Chung

Režijně, herecky i vizuálně velmi zdařilá adaptace. Kulisy zjednodušené na naprosté minimum dávají o to více vyniknout hercům a paralela s útlakem homosexuálů (nejen) ve dvacátém století vyznívá velmi sugestivně. Nejpřekvapivější tak nakonec je věrnost filmu původní Marlowově hře. I když Jarman silně akcentuje homoerotickou stránku hry (přirozeně, neboť to je pravděpodobně její nejpodnětnější aspekt), činí tak v zásadě pouze vedením herců a interpretací daného textu. Děj je prakticky nezměněn, dialogy zůstávají v původním znění, pouze jsou trochu proškrtány a pár nedůležitých postav je vypuštěno. To sice vede k tomu, že zvraty v první polovině vyznívají trochu překotně, ale velmi to prospívá druhé půli a konci, který zůstává v podstatě jen naznačen. I přes mnohé násilné scény se jedná o opravdu krásný film, jenž s přehledem dokazuje, že ve správných rukou dokáže i klasické dílo stále provokovat a promlouvat k dnešku.

Asi to nakonec opravdu je Hitchův nejhorší film, i když to rozhodně není žádná tragédie. Po zhlédnutí by mě asi nejvíce zajímalo, jestli to, že film je tak trochu sérií menších částí s výraznými protagonisty tvořících celek s nevýraznou centrální postavou agenta (který sice pojí celý příběh dohromady, ale většinu času je v pozadí a divákovi ukradený), je režisérův záměr a pokus o jakýsi vypravěčský experiment. Na každý pád to asi nefunguje tak, jak si představoval. Z režijního rukopisu je patrné, že se díváme na Hitchcocka (některé scény by těžko natočil někdo jiný), a vlastně jsem se nudil daleko méně, než jsem si představoval podle toho, jakou má film pověst, ale i tak je to prostě trochu instantní Hitchcock. V druhé půli je příběh čím dál tím víc překombinovaný a když se doklopýtá k závěru, rozpadne se tvůrci pod rukama úplně. Jediné, co si z toho nakonec asi odnesu, je pár nápaditých záběrů, jedna chytrá scéna a vtipné cameo. Škoda.

Kdyby se ta první polovina tak ukrutně nevlekla, člověk by si dobovou atmosféru filmu užil podstatně víc. Protože když už se dají konečně všichni kumpáni dohromady, začne to odsýpat daleko lépe a závěr vůbec není špatný, i když asi ne tak nečekaný, jak by si tvůrci byli přáli. Pokud máte rádi Sinatru, Rat Pack nebo prostě padesátky a šedesátky, nudit se asi nebudete, na pohled je to pěkné, ale i tak mám podezření, že nejlepší částí filmu je Bassova úvodní titulková sekvence. (No a pokud vás snad překvapilo, že Sinatra není žádné herecké ořezávátko, doporučuji ho vidět v některém z filmů, které jeho schopnostem dávají vyniknout ještě víc, např. v Muži se zlatou paží.)

Nejprve jsem si taky říkal, jestli náhodou Spielberg netočí zbytečnost. Ale k prvnímu filmu jsem měl spoustu výhrad a musím říct, že ten nový přichází se samými zlepšeními. Vezměme to popořadě: to, že už Portorikánce nehrají nalíčení běloši je dneska jaksi automatické, i tak je to zadostiučinění. Herecké výkony jsou buď výrazně lepší (titulní dvojice, Riff) nebo alespoň stejně dobré, respektive stejně fantastické (Anita). Hudba a zpěv snad nikdy nezněly lépe. Ale to nejdůležitější zlepšení (protože se týká nejproblematičtějšího prvku původní verze) spočívá ve scénáři. Některá hudební čísla byla přesunuta do jiného místa děje a pokaždé to jejich vyznění jen prospěje (Cool, Somewhere, ale zejména hloupoučké I Feel Pretty). A – nechce se mi tomu věřit – nemusel jsem už přečkávat mluvené pasáže doufaje, že se brzy zase začne zpívat. Místa, která dříve byla nevěrohodná a nepropracovaná (marná snaha Tonyho zabránit rvačce, María odpouštějící Tonymu apod.), najednou dávají větší smysl, postavy mají minulost, která osvětluje jejich jednání. A gratuluji člověku, který pro Ritu Morenovou vymyslel postavu Valentiny, protože to byl opravdu geniální tah, její scény jsou jedny z nejdojemnějších v celém filmu. Navíc žádná z drobných aktualizací nepůsobí nuceně, ze všeho je cítit obrovská úcta k originálu. Spielbergovo řemeslné mistrovství se mi skoro ani nechce zmiňovat, jak s ním všichni počítáme, ale fakt, že ani po padesáti letech neztrácí dech mi… no, bere dech. Minimálně od Mamba v tělocvičně je celý film jedna velká jízda. A přitom působí daleko přirozeněji než dřívější stylizace. — Řeknu to takhle: je těžké předělávat klasiku a remaků je dnes možná až příliš, ale dobrý film ospravedlní sám sebe, ať už je původní či ne. A nová West Side Story je vynikající film. Každý si teď může vybrat ze dvou verzí. Já volím Spielberga. Je prostě lepší. Takhle jednoduché to je.

Výtvarná stylizace právem legendární, hudba božská, choreografie nádherná. A teď z druhé strany: herecké výkony – no, zaplať Pánbůh za Ritu Morenovou, ostatní za ní těžce pokulhávají (hlavně v první půlce). Zpracování věčného příběhu má občas trhliny (už u Shakespeara jsou vedlejší postavy zajímavější než titulní dvojice a děj je značně hyperbolický, čemuž přenesení do dvacátého století moc nepomáhá; motivace jednání některých postav mohly být zvládnuty taky trochu líp) a filmařsky spíše průměrné. Co si z toho odnést? Sakra dobrý muzikál ale problematický film.

Ten film stojí za vidění především kvůli příběhu, který vypráví. Vzhledem k době vzniku je to malý zázrak a v dějinách zejména LGBT kinematografie zásadní milník (nepřekvapí, že vznikl právě v Německu – Berlín přelomu dvacátých a třicátých let byl asi nejliberálnějším městem Evropy). Popravdě by ale asi bylo přehnané mluvit o něm jako o majstrštyku filmového řemesla.

Napošesté už to vyšlo. — Pětkrát jsem se setkal s Fassbinderem a pokaždé jsem odcházel spokojený, ale s pocitem, že tomu něco málo chybí. Až tentokrát do sebe všechno zapadlo: příběh, kamera a kompozice záběrů, až nepříjemná intimnost celého filmu, dialogy, herecké výkony. Všechno dávalo smysl. Zvláštní, že se to stalo právě u přepisu divadelní hry. Možná, že jsem pouze potřeboval opravdu si zvyknout. Vlastně je to celkem jedno. Hořké slzy jsou nepřekvapivě náročné, ale výjimečně krásné.

Přehlídka krásných lidí (vždycky žen a občas i mužů – a aby ne, stačí se podívat na vskutku hvězdné obsazení). To je sice fajn, ale nezakryje to fakt, že většina povídek se pohybuje ve světě průměru a nenápaditosti. Světlou výjimkou je v tomto případě závěrečné Godardovo Očekávání s Karinou a Charrierem (jakási ozvěna staršího celovečerního „sci-fi“ Alphaville), ve výsledku asi jediný segment, kvůli kterému se vyplatí zhlédnout celek.

Vcelku vlastně vydařené. Nejlépe z toho vychází rozhodně báječný Pasoliniho Tvaroh, tomu bych dal samostatně asi i pět hvězd. Rossellini rovněž pobaví, byť na mne působil trochu sterilně. Gregorettiho kritika konzumerismu je stále docela aktuální a vtipná. No a Godard dělá typického Godarda, což znamená, že do toho moc nepasuje (kam taky ano), má ale zajímavý námět.

Film-noir meets Charles Dickens. Víc vědět netřeba. Teda jo – a sice že je to veliká krása, filmová lahůdka, vizuální blaho a tak.