuje je konkrétní cílové skupině. Televizi sledují převážně starší lidé, častěji ženy. Tak to prostě je. To, že jsou Vraždy (nebo souběžně vysílaná Cukrárna) přizpůsobeny jejich žebříčku hodnot a způsobu chápání světa, nepovažuji za chybu, ale za vědomí, komu je výsledek primárně určen. Že se na něj dalo přesto dívat, je malý zázrak. A teď, po pokusu o mírnou obhajobu, přejdu k výhradám. Hrozně nerad to říkám, ale Jiřina Bohdalová předvedla tak nekonzistentní výkon, že seriálu ubližuje. Není to jen její vina. Zelenka jí vtiskl do ruky dvojsečnou zbraň převleků a falešných identit, které se jedna za druhou podobají jejím šaržím z minulosti a v každém díle rozloží jinak míru nadsázky nebo poměr komediální a detektivní stránky případu. Abychom mohli se zájmem sledovat různá převtělení doktorky Kalendové a fandit jí, aby nevypadla ze své role, musel by být jasněji definovaný ten základní charakter, který se za ostatní převléká. Civilní doktorka Kalendová dostala dvě berličky - zkušenost s ochotnickým divadlem a bývalou kariéru obhájkyně. Jenže není snadné věřit, že tahle nedovtipná důchodkyně, která bůhvíproč v civilu nosí okatou paruku a nedokáže přesvědčivě obelhat ani slabomyslného vnuka, někdy v minulosti vyhrála nějaký případ. Víc než co jiného jí v případech pomáhá náhoda a strategicky rozmístěné postavy drben, které jí na požádání recitují zřejmě předem připravené životopisy podezřelých. Právě tyto momenty seriál naneštěstí nezahrnuje pod proklamovanou nadsázku, právě zde se tváří vážně a právě to silně snižuje kredit hlavní postavy jako respektuhodného detektiva. Jinak musím říct, že případy samy o sobě mi nepřipadají tak pitomé, jak jsem si přečetl v několika komentářích, Zelenkovo obsazení kompletního ansámblu všech jeho her (Preiss, Němec, Postránecký, Kostka a další obvyklí podezřelí) stále šlape jako hodinky a kupodivu mi nepřekážel ani tolik proklínaný Václav Jílek. Jeho štěněcí vyjukanost a průzračně naivní projev jsem se rozhodl považovat za obětování se předepsané roli za cenu vlastní sebeúcty. :) Celkově jde o mírný nadprůměr. 60%

Vladimír Menšík se v úvodu pochlubí, že první "vůdčí list" získal v roce 1924 a v následující třičtvrtěhodině zas a znovu naráží na dopravního policistu Jiřího Hrzána, který ho chce o řidičák z různých důvodů připravit. Přiznám se, že mi pěknou chvíli trvalo, než mi svitlo, že je to vlastně dramatizovaný naučný film. :-) Hra je jednoduchá, ale jednotlivé poučky "nejezděte opilí", "neparkujte, kde je to zakázané" a podobně jsou zapouzdřené do zábavných situací a záměr natočit agitku a vyhnout se trapnostem s tabulí, ukazovátkem a zastrašováním tragickými nehodami vyšel výborně. Vladimír Menšík opět boduje, Hrzán a Kateřina Macháčková v roli Menšíkovy dcery velkému komikovi viditelně nestačí. Přesto je to dobře odvedený standard a rozhodně zajímavá kuriozita. 50%

Do domu akurátní staré dámy přichází tajemná žena, aby se ucházela o post guvernantky majitelčiny nezvladatelné vnučky. Brzy je zřejmé, že si místo nevybrala náhodně a výchovou toho fracka se snaží o nápravu jakési vlastní dávné chyby... Je to jeden z filmů, na kterých už po několika minutách poznáte divadelní původ. Hra Enid Bagnoldové se s úcpěchem hrála přibližně o deset let dřív v režii Johna Gielguda a zdá se, že Ronald Neame ji jen zčásti přeobsadil a rozčlenil do záběrů. Zdá se. Zásahy budou pravděpodobně větší. Děj, který by se popsán na papíře jevil jako vousatě viktoriánská limonáda, prokazuje ve filmu překvapivou životnost a dialogy jsou i v nejmelodramatičtějších momentech tak vtipné, šťavnaté a věcné, že je s veškerou úctou k Bagnoldové nemohla napsat žena. To, že se stavbou značně podobají těm z nejzábavnějších filmů Alfreda Hitchcocka, usvědčuje z autorství jejich scenáristu Johna Michaela Hayese. Dalším trumfem The Chalk Garden je vyrovnané obsazení. Edith Evans hrála svou roli snobské babičky už v divadle a tato kreace je vlastně realističtější variantou její nejslavnější role, lady Bracknellové. Deborah Kerr sehrála celou kolekci vychovatelek. Slečna Madrigalová se od nich liší jaksi mužsky věcným chováním a tajemnou minulostí. Podle mě jde o nejpromyšlenější a nejstřídmější kreaci ve filmu. Většině lidí nicméně bude připadat dominantní (a na můj vkus moc teatrální) výkon mladé Hayley Millsové, tehdy už osmnáctileté představitelky agresivní puberťačky, dcery Johna Millse, který ve filmu hraje majordoma. 80%