Chung

A nejlepší adaptací nesmrtelného románu… zůstává ta z roku 1930. Ano, dvaadevadesát let starý film. Po zhlédnutí nové verze by si člověk mohl snadno myslet, že Remarque nebyl humanista, ale masochista. Že nenapsal jednu z nejlepších knih historie, ale krvavý kýč. Pokud vás baví sledovat nekonečné (a neustále se opakující) jízdy kamery bojištěm, zachycující nevyvíjející se postavy umírající bez zjevného vypravěčského smyslu, nebo snad laciné (a neustále se opakující) motivy objasňující, že válka je špatná, prosím. Já bych se radši podíval na nějaký opravdu dobrý protiválečný film. A není jich málo, například Na západní frontě klid. Z roku 1930.

K filmu jsem přistoupil bez nějakých velkých očekávání, o to příjemnější pak bylo jeho sledování. Pilot č. 7 se možná nevrhá střemhlav do experimentování v rámci žánru, zato ale přináší skvěle zvládnuté romantické drama, které rytmizují a posouvají vpřed vynikající letecké scény a kterému hvězdná trojice Gable-Loyová-Tracy jen svědčí. Gable jako vždy přináší horu charismatu, zatímco Tracy na sebe strhává pozornost svým naprosto dokonalým ztvárněním věrného přítele Gunnera. No a nemůžu si pomoct, ale Myrna Loyová, se svými rolemi inteligentních, emancipovaných a vtipně pohotových žen, je prostě jedna z nejzajímavějších hvězd klasického Hollywoodu a můj obdiv k ní roste snad s každým jejím filmem, který vidím.

Skoro jsem v pokušení říct, že je to lepší než Občan Kane. Asi to teda nakonec neřeknu, ale zábavnější film je to rozhodně. A způsob, jakým ze sebe dokáže Welles udělat naprosté monstrum jen pomocí práce s kamerou je úplně geniální.

Velká škoda té tak trochu uspávací první poloviny, protože pak je to opravdu velká jízda. Vlastně je mi zpětně úplně jasné, proč jsem se nemohl zezačátku naladit na ústřední dvojici (což ani není záměrem filmu): Gene Tierneyová prostě působí v hlavní roli nepříjemně už od začátku. A vzhledem k tomu, že právě až od chvíle, kdy si Ellen nasadí sluneční brýle, je definitivně jasné, s kým máme tu čest, vše, co tomu předchází, jsem si užíval jenom napůl. Ale budiž filmu ke cti, že takový vývoj událostí jsem opravdu nečekal (nečetl jsem si žádné anotace). Nad vyvrcholením filmu by se asi každý právník musel ušklíbat, ale na účinku to nic nemění. Velké překvapení a velmi originální barevný noir.

Godardova intertextuální variace na klasickou tragédii. Schéma odpovídá docela přesně: expozice s představením postav – kolize (odjezd ze studia a odpoledne u Prokosche) – krize (scéna v bytě) – peripetie (Capri) – katastrofa (rozchod a závěr). Když k tomu přičteme na Godardovy poměry přímočarý a srozumitelný narativ, přítomnost velkých hvězd a nepřítomnost režisérova zbytnělého ega, dostaneme vskutku un nouveau film traditionel, jak avizoval původní trailer (mimochodem naprosto geniální a typicky godardovský). Pohrdání je emocionální, poetické, krásné. Ale nemylme se, pořád je to Godard, hravě tvořící paralely mezi prací filmaře, rozpadem vztahu a antickým eposem, jen tentokrát snad zručněji a promyšleněji než kdy jindy.

Co bylo včera, bude zítra zas. — Arvéd podává život titulní postavy jako sérii opakujících se situací, přičemž rafinovaně pracuje s jejich chronologií. Není přitom úplně jasné, zda jsou některé situace vůbec reálné – ani opakující se scény a dialogy nejsou vždy stoprocentně shodné. Vysvětlení nejednoznačností, místy snových přechodů mezi scénami a roztříštěného narativu, řídícího se spíš asociacemi, zkrátka důvod, proč je struktura právě taková, pak divákovi naznačuje závěr filmu (přesněji řečeno popis závěru Arvédova života). Zároveň je velmi uspokojující sledovat, jak tvůrci nepromarnili skvělou příležitost promítnout charakter příběhu a titulní postavy do stylu vyprávění (neustále se opakující kruh udání a obchodu a samozřejmě i celková rituálně-mystická nálada filmu). I díky tomu se tak jedná o daleko zajímavější film, než jakým byl tematicky vlastně docela podobný Šarlatán. Arvéd se zároveň ptá (mimo jiné pomocí podvratné švejkovské reference), jestli to, že byl Smíchovský ochoten tak snadno udávat a zrazovat, nepatří k české povaze. Co bylo včera, bude zítra zas. Uchopit a pochopit se možná nedá úplně snadno, bezpochyby je to ale jeden z nejpozoruhodnějších a – ano – nejlepších tuzemských filmů poslední doby, se skvělým Kernem v hlavní roli. — Někde na pomezí čtyř a pěti hvězd. Co s tím? Zatím dávám čtyři, ale kdoví, třeba až film uvidím znovu, rozmyslím si to.

Trochu nadbytečně to moralizuje, smysl to často taky tak úplně nedává, ale za vidění to rozhodně stojí. Čtvrtá hvězda je za pěkný kus napětí před koncem, triky a Kubricka (až uvidíte, pochopíte).

„Will you serve the nuts? I mean… will you serve the guests the nuts?“ — Na filmu je rozhodně nejlepší báječná ústřední dvojice. Vypadá takhle nějak ideální manželství? — Samotná detektivní linka je sice tak trochu ze slabšího soudku, ale rozpustilý a lehce zvrhlý humor (zahrnující i možná nejlepší hlášku celého filmu, jež tento komentář uvádí) pozvedá film do oblasti nadprůměrné zábavy. Vydařená labutí píseň předkodexového Hollywoodu, světa, kde konzumace alkoholu znamenala dobrou zábavu, v posteli se nemuselo nutně pouze spát a kde sebeméně lascivní narážka neskončila na podlaze střižny.

Skvělý thriller ukazující, jak by snad vypadal film-noir, kdyby neexistoval Haysův kodex, který držel tolik věcí pod pokličkou. S výbornou hudbou. A spoustou potu. Ideální během žhavých letních večerů, chlazené nápoje podmínkou.

Zásadní je, myslím, uvědomit si, že film vůbec nepojednává o Andreji Rublevovi.