Rob Roy

Sehnal jsem si to hlavně kvůli Samu Worthingtonovi, abych viděl jak hraje mladej chlap, co bude za rok nejspíš velká hvězda. Je dobrej, ale Abbie Cornish je pro mě hvězda už ted :) Pusinky po australsku, až na to že tady je pusinka jen jedna. A ten název Somersault (znamená "přemet") je výstižná metafora postavy Heidi.

Typický příklad B-westernu 50. let. Dřív to byly neurážející filmy, dnešní béčka jsou sračky. Nejlepší B-western padesátek pro mě zatím zůstává Terror In A Texas Town.

Snímáno výhradně ve velkých celkových záběrech, neustálá hřímavá hudba, časté deklamační dialogy, kde postavy obhajují svoje postoje a Barbara Stanwyck jako nudná "černá vdova." Připadalo mi to jako rutina 50. let. Finále odbyté a potenciálně zajímavé motivy (nevěra) nerozvinuté. Naproti tomu Glenn Ford je dobrý v rambovské poloze veterána z občanské války, muže co je tlačen do kouta a co si "rád vybírá svoje vlastní bojiště."

Sakra, něco na té Kristen Stewart vážně je! :)

Nepředvídatelný scénář a hlavně herecké eso John Cassavetes ve skvěle napsané postavě maldšího horkokrevného bratra poselého střelbou. Je to jeho film.

Smell of seventies...John Wayne řídí místo koně super káru, Elmer Bernstein hraje místo Magnificent Seven Overture funky muziku jak od Isaaca Hayese a John Sturges si taky odskočil od westernů. Není to až na krásnou závěrečnu scénu ničím výjimečné, ale ten odér doby je tak silný, že pokud zrovna potřebujete dávku, tak doporučuju. A Wayneovi tahle poloha sedí.

Jedné noci v jednom městě ...Časovým sevřením a ukecaností divadelní záležitost, ale městské reálie tomu zase dodávají syrovější odér. Hodněkrát se mi při sledování vybavily Scorseseho Špinavé ulice, shodných motivů je dost. Film o chlapském přátelství a o tom jak rychle se vztahy dokáží měnit.

Chybělo mi větší experimentování po formální stránce, kamera i hudba příliš konvenční a ani herecké duo Taylor - Farrow mě neuhranulo. Tenhle subžánr ženských subjektivních filmů, kde jsou lehce narušené dámy uzavřeny ve svém vlastním světě mám rád, ale tenhle kouske pro mě nebyl atraktivní. Těm, co se líbilo a mají ještě k tomu rádi Lynche, tak doporučuji Images Roberta Altmana.

Vždycky se rád ve filmech přiučím o "malých" významných událostech 2. světové váky a hrdinech jejichž jména ve Státech asi uměl skloňovat každej druhej kluk. Tentokrát o vojákovi který díky tomu, že vyrůstal v japonské rodině, tak na ostrově Saipan sám přiměl kapitulovat stovky Japonců. Struktura filmu je trošku podobná Lovci jelenů - do půlky žádná válka, naopak úvod je nepříjemně sentimentální, následuje ošem už výborná velká scéna pařby před odjezdem na bojiště, na které se dostaneme nevídaně ostrým střihem. Režisér byl asi před natáčením v kině na nějakém Godardovi. Akce v kontextu doby asi ta nejdrsnější jaká mohla být a ostrovní druhou polovinu už pevně ovládá charizmatický Jeffrey Hunter, který dokazuje že dokázuje, že dokáže být víc než jen hezounem bez talentu a sidekickem Johna Waynea ze Stopařů. Obzvlášť když sundá přilbu a začne nosit tričko a baseballovou čepici 1 , , 2(!! Quentine!!), což je prostě neodolatelně cool.

Silné v jednotlivostech, neuspokojující ve výsledku. Tiomkinova nekonvenční hudební kompozice (velké plus) a strašidelná postava starého vojáka - to jsou věci co si budu pamatovat. Film pro westernové geeky a pro ty co si kompletují režisérskou tvorbu. Jsem obojí.