imaginer21

Nádherné téma uchopené... tak nějak fádně. Samozřejmě Connery to vyzdvihuje o level výše, ale sám na to stačit nemůže, zvlášť když mu nemíří kamera do tváře po celou dobu stopáže filmu. Tu naopak vyplňují snaživě na city hrající, ale žel spíš nefunkční pasáže o tom, kterak afroamerický talent na snobskou školu přišel a jak mu (což už bylo viděno mnohde jinde) od počátku jen z principu nakládají. Kdyby nosným pilířem byla originální literální tvorba dosahující skutečně tech Pulitzerovských kvalit, jaké film proklamuje, jsme někde jinde. Zatímco Connerymu jeho asociálního a životem zvrásněného literárního génia uvěříte na první dobrou, všechny ostatní postavy včetně klíčového Jamala kolem něj jen poskakuji, aby onoho génia podepřeli. Samozřejmě jako good-feeling podívaná a jeden z posledních filmů s Connerym před jeho rezolutním odchodem do hereckého důchodu je toto jistá povinnost. Vysloveně neurazí, důstojnost si udrží, ale mohl to být výrazně oduševnělejší.

"Kolik zemí je v týhle zemi?" Jason Sudeikis se zase jednou našel. Pohodář s hláškami v každé kapse, který se nebojí jít proti proudu jen aby dokázal, že tím "Lassem fakt mrská". I pro napsrosté nemilovníky fotbalu je tohle překvapivě humorná a celkem i citlivá záležitost, na které díky krátké stopáži chytnete velmi rychle závislost.

Chvilku jsem tomu přicházel na chuť, ale někde v půlce (od Malovy nevěsty) už nebylo zpět a seriál se stal těžce návykovým. Mohla za to ten nezvykle a přitažlivě namixovaná směs žánrů, která jako celek překvapivě dobře fungovala. Každá postava měla co říct, a to velmi často neotřele a vkusně zábavnou formou, což se u sci-fi (téměř) westernu jen tak nevidí. Ke každé postavě si nešlo nevytvořit vztah a na každé postavě jste dřív či později něco začli milovat. Na seriálovou tvorbu nadstandard, jehož zrádné předčasné zakončení dodnes nepochopím. Stejně tak o dvě třídy slabší a o všechno skvělé okleštěnou zakončovací filmovou tečku.

Od původního seriálu okleštěné prakticky o všechno, co jsme milovali. Zmizela ona lehkost, nadsázka, erotické jiskření i chlapácké nadšení. Zmizela tolik zábavná westernovost, kterou nahradila teskná temnota (a to platí i o hudebním podkresu), zato přibylo mnoho takřka japonského stylu vyprávění jak v bojích, tak v osudech. Skoro půlka postav tak nemá co říct, filmem bezduše propluje jen pro potěchu fanoušků původního seriálu - aby mohli zas sledovat celou partu pohromadě. K čemu to, když jejich charaktery utržily těžkou ztrátu své zajímavosti (Inara) nebo charizmatu (Mal). Zato sledujeme nejen zoufalý boj hrdinů na plátně, ale i scénáristů někde v pozadí ve snaze naservírovat aspoň něco smysluplného. Nějakého vývoje se tak dočkají všeho všudy jen dvě postavy, u kterých je to ale provázeno hned několika otazníky (proč tak dlouho otáleli?), u jiných se setkáme s trpkým a zbytečným rozloučením. Jako slabší temná epizoda takřka kultovního a zrádně předčasně ukončeného seriálu fajn, jako jeho plnohodnotné fanoušky vydupané zakončení je to těžké zklamání.

Asi největším kamenem úrazu tohoto dílka je příliš pozvolné vyprávění. Pro toho, kdo na tuto formu přistoupí, je to pětihvězdičkový film. Částečně chybou distributora jsem očekával trošku živelnější a humornější příběh, který nosné téma bere s jistou lehkostí a zejména prostřednictvím Charlotte rozehraje ladnou nepatetickou tragikomickou hru, při níž není důležitý jakkoliv osudný závěr, ale hlavně její smysl pro to si všechno maximálně užít. A to se mi nedostalo, přistihl jsem se, že některé scény jsem vážně chtěl i přeskočit, abych konečně dostal něco milého ve scéně následující. Těch milých věcí tam pár bylo (samozřejmě proklamované předání ceny, které jsem čekal spíš k závěru filmu, ne někde před prostředkem), ale opravdu nenásilně na city zahrála až závěrečná scéna s předčítáním básně. Tak jako tak byl ovšem Sam Ellion tahounem jako nikde jinde ve své filmografii a moc bych mu přál právě za toto někdy nějakou tu opravdovou sošku za celoživotní dílo.

Investigativní dokumentaristika tak mrazivá, že vám z toho bude hnusně ještě týden. Prvoplánová agitka? Možná... Ale jak jinak na něco hnusnýho upozornit, než tvrdě a bez příkras... I kdyby na tom všem byla jen polovina pravdy, či i míň, jednoznačně to volá po zamyšlení i činech jako tento dokument samotný.

Malé zázraky v obřích vodách špinavého a mnohdy povrchního vrcholového filmového průmyslu se dějí, a tak po neuvěřitelných 4 letech se dočkáváme stejně neskutečných 4 hodin ultimátní vizuálně i dějově propracované komiksové podívané pocházející přitom ze šuplíku těch nejohrávanějších. O to je to odvážnější a radost větší, že to tak dopadlo. Jen mě sakra mrzí, že kvůli současné situaci to nemůžu plnými doušky hltat na velkém plátně. Je to, jako byste vzali původní Ligu spravedlnosti, prohnali ji vizuálem podobně Zackovsky nadstandardních Strážců, dějově ji nasytili do morku kostí emocemi posledních momentů z Endgame a navrch dodali divákům jejich vysněnou radůstku jménem Joker. Tak naplněný divácký zážitek se opravdu může rovnat těm konkurenčním Avengerům na konci jejich cesty. Pátou hvězdu možná přidám později, protože teď jsem si plně vědom, že ve mně ještě vře to nadmíru vyvolané nadšení, které by jistě hodnocení neučinilo dostatečně objektivním. Tak jako tak: Recpect, Zack!

Někde mezi třetí a čtvrtou hvězdou balancuje tahle pronikavě přímočará látka, v níž exceluje (zaslouženě) oceněný Eminem. Hudební styl, kterému je film zasvěcen, jde úplně mimo mě, ale to zanícení, se kterým si jde hlavní hrdina pro těch svých tvrdě vybojovaných pár minut absolutního respektu, se člověku prostě zaryje pod kůži. Vedle zde numero uno rappera překvapila i mimořádně dobře hrající i stejně skvěle (na svůj věk o to víc) vypadající Kim Besinger. Vlastně malým film, ale s velkým citem pro odhodlání se po několikátém pádu na hubu pořád sebrat a jit do své duševní země zaslíbené. Píseň Lose Yourself rezonuje i dlouho po závěrečné oponě.

Výrazná sociální agitka se třemi silnými highlighty v podobě dějových prolínaček s bravurním dialogovým podtržením (obzvlášť nacvičovaný výslech Haydena je chuťovka; zacházení se Sealem pak nešetří na divákovy emoce cílenou krutostí). Mistrně vycizelované je ale vykreslení celého korupcí a mocenskými zájmy prolezlého systému v jediné soudní místnosti, které neméně (herecky) mistrně vládne démonický soudce Frank Langella. Závěr na můj vkus mírně odfláklý, čekal jsem šťavnatější Cohenův výslech. Gordon-Levit překvapivě nevýrazný, milou třešní na dortu byl Keaton, film ale táhli především Rendmayre, (opět) bezchybný Rylance a zmíněný Cohen. Do současné doby bičované nekompetentními politiky nejen v tuzemsku je tohle jednoznačně trefná inspirace k zamyšlení.

Paráda. Bylo mi ctí se na dokumentu podílet a ještě větší v něm i vystoupit. Velice zdařilá forma vyprávěni a nadprůměrná technická forma (kamera).