Jansen

Tak to mě zase jednou něco úplně uzemnilo. Tragický příběh jedné ženy na konci druhé světové války narýsovaný na podmanivý podklad mlhami zahaleného vlhkého květnového lesa. Karel Kachyňa s pomocí tří herců, páru koní a jedné drožky vytvořil nezapomenutelnou tragédii oděnou do pláště filmařského umu, pro kterou jen těžce hledám přirovnání.

Nikdy bych nevěřil, že se tahle látka dá v českých zemích obstojně zfilmovat. Surrealistická novelka Vítězslava Nezvala o dospívání jedné dívky opravdu není zrovna snadným soustem. Film Jaromila Jireše mě ale zase utvrdil v tom, jak na tom v 60. letech byla česká kinematografie dobře. Scéna je propracovaná až do posledního detailu, střih se skvěle vypořádal s ne zrovna narativním obsahem, celková kompozice se bezmála vyrovná knižní předloze. Prostě nevím, kde hledat chyby. Tak trochu to připomíná avantgardu.

Žert poměrně dobře vystihuje náladu Kunderovy předlohy, což se myslím moc filmům (nebo žádnému?) podle jeho předlohy nepovedlo a asi ani nepovede. A už tohle je největší triumf a zároveň hlavní výhra Jirešova filmu. Jako Olomoučan musím ocenit “krásu“ našeho orloje, který se po svém proletářském předělání stal symbolem 50. let a krásně navodil to správné klima tohoto filmu. Jo, pomsta je někdy hodně hořká.

Burtonův muzikál s pohádkovou atmosférou a hororovým dějem. Děj je jednoduchý a přímočarý a vytváří tak ideální prostor pro Burtonův audiovizuální styl. Muzikály moc nemusím, ale u Burtuna vždy rád udělám výjimku. Jednoduché a svým způsobem uchvacující texty jeho písniček navozují pocit jakéhosi zdánlivého bezpečí a uvolněnosti, který je cítit v celém filmu. Obzvláště dobře to působí v kontrastu s bizardním a do značné míry i morbidním dějem. Sweeney Todd připomíná pohádku i počátečním rozvrstvením charakterů, ale vítězství dobra rozhodně nečekejte. Spíše tak něco napůl. Měkký barevný obraz přímo vtahuje do děje a pod neustálým burtonovským přívalem bizarností jsem se rozhodně nenudil (zvláště dokonalá je symbióza holičského salónu a pekárny masových koláčů pod jednou střechou:). Svou rafinovanou jednoduchostí a zábavností prostě výborný film.

Tarantino si sezval pár kámošů a v garáži za domem natočil tento malý “milý“ film. Dovolím si tvrdit, že jakýkoli jiný režisér by byl při takovéto náplni a hlavním ději filmu obviněn se samoúčelného násilí. To ale není případ tohoto chlapíka, který by snad dokázal udělat artovou podívanou i z prázdné místnosti a plechovky krve. Ze své garáže, kde dočasně zřídil mafiánská jatka si občas odskočí v nějaké té retrospektivě na začátek, aby přece jenom něco vysvětlil a dal větší prostor scénáři, který přechází od intelektuálského rozboru Madoniny Like A Virgin k samoúčelným hulvátským hláškám a působí to tak dobře až se tají dech. Obsazení nemá chybu a vše jenom korunuje Madsen se svýma sadistickýma choutkama. Skupinku větších psychopatů si už snad ani neumím představit. Zvláštní je, že tento film na mě plně zapůsobil až při druhém zhlédnutí, kdy už jsem přesně věděl co mám čekat.

Neopakovatelné postmoderní sci-fi s noirovými prvky. Všudypřítomnou chladnou tmu velkoměsta prosycenou kapkami deště rozbíjí tisíce neonů, nocí se potulují replikanti s lidskými city a nezkrotnou touhou žít, kamera působivě přechází mezi detailem a otevřenou scénou. Výtvarná stránka filmu bere dech. Replikanti a oživlé bizardní „hračky“ působí na pozadí vlhkých průjezdů a vybydlených činžáků přímo psychodeliricky. Ridley Scott stvořil temný a depresivní svět, kde už si nikdo nemůže být jist svou lidskostí. Audiovizuální koncert s fragmenty filozofických odkazů. Podmanivá atmosferická hudba. Neopakovatelný zážitek a nepřekonatelné sci-fi.

Dokumentární roztřesená kamera, nejistota, strach a dlouhé chvíle hrůzy. Stylová podobnost s Blair Witch je vidět na první pohled. Vyšponovaná atmosféra, pocit klaustrofobie, dusivý strach. To vše tvůrci napěchováno do jednoho starého španělského činžáku a zachyceno na jednu špatně fungující kameru. Chvíle hrůzy jsou možná ještě vetší, když odraz kamery vypadne a ve tmě slyšíme pouze zvuky. Poslední minuty zachycené na noční snímání jsou pak esenciální výtažek čiré hrůzy. Jestli se kvalita hororu měří podle strachu, který při něm zažíváme, tak tenhle je jeden z nejlepších.

Příběh dvou důchodců, kteří se rozhodli užít si podzim svého života. Babí léto je neskutečně sympatický a mile působící film o lidském stáří. Nenapravitelný snílek a šprýmař (Vlastimil Brodský) se svým kumpánem (Stanislav Zindulka) brouzdá ulicemi, přehrává s náhodnými chodci předem nacvičené etudy, hraje si na majitele zámku a velkoryse utrácí peníze pracně našetřené na vlastní kremaci. I přes zvolené téma, svádějící ke sladkobolnému dojáku o problémech dožívání, si film udržuje vysokou úroveň a ještě navíc působí docela optimisticky. K tomu všemu nádherně barevná kamera, jak jinak než skvělé herecké výkony obou výše zmíněných pánů a velká dávka optimismu, která musí každému zvednout náladu.

Hodně syrový film s typickým Coenovic nadhledem. Tahle země není pro starý se může chlubit možná zatím nejlepším scénářem, jaký kdy bratři Coenové napsali. Některé hlášky asi z hlavy jen tak nedostanu stejně tak jako zabijáka Antona (Javier Bardem) se svou ulízlou patkou a neobvyklým vražedným nástrojem. Ale není to jenom on, koho si zapamatujete. Coenovi opět prokázali výborný cit pro výběr rolí a své postavičky rozmístili dokonale. Pomalejší tempo je doslova živnou půdou pro Antonovy filosofické kecy a budování atmosféry, kterou tu a tam podbarví nějaká ta krev nechutnost či mrtvola, vzniklá jak jinak než z Atonovy iniciativy. No jo, bavil jsem se královsky.

Excelentní film se značně černým nádechem filmu noir. Atmosféra je tak hustá, že by se dala krájet. Dokonalé sladění zvuků a hudby, kdy už pouze dupot psích tlap po koberci nebo úder do biliárové koule vzbuzuje pocit napětí. K tomu tísnivá hudba a dokonalá kamera, která ať už je v klidu nebo pohybu tvoří každou scénu nezapomenutelnou. Některé záběry mi dokonce svou zvláštní neobvyklou působivostí připomínaly tvorbu Davida Lynche. Bratři Coenové v roli sarkastických loutkařů za oponou nechávají své postavy tápat v chybných domněnkách a žádné předem nedají vědět, co zamýšlejí (jako „zbytečně krutý“ by se dal nazvat především osud „drsňáka“ Martyho).Hlavní hrdinové jsou tak za svá zbytečně krutá a neuvážená rozhodnutí nemilosrdně drceni nezvratnou osudovostí, která dopěje až k poslední značně bizardní scéně.