milicjant

Podřazuju někam směrem k Dadelovu hodnocení, trestuhodně rychle ze mě tahle (zručně natočená!) britská vyprávěnka vyprchala. Navíc obecně filmy o „stínech minulosti“ beru dost s rezervou. Tuhle vedle do hospody občas přijde chlápek, kterej si před časem odseděl pár let za zabití sedmnáctiletýho kluka někde v hromadný rvačce. Těžkej sympaťák. Dobře se s nim kecá, pivko mu nalejou, mezi vostatní v klídku zapadne. Kecy o ožehavém, aktuálním tématu nechápu, ve finále mi to přišlo dost mělký. Hmm… ok, lets get serious. Líbil se mi Garfieldův výkon – pronášené repliky, nesmělé úsměvy i to jak při nich pro sichr očima čistil kachličky na podlaze. Hey Andrew, budeš nadále sledován! Jen místo "Boy A" pudu příště spíš na to pivo.

Asi začínám dědkovatět, ale tyhle zběsilý jízdy stylem start-cíl už mi toliká neříkají. Nechat film, byť v jediným místě, pěkně zvolnit, pozevlovat, pohrát si s emocí, ukázat že duo Zimmer-Howard zvládá něco chytlavějšího než ten heroickej main title, zřejmě bych nenechal na střídačce odpočívat slova jako „pecka“, „dokonalost“ a podobně. Navíc bych potřeboval minimálně jednu projekci navíc, abych se přesvědčil nakolik je to od Nolanů scénáristicky vypiplaný a ne jen pekelně užvaněný. Člověk nemůže ani na chvilku vypnout, nechce-li se v Temným rytíři ztrácet. A tady teda přestanu bejt jízlivej, páč se přesouváme k Jokerovi, který nám jistě časem zkultovní jako jedinej element z filmu skutečně sahá po absolutoriu a nesmrtelnosti. V každé scéně trochu jiný, do téže řeky nevstupující Ledger jasně trhá prdel Nicholsonovi a snad i každému, kdo by si v budoucnu na tenhle part brousil zuby (ať to ale ještě zkusí D.D. Lewis!). Já pokládám nedopitej Bráník a volám bravo, mistře! Jen těch pět kusů tam „nejlepšímu filmu všech dob“ možná fouknu až příště.

Dlouho tomu tak, kdy mě film naposledy sestřelil. Za tu dobu sem se naučil řídit traktor, jezdit na koni, pohladil oblaka z ultralajta… jen ty nedávno viděné Badlands nemůžu za boha dostat z hlavy. Než se nám mistr Malick nadobro zamiloval do „vlnící se trávy“, servíruje odosobně podanou, chladně melancholickou podívanou. Srozumitelnou a jedinou svého druhu. Takovou, jejíž pár sekundová Love is strange válcuje silou bizoní celej Hříšnej tanec. A přesně takovou, na niž se v tesknější náladě podívám rád znovu.

Nejsem antropolog a v tomhle životě jím už ani nestihnu být. Navíc sem byl upozorněn, že ne všechny „detaily“ jsou z vyprávění patrný, kor je-li to můj první seriózní kontakt s rudokožci. Tak či tak jsem při projekci jednu navýsost fundovanou, prériemi v Jižní Dakotě ošlehanou antropoložku k dispozici měl a neprojevoval-li se zrovna její notně zvýšený index lenivosti, pomáhala i s překladem :) Formálně vynikající, po obsahové stránce prej docela věrný – místy samozřejmě upravený dynamice vyprávění, v celkový stopáži stejně malinko přepálený … a pro mě zcela jistě obohacující. Na závěr snad jen... anpetu wašte yuha ye (tříkrát běda, jak si to někdo přeložíte, to já jen, že umím lakotsky… a little bit :)

Two years he walks the earth. No phone, no pool, no pets… no cigarettes… Ultimate freedom… Jen tušit, v jakých zeměpisných šířkách se nachází můj „magic bus“, vysral bych na všechno, zabalil hooodně velkej bágl a zevloval dávno u něj. Vím, i takhle to zní dost pohodlně, člověk je přeci jenom utlumen rozumem. Jen jsem nevěděl jak nejlíp zdůraznit svůj vztah k samotné dřeni filmu, jenž mě svojí blízkostí skoro až vyděsila. Onen dopad na diváka bude asi dost individuální. Pro mě osobně to nejsou jen hezký pohlednice z Jižní Dakoty či Velkýho Kaňonu, přesnej Hirsch a démonický „písničkář“ Eddie Wedder (nevěřím, že je vostříhanej!). Tam, kde Tanec s vlky přestává mapovat Dunbarovo sebehledání a zabývá se „indiánskou otázkou“, nabývá Into The Wild na aktuálnosti, naléhavosti, komplexnosti. Na ploše 140 minut mi tak hollywoodský tough guy Sean Penn zprostředkoval lifechanging zážitek na hranici transcendentálna. Tenhle příběh nezrezaví. Ne u mně.

Affleck, sedíc za kamerou v triku, zpod kterého pokukuje tuctová kérka vinouce se přes pravej biceps a s výrazem ve tváři tradičně tupým jak pumpa na sáňky, rázně vzkazuje jak jsou předsudky zlá, škaredá věc. Takže Bene, volume je skoro maximální… už jen za ten krásnej prolog, skřehotavej chraplák Caseyho Afflecka, prdelku Michelle Monaghan, na který by se daly louskat ořechy a taky za „right decisions“, kterých člověk tuatam skutečně lituje…

Klídek, než - li na mne, rozlícený romantiku, použiješ svůj pěstní zmizík věz, že ty tři hvězdy jsou u mě pořád dobrý film. Nadprůměrný. Jen to prostě není taková pecka jak se povídá a zajít si na Once někam do multiplexu za 150 vočí, asi bych se cejtil trochu vošizenej. Frames, přestože zdaleka nejsem jejich příznivcem, dokážou patřičně podrtit i z WinAmpu, netřeba často pofidérních obrázků. Jako neplatící bloody pirat jsem si však tuhle atypickou romanci překvapivě užil a ač skončily mé pokusy o opětovnou projekci pokleslými víčky a pravidelným oddechováním, Glenovi s Markétou jejich úspěch ze srdce přeju a krásné Falling Slowly budu držet na oskarovém klání všechno, co bude po ruce.

Tři veteráni (and old punk, of course) never die... :)

Uff, novej Zombie. Pro sichr jsem do těla přizval pár krýglů zlatavé a zatímco mi pivka vesele skotačila v krevním oběhu, pustil jsem si, bez větších příslibů, tenhle Halloween… Jsem originálem nedotčený, ale spíš než carpenterovu klasiku, jsem měl po skončení mnohem větší chuť sehnat si Zombieho předešlý snímek. Rob má fakticky talent – hýří nápady, hezky poskládanými obrázky, umí točit na hudbu… vůbec tím, jak vidí svět, mě baví. Věčná škoda té poslední třetiny (nijak ostrej předěl tam nejní – jak ale započne ušiska drásající vřískot a pohříchu rutinní vyvražďování – je to ta slabší část), jinak bych si v klídku našel cestu i k vyššímu hodnocení. Tady 70% a nashle u The Devil's Rejects.

...gets me every time.