milicjant

Asi každej má snímek, jenž představuje jeho první setkání s „dospěláckým“ filmem. Pro mne byl touto srdeční záležitostí právě Hudsonův Tarzan. Dneska má v mých očích k dokonalosti přeci jen trochu dál, než kdysi, ale on tu dokonalost ani nepotřebuje, ta přijemná melancholie me dojímá stále. Jo a Christopher Lambert je jedinej možnej Tarzan. Tak tomu bylo, bude a jest.

To, co dává Bojovníkovi ten pozoruhodný punc výjimečnosti je jeho depresivní atmosféra. Nebo spíše depresivní charakter, chcete-li. Smutná bezvýchodnost celé situace tu doslova sálá z každého „papírového“, indiánského příbytku víc, než může zdravý člověk v závěru unést. A až vám na konci dojde, že „on to vlastně musel udělat“, dvakrát příjemný pocity z toho rozhodně mít nebudete, ale bude to zážitek neuvěřitelně silnej. A Johnny Depp? Ten už pro mě bude, míněno se vší vážností a pokorou, navždy prostě jen Bojovník

O režisérech se nezřídka mluví jako o malířích filmového plátna. Pro mne je tím nejvýraznějším malířem právě Kim. Schválně si zkuste během projekce na chvilku film pozastavit. Téměř vždy se vám naskytne úchvatný pohled na tichou poezii podanou nahlas a otevřeně, jako jako kdyby to v momentě namaloval. A ač bezeslov, obsahem překonává Tarantina...

Když si čtete komentáře uživatelů k Parkovým filmům, pomalu v každém druhém najdete srovnání/přirovnání/odkaz (nehodící se škrtněte) k Oldboyovi . Tedy k dílu zdařilému, ba co víc, možná i výjimečnému, alespoň v mých očích. Sympathy (první díl Parkovy trilogie o pomstě) si přesto můj obdiv zaslouží bezesporu také. Nenabízí tak vytříbenou kompozici obrazů či stylovou „čistotu“ jako již zmiňovaný Oldboy, zato vykresluje pomstu mnohem méně černobíle, s větší kontroverzí a vícevrstevnatostí ... Pokud třetí díl nebude úplným propadákem, pak bych mohl konečně sestavit svoji nejoblíbenější trilogii. Budu se těšit mr. Park.

Ukázkový příklad filmu, jenž má sám o sobě k výjimečnosti dosti daleko, přesto ji v určitých pasážích dosahuje. Nicolas Cage si rolí asi finančně moc nepolepšil, zato však světu razantně ukázal s jakou přesvědčivostí umí hrát a ty nejpůsobivější momenty jsou právě v jeho podání. Dokonce jsem snad v jeho očích párkrát zahlédl skutečnou touhu se upít k smrti. Obdivuhodné. Věčná škoda, že celý snímek nedokáže být podobně strhující jako výkon již zmiňovaného herce. Dočkáme se pohledů skrz černobílou ruční kameru, zrychlených záběrů nebo komentujících monologů Elizabeth Shue přímo do kamery, podobně ve stylu dokumentárních filmů. Ale také ničeho, co by mi vyvrátilo můj relativně chladný a nezaujaty pohled na celý počin.

Již při projekci mě napadlo odvážné přirovnání k andersonovu nejznámějšímu opusu - Magnolia. Záběr na složité životní příběhy několika postav, jejichž osudy se v samotném závěru na chvilku protkají, se právě Magnolii dost podobá. Jen téma kauzalit, příčin a následků je vystřídáno nesnášenlivostí, rasismem a odcizením. Vše je podáno se sugestivností „nezávislého filmu“ a divák pak nemá nejmenší problém si do příběhu z odvracené strany města andělů promítnout vlastní život. Přesto všechno pro mě Crash zůstává hlavně odvážným počinem. Teď si nedokážu vzpomenout na jiný "velký americký film", který by podobně zobrazoval "jak to v ty Americe vlastně nefunguje". Bravo.

Velmi umně udělaný "kraťas", který nese snad všechny rysy pozdější burtonovi tvorby. Bohužel jeho "večerníčková" délka snad ani neumožňuje vyznamněji se zapsat do divákova vědomí a jeho deklarovaná kouzelnost tak vyprchá pár minut po skončení.

No, skoro jsem v pokušení dát čistě komerčnímu mainstreamu plný počet bodů. Raimi mi připravil opravdu hezký vizuální zážitek, sice až na podruhé, ale o to s vetší razancí. Nevím do jaké míry si průměrnou jedničkou danou látku osahal, nicméně dvojku zatraktivnil o nemálo netradičních chvilek. Ať už se jedna o likvidaci nemocničního ansámblu ve stylu Evil dead, angažováním Bruce Cambella do významné role recepčního nebo intermezza za líbezné melodie Raindrops Trefou do černého se zdá také obsazení Alfreda Moliny copy hlavního záporáka. No, záporáka A to je právě ono, zmiňovaný herec totiž nevykresluje dr. Octopuse pouze černobíle, ale jako „normálního“ člověka - rozervaného, pochybujícího, nerozhodného. Na konečném hodnocení se podepsal především roztahaný konec, u kterého jsem už jaksi emocionálně chladl.

Velmi hezky to napsal Lima. Filmu lze vytknout jistou plakátovost a ohranost, jenže tohle všechno si zpětně uvědomíte až dávno po skončení titulků. Během promítaní na to jednoduše nebude ani pomyšlení. Tak sugestivně je to celé natočeno, člověka až mrazí. Ve slavně „zakousávací“ scéně to není jen černošský zloděj, koho Derek surově dobije o obrubník. Norton posílá expresní zásilku poctivé brutality i na adresu diváka. A žádná prdel to rozhodně nebude. Jo, je to určitej druh agitky, ale zrovna ten, který mě, i přes svůj hořko-kyselý nádech, chutná nejvíc.

„Třeba mi narostou jiná křídla. Křídla nad kterými užasnu“. Vyřknul v jednom okamžiku anděl Damiel poté, co se dobrovolně vzdal věčnosti. Ukázal tím jak plný, barevný život se dá prožít i mezi betonovou šedí rozděleného Berlína. Jak krásný je se dotýkat předmětů, dívat se zpříma lidem do očí a hlavně jak chutná opětovaná láska. Pochopil, že tady nesmrtelnost rozhodně není darem, ale spíš prokletím. A Vy, pokud vas neodradí první, trochu nepřístupná třetina, Vy to prožít taky.