Chung

Godardova intertextuální variace na klasickou tragédii. Schéma odpovídá docela přesně: expozice s představením postav – kolize (odjezd ze studia a odpoledne u Prokosche) – krize (scéna v bytě) – peripetie (Capri) – katastrofa (rozchod a závěr). Když k tomu přičteme na Godardovy poměry přímočarý a srozumitelný narativ, přítomnost velkých hvězd a nepřítomnost režisérova zbytnělého ega, dostaneme vskutku un nouveau film traditionel, jak avizoval původní trailer (mimochodem naprosto geniální a typicky godardovský). Pohrdání je emocionální, poetické, krásné. Ale nemylme se, pořád je to Godard, hravě tvořící paralely mezi prací filmaře, rozpadem vztahu a antickým eposem, jen tentokrát snad zručněji a promyšleněji než kdy jindy.

Co bylo včera, bude zítra zas. — Arvéd podává život titulní postavy jako sérii opakujících se situací, přičemž rafinovaně pracuje s jejich chronologií. Není přitom úplně jasné, zda jsou některé situace vůbec reálné – ani opakující se scény a dialogy nejsou vždy stoprocentně shodné. Vysvětlení nejednoznačností, místy snových přechodů mezi scénami a roztříštěného narativu, řídícího se spíš asociacemi, zkrátka důvod, proč je struktura právě taková, pak divákovi naznačuje závěr filmu (přesněji řečeno popis závěru Arvédova života). Zároveň je velmi uspokojující sledovat, jak tvůrci nepromarnili skvělou příležitost promítnout charakter příběhu a titulní postavy do stylu vyprávění (neustále se opakující kruh udání a obchodu a samozřejmě i celková rituálně-mystická nálada filmu). I díky tomu se tak jedná o daleko zajímavější film, než jakým byl tematicky vlastně docela podobný Šarlatán. Arvéd se zároveň ptá (mimo jiné pomocí podvratné švejkovské reference), jestli to, že byl Smíchovský ochoten tak snadno udávat a zrazovat, nepatří k české povaze. Co bylo včera, bude zítra zas. Uchopit a pochopit se možná nedá úplně snadno, bezpochyby je to ale jeden z nejpozoruhodnějších a – ano – nejlepších tuzemských filmů poslední doby, se skvělým Kernem v hlavní roli. — Někde na pomezí čtyř a pěti hvězd. Co s tím? Zatím dávám čtyři, ale kdoví, třeba až film uvidím znovu, rozmyslím si to.

Trochu nadbytečně to moralizuje, smysl to často taky tak úplně nedává, ale za vidění to rozhodně stojí. Čtvrtá hvězda je za pěkný kus napětí před koncem, triky a Kubricka (až uvidíte, pochopíte).

„Will you serve the nuts? I mean… will you serve the guests the nuts?“ — Na filmu je rozhodně nejlepší báječná ústřední dvojice. Vypadá takhle nějak ideální manželství? — Samotná detektivní linka je sice tak trochu ze slabšího soudku, ale rozpustilý a lehce zvrhlý humor (zahrnující i možná nejlepší hlášku celého filmu, jež tento komentář uvádí) pozvedá film do oblasti nadprůměrné zábavy. Vydařená labutí píseň předkodexového Hollywoodu, světa, kde konzumace alkoholu znamenala dobrou zábavu, v posteli se nemuselo nutně pouze spát a kde sebeméně lascivní narážka neskončila na podlaze střižny.

Skvělý thriller ukazující, jak by snad vypadal film-noir, kdyby neexistoval Haysův kodex, který držel tolik věcí pod pokličkou. S výbornou hudbou. A spoustou potu. Ideální během žhavých letních večerů, chlazené nápoje podmínkou.

Zásadní je, myslím, uvědomit si, že film vůbec nepojednává o Andreji Rublevovi.

Námět konfrontující kreacionismus a náboženský fundamentalismus byl v šedesátých letech jistě mnohem provokativnější než dnes, nicméně stále nutí k přemýšlení, což není u sci-fi vždy samozřejmost. Bohužel ale musím říct, že to nezestárlo úplně nejlépe, zvlášť budeme-li srovnávat s jiným slavným vědeckofantastickým filmem z téhož roku s herci v maskách opic. Což je vlastně trochu paradoxní, vzhledem k tomu, že Planeta opic je daleko více dobrodružným filmem a v podstatě vůbec se nezabývá technologickým vývojem. Ale i tak je to pořád dobrý film se závěrečnou scénou natolik ikonickou, že mu člověk rád promine kdeco.

Láska, závist, zrada, pomsta, čest, smrt a naprosto neodolatelný Omar Sharif ve zpocené rozhalené košili (zde ještě bez knírku, zato s božským úsměvem). K Šahínově snímku mě přilákalo to poslední, ale odcházím se skvělým zážitkem z filmu, který možná je místy trošku naivní ve svém černobílém zobrazení sociálního konfliktu (jako běžné padesátkové melodrama), ale který (jako dobré padesátkové melodrama) přináší pořádnou dávku emocí. Takže bych docela rád viděl některé z režisérových dalších děl (ideálně opět s Omarem Sharifem).

Jakkoliv jsou Upíři jedním z pionýrů toho, čemu se dnes říká seriál, fungují i na současné poměry překvapivě dobře, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že jsou plodem období, kdy ještě nedošlo k implementaci „moderních“ Griffithovských postupů do standardní filmové řeči. Navíc obsahují velmi pěknou kombinaci thrillerového napětí i akce (jakkoliv dobově naivní) a příležitostné komiky (zamýšlené). Jako „comic relief“ slouží především postava Mazametta (skvělý Marcel Lévesque) s jeho neustálým bořením čtvrté zdi a pokukováním do kamery ve vypjatých situacích. Mazamette je zároveň tak trochu zosobněním principu Deus ex machina, jeho pravidelné náhodné objevování se na místě zločinu a zachraňování situace je vskutku rozkošně absurdní. Dalším plus je uhrančivá Musidora v roli Irmy Vep, jakési archaické femme fatale němého filmu (její postava inspirovala hned ke dvěma počinům Oliviera Assayase). Jedním dechem je však třeba dodat, že se rozhodně nejedná o film/seriál, který byste chtěli zhlédnout na jeden zátah. Ideální je si jeho deset částí rozvrhnout třeba na dva týdny, protože i když mají jednotlivé díly v průměru příjemné tři čtvrtě hodiny, snažit se zvládnout víc než dva za den je pro běžného smrtelníka zbytečné. Schopnost pohltit se pak liší díl od dílu od naprosté po průměrnou.

Silný příběh, bohužel dost neobratně natočený. Pár scén je ovšem působivých a poetických: zejména zachycení slovní intimity vězňů. Vzhledem k poněkud roztržité režii a nedokonale vytěženému potenciálu ale těžko můžu hodnotit jinak než průměrně.