gjjm

Bozzetto si tentokrát dělá srandu z příběhu o Adamovi. Scéna, kdy UFO vytváří Evu, je prostě geniální, jinak ale nic moc. Animace není tak geniálně zjednodušená a minimalistická, jako v ostatních Bozzettových filmech, a snad proto mi to přijde mírně infantilní a ne tak geniální, jako jiné animace téhož autora. http://www.youtube.com/watch?v=8WE3QLP0uJ4

Asi nejvtipnější pravidla silničního provozu v historii. Je poznat vliv italských dopravních zvyklostí a Bozzettova úžasného smyslu pro humor :)

Itálie je úžasná země. Bozzettova satirická animace je jejím neméně úžasným vystižením :)

Takové normální giallo drama o pomstě. Žluť je trošku vybledlá, ale najít se dá. Argento hledá nové cesty a techniky, někomu se to může líbit, někomu nemusí. Na Argenta nezvykle pomalý rozjezd, který zachraňuje snad jen Asia coby žena znásilněná a málem zavražděná kvůli svému bizarnímu onemocnění, a později se stylovým a krvavým způsobem mstí. Zajímavější je spíš druhá hodina filmu, která mi svou psychopatičností silně připomínala geniální Martyrs. Nezvykle slabá je na Argenta taky hudba - Morricone je nepochybně skvělý skladatel, ale k Argentovi nějak zvlášť nepasuje, soundtracky od Goblinů mám radši. Speciálně tady je hlavní melodie sice pěkná, ale naprosto nevhodně podaná. Ve filmu se objevuje i Argentova vizuální mánie a přestože je laděna trochu jinak než v jiných filmech. Jednotlivé scény (třeba ta, v níž má Asia záchvat připoutaná k žíněnce a přitom halucinuuje) patří sice k tomu nejpůsobivějšímu, co Mistr natočil, celek je ale v kontextu díla spíš nevýrazný. Trvalo mi dlouho, než jsem přišel na chuť trochu neobvyklému stylu filmu, nakonec se tak stalo, přesto ale řadím Stendhalův syndrom ke slabším argentovkách. Rozhodně jsem čekal něco brutálnějšího, a nemyslel jsem si, že zrovna Argento je někdo, kdo musí kopírovat vraždící scény z jednoho filmu do druhého - i když musím uznat, že Asia vypadá zdaleka nejúžasněji, když někomu rozmlacuje hlavu mezi dveřmi. P. S. Ale v blond paruce vypadá odporně.

Němá verze Alenky v říši divů. Má dvanáct minut, asi tři minuty a něco se nedochovaly. Knize je v rámci možností osmiminutovového prostoru docela věrná a celkem přesně zachovává její bizarně infantilní atmosféru, o takové té infantilní, surrealistické, sraztejíhlavové morbiditě ani nemluvě. Nejvíc mně na tom štvalo, že první dvě slova titulků zní: "Alice dreams". Bortí se tím celý složitý systém, jakým se v knize mísí představa a skutečnost. Zvětšování a zmenšování Alenky pomocí perspektivy a vůbec triky na podobné úrovni působí na diváka 21. století divně, většina filmu má dost jevištní atmosféru, ale graficky je její bizarnost podaná znamenitě. Děj je hodně zkratkovitý, takže bez znalosti knihy nebo aspoň příběhu ho pochopíte asi jen stěží, ale mně to nějak nevadilo. Film využívá technik, které vytvořil Mélies, jde o jeden z prvních fantasy snímků. Jak to hodnotit si tentokrát nejsem úplně jistý. Dal bych čtyři hvězdičky, protože po grafické a dějové stránce je to hezké a protože to je Carroll, ale možná i tři nebo dvě, protože technické provedení není moc dobré a naivní dětskost knihy je dost přehnaná. Také Králík má oproti knize i celkové logice příběhu trochu moc prostoru a ubírá místo třeba Královně nebo Kočce Šklíbě... (přijde vám, že jsem hnidopich? ano, ale tady jde o Alenku!). Na druhou stranu, za brilantní kočku Šklíbu, zajíce Březňáka s jejich věčnou svačinou a Královnino procesí s kartovými lidmi bych měl hodnocení trochu zlepšit. Naštvala mně také úplná abscence Paželva coby mého alter ega, to ale není vina autorů, ale důsledek zubu času. Rozhodně lepší, než ten hnus, který si dovolil na stejné téma vyblít Disney. Na hraně mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, nakonec tři. http://www.youtube.com/watch?v=B0Mvcqdy32w

Disneyho grafický styl je mi čím dál nesympatičtější a humor starých diznyjovek čím dál vzdálenější, animace byla aspoň u těch starých naprosto příšerná. Všechny jeho (vesměs debilní) animace ale u mně zatím něco zachraňovalo. Zajímavý nápad, vtip, atmosféra nebo tak něco. Ale po zjištění, jakou nehoráznou infantilně-pedofilní blbost si dovolil pojmenovat Alice's Wonderland (říkám pojmenovat, protože to s Carollovou knihou má společné jen jméno hlavní postavy a pár sice zjevných, ale znetvořených narážek typu kočka Šklíba a králičí díra). Pominu fakt, že to je prostě nablblá kombinace mejkingofu a sebereklamy. Nablblý příběh o malé holčičce jako stvořené k pedofilnímu znásilnění, které animátoři ukážou své zázračné studio a nakonec ji vezmou do jakéhosi zázračného Cartoonlandu, kde se trochu vyblbne a kde si Disney poprvé v životě hraje s možností kombinace kresleného a skutečného, snad nemohl být zajímavý ani v roce 1923. Po páté minutě (to s roztomile infantilním lvíčkem, který dělal cosi neidentifikovatelného se svými zuby) téhle sračky bylo mé mínění o Disneym nenávratně zničeno. Off with his head! Na odkaz důrazně nedoporučuji klikat http://www.youtube.com/watch?v=H58meqbp5Ps P. S. Pro MarkaT - 1) přesně o tohle mi šlo, 2) mj. díky Kočce Šklíbě, Srdcové královně, králičí díře, několika dalším zpotvořeným motivům a především použití Carrollova neologismu wonderland v názvu filmu.

Prosím vás, neříkejte mi, že na svou dobu to je technicky úžasné. Animace je trhaná, neplynulá, hrozná - ale to není datem výroby. Vždyť i McCayův Little Nemo z roku 1911 je nakreslený stokrát líp a obrázky se hýbou mnohem plynuleji a vůbec technická kvalita animace je mnohem lepší - a to je Little Nemo asi nejstarší animovaný film vůbec. A technika se přece jen za těch sedmnáct let vyvinula. Disneyho animace (nejen tahle) je technicky hrozná, v mnoha scénách (třeba v té, kdy se na scéně objeví Minnie, ten kozel, co olizuje noty aj.) je špatně i nakreslená. K tomu děj, připomínající spíš nějaký hodně nevtipný díl Toma a Jerryho, jen je podstatně trapnější. Chápu, že si zkouší možnosti a to, jak se vůbec nakreslená postavička může pohybovat, a jak je vůbec možné, že loď pluje a nějaké neidentifikovatelné kormidlující pazvíře otvírá pusu, ale to není omluva. Navíc druhá polovina filmu je vykradená z Méliesových nápadů. Animace se dá aspoň z části omluvit roekm 1928, ale trapnost vtipů a blbost scénáře ne. Asi jediné, co je na tom dobré, je hudba.

Můj první rozsáhlejší anime seriál (samozřejmě když nepočítám Pokémony). Netvrdím, že se ze mně stává otaku, nicméně anime kultura mi je čím dál sympatičtější. Kresba je velmi zjednodušená a zkratkovitá, ale má svůj specifický výtvarný kód, díky kterému umí vtěsnat do jednoduché kresbičky maximum významu a může tak bez problému v animovaném seriálu vyjádřit věci, jaké by v americkém (i evropském, protože ten evropský je naneštěstí mírně adaptovaný americký) kresleném filmu vypadaly směšně nebo groteskně - ono je to i proto, že v euroamerickém kresleném filmu je v 99% případů cílem prosté primitivní pobavení diváka a ne vyjádření složitého příběhu nebo předvedení vynikající grafiky jako v anime. Anime je sice kreslené, ale člověk by se na něj měl dívat jako na hraný film, protože to, co průměrný Euroameričan očekává od kresleného filmu, od anime prostě nedostane. To jsem se zase zakecal, zpátky k Hellsingovi. Nádherná grafická stránka, temný příběh, vlastně rodinná sága instituce jménem Hellsing, rodiny a protinemrtvé tajné společnosti zároveň, a o jejím boji proti upírům, ghúlům a všemu možnému. Jeden z nejlepších filmů o upírech, co jsem kdy viděl. Temná, depresivní atosféra, potoky krve, celkově brutální příběh, zvláštní úhly záběru a kvalitní animace v anime stylu. Postavy jsou buď psychopati nebo nemrtví nebo nemrtví psychopati nebo budoucí nemrtví nebo budoucí mrtví, což mi také velmi vyhovovalo. Snad jen hudba se mi moc zvlášť nelíbila. Japonština zní úžasně a dabéři originálního znění také předvádějí dobrý výkon (s tak stoickým klidem by větu "Napřed tě znásilním a pak tě zabiju a vysaju ti krev" nepřednesl snad ani Bela Lugosi). Budu se muset na anime dívat častěji.

Depresivní tvůrčí návrat ke starým zombie horrrorům. Originální námět o světě rozděleném na část pro primitivní zombies a pro "ty, kteří předstírají, že jsou živí", svádí k neméně originálnímu pojetí - zombies už nejsou prostě tupé, letargicky se pohybující terče, které občas někomu utrhnou hlavu, ale rovnocenní soupeři, mající určitou motivaci a psychiku, jsou v konfliktu filmu vlastně stejně dobří a stejně v právu, jako živí. Nejzajímavější na tom je, že tyto dvě protikladná pojetí zombie žánru vytvořil ten samý režisér. Temná vizuální stránka (převládající barvy: černá - tmavozelená), technická stránka, zvlášť příliš vyumělkovaná hudba, v některých místech působí mírně jako béčko, které se snaží být blockbusterem, což nepokládám za nevýhodu, ale za prostý fakt. Natočil to zakladatel zombie žánru Romero jako svůj monumentální comeback. Někdy mi smysl jednotlivé scény ve výstavbě filmu uniká, je nedomyšlená nebo technicky odfláklá (většina masakrů, naopak vraždy "po jednom" jsou provedeny skvělým způsobem), jindy ale musím obdivovat důmyslnost scénáře (třeba místa, kdy je tatáž událost je ukázána postupně z pohledu živých a zombies). Rozhodně bych ale tento podceňovaný horror nenazýval béčkem, jak se tu o to někteří pokouší - je příliš rozmáchlý, ambiciózní a inovativní. Výborný horror, no a samozřejmě podhodnocený.

Ano, Kurosawa je génius. Pokud mně Krvavý trůn mírně zklamal, Rašómon (jak by měl název znít ve správném přepise, CSFD ovšem tvrdošíjně používá ten nevhodně zjednodušený) mně fascinoval od první minuty. Úvodní deštivý záběr s hercovým unaveným pohledem a slovy "Nerozumím tomu. Nerozumím ničemu." je jeden z nejatmosféričtějších záběrů, jaké kdy byly natočeny. Nijak rozmáchlý Rašómon je spíše komorní starojaponské drama o podivné vraždě a jejím vyšetřování, ve způsobu vyprávění předjímající postmodernu (a Kurosawa je v tomto směru podstatně důmyslnější vypravěč než třeba Woody Allen), ale ukazuje krutost a depresivitu světa samurajů, zbojníků a buddhistických kněží, stejně jako fascinující japonský způsob myšlení, v plné šíři a působivosti. Přestože nemá ani hodinu a půl, je to filmový epos v nejvlastnějším slova smyslu a filmových eposů si vážím. O úchvatné grafické stránce, pro japonskou kinematografii a kulturu vůbec tak typické, se snad ani nemusím zmiňovat, příjemným překvapením byla ovšem hudba, ačkoliv na mně působila dost západně (což tady myslím jako nevýhodu, protože mi neseděla do starojaponského prostředí filmu). Provedení je spíše nízkorozpočtové, divadelní, což ale filmu spíš prospívá než škodí. Herci jsou také úžasně démoničtí nebo naopak úžasně propadlí beznaději. Mírně nesympatický mi byl střih, který jsem ale vzhledem k datu vzniku ochoten odpustit. Rašómon patří k nejdepresivnějším a zároveň technicky nejlépe provedeným filmům, jaké jsem kdy viděl.