suffragium

Švédský Dostojevskij, který nemá svého diváka rád; ubližuje mu, neúprosně ho ničí. Ne proto, že by mu to přinášelo radost, ale proto, že to tak musí být. Přesto (zároveň) něco jako můj filmový psychoterapeut. Nejdříve mě rozebere na kousíčky, protáhne bouří všech dějových kolizí a vnitřních pekel, a pak mě zanechá na suchém břehu jako těžce poškozené plavidlo neřkuli vrak. A já mu to pokaždé odpustím a pokaždé, jakmile se dám trochu dohromady, se vydám na novou plavbu. Jeden z nejnebezpečnějších režisérů všech dob. Jeho filmy nejsou určeny epileptikům a slabým náturám, i když právě ty často přitahují. Tvorba a destrukce v jednom.

Estetika perverznosti je společným jmenovatelem všech jeho děl. Ta záliba v tělesných deformacích, psychických běsech, bizarních scénách a ve vnitřní i vnější bolesti je natolik intenzivní a všudypřítomná, že si až člověk říká, jestli náhodou sám režisér není poněkud vyšinutý. Možná ano, možná ne. Ostatně v rozhovorech mluví docela příčetně a koherentně. Každopádně jeho filmy jsou patrně jediným místem na světě, kde i něžné metličky bicích nahánějí hrůzu a kde se za sebebanálnějším detailem skrývá strhující lavina strachu.

Diváš se na fotky sedmnáctiletého Kubricka a hned vidíš, že ten člověk měl odjakživa geniální oko. Nikdy nenatočil vyloženě slabý film. Žádná úlitba mainstreamovému horizontu očekávání. Do každého filmu dal všechno: smysl pro zápletku, psychologii postav, morální hodnoty (sic) a především cit pro komplikovanou, ale uchvacující vizualitu. Jeho Vesmírná odysea a Barry Lyndon jsou vizuální symfonie: vypravěčsky se nespěchá, aby byl čas na dokonalé a úplné rozvinutí obrazové plochy. Jsou to paradigmatická díla, která režiséři vykrádají dodnes: každé jen trochu umělecky ambicióznější sci-fi čóruje z Odysee, div že dotyčné tvůrce hanba nefackuje; a každý film odehrávající se v galantním 18. století jaksi automaticky vychází z neobejitelné poetiky Barryho. Netřeba se kvůli tomu pohoršovat. Je čest být Kubrickovým epigonem.

My guilty pleasure. Mistr mainstreamu, Paul McCartney amerického filmu, porážející síla extenzivního talentu. V dlouhé řadě jeho filmografie najdeme nepřeberné množství plytkosti a kýče, nesnesitelného patosu a disgustujícího amerického patriotismu, který jízlivému Středoevropanovi nemůže nepřípadat směšný. Nalezneme tam však i klenoty, díky nimž populární průměr užuž škrábe na dveře předsíně Umění. Spielberg ovšem není umělec; je to pohádkář, někdy více a někdy méně sofistikovaný.

Tam, kde končí psycholog Bergman, pokračuje podivínský Lynch. A tam, kde končí Lynchovy noční můry, začíná nadreálné snění Jana Švankmajera. Ve srovnání s Lynchem je vidět, že Švankmajer je surrealistou českého ražení. Český surrealismus nikdy v sobě nezapřel poetistické okouzlení a v podstatě lyrický vztah ke světu, byť v případě Švankmajera řádně dochucený solí intelektuálské ironie a perzifláže. Jeho filmy jsou bizarní a kouzelné, ale nikdy kruté a bezútěšné.