imaginer21

Travis (Colin Hanks) se rozhodl zakončit svůj cyklus vražd s úplným zatměním Slunce nad Miami, který je v Novém Zákoně skutečně jedním ze symbolů apokalypsy. Úplné zatmění Slunce je ale pro konkrétní místo na Zemi nesmírně vzácné, statisticky se na jednom místě odehraje jednou za cca 360 let. V Miami se od svého založení úkaz neodehrál nikdy, naposledy k němu došlo v místě současného Miami 13. května 1752.

Charlie Sheen jako Topper Harley v tomto filmu volně paroduje postavu Mavericka (Tom Cruise) z filmu Top Gun z roku 1986. Oběma hercům v obou filmech přitom v českém znění propůjčil hlas stejný dabér – Gustav Bubník.

Při závěrečném monologu boha Dia (Laurence Olivier) jsou ukázána souhvězdí Persea, Andromedy, Pegase a dalších postav příběhu. Tato souhvězdí skutečně existují a skutečně jsou vyobrazena tak, jak jsou představena ve filmu. Některá z nich (Perseus, Kassiopeia, Cefeus) dokonce u nás po celý rok nezapadají, jsou tzv. cirkumpolární. Nejlépe jsou přitom všechna souhvězdí této legendy vidět na noční obloze na podzim a v zimě.

Ve filmu je astronaut Jack Swigert (Kevin Bacon) vykreslen jako sukničkář, lehkomyslný technik a nezkušený pilot, který dostal svou šanci na poslední chvíli. Ve skutečnosti byl Swigert nesmírně schopný a zodpovědný pilot, jehož zkušenosti později chválil i sám Jim Lovell. Swigert byl dokonce ten, kdo prohlásil legendární větu: „Houstone, máme problém,“ a v průběhu dramatické mise mnohokrát řešil ty nejzávažnější technické i navigační problémy, na jejichž řešení stál úspěšný návrat astronautů domů.

Když se Ellie Arroway (Jodie Foster) dívá do oblohy na mimozemské planetě a nespočet světel jí pak stáhne zpátky do červí díry na cestu domů, diváci mohou vidět, že proud světel putuje do hvězdné konstelace vytvářející podobu podkovy. Stejný obrazec se ukáže na mimozemské planetě o několik momentů dříve otci Ellie (David Morse) v jeho ruce poté, co si klekne a nabere si do ruky lesknoucí se písek z pláže. A ten samý obrazec pak problikne v ruce Ellie v závěrečné scéně, kdy sedí na úpatí kaňonu a nabere si do dlaně prach ze země, na které sedí. Tento obrazec je ve skutečni souhvězdím Severní koruny, které bylo nejoblíbenějším souhvězdím Carla Sagana, autora knižní předlohy filmu.

Ve scéně, kdy se Rose (Kate Winslet) dívá do hvězdné noční oblohy, byly v původní verzi z roku 1997 špatně vyobrazená souhvězdí. Režisér James Cameron na to byl upozorněn astrofyzikem Neilem deGrasse Tysonem se slovy: „Normálně se nezabývám chybami režiséra. Ale film byl uveden na trh jako historicky velmi přesný, tvůrci vynaložili velké úsilí na vytvoření dobového díla, a tak jsem chtěl poukázat na tento detail.“ Cameron, známý svou precizností, se proto zasadil o to, aby 3D verze z roku 2012 už byla v tomto akurátní, a nechal oblohu ve scéně vyrenderovat přesně takovou, jaká mohla být vidět očima Rose 15. dubna 1912 okolo 4:20 místního času.

Když Jonathan (John Cusack) nakreslí Sáře (Kate Beckinsale) na zápěstí souhvězdí Kassiopeji, říká, že neví, čím naštvala bohy, ale bylo to zlý. Ve skutečnosti byla Kassiopeia pyšná královna, která nařkla bohy chlubením se nadpozemskou krásou své dcery Andromedy, za což byla potrestána tím, že svou dceru musela obětovat monstru Krakenovi. Na poslední chvíli ji zachránil Perseus. Celý tento antický příběh popisuje například film Souboj titánů z roku 1981.

Když Jonathan (John Cusack) nakreslí Sáře (Kate Beckinsale) na zápěstí souhvězdí Kassiopeji, kouká se velmi vysoko do oblohy. Souhvězdí je skutečně v zimních měsících na mnoha místech severní polokoule vysoko na obloze a nikdy nezapadá (je tzv. cirkumpolární).

Když Ellie Arroway (Jodie Foster) na konci filmu říká, že se domnívá, že stroj vytvořil Einsten-Rosenův most (neboli červí díru), díky kterému její přibližně 18hodinový let pouhý zlomek pozemského času, pozorní fyzikové rychle poukázali na nesouhlas tohoto jevu s Einsteinovou teorií relativity. Podle ní by se totiž měl naopak let Ellie zkrátit na zlomek sekundy, zatímco pozemšťanům by se zdálo, že je dlouhé hodiny pryč (s tímto jevem tzv. dilatace času pracují například filmy Interstellar – 2014 nebo Rakeťák – 2022). Astrofyzik Neil deGrasse Tyson, který obdivoval práci Carla Sagana, autora knižní předlohy filmu Kontakt, ale později prohlásil, že to byl ze Saganovy strany geniální tah, protože nikdo vlastně neví, jaké fyzikální podmínky mohou panovat v červí díře.

Veškerý hudební podkres ve filmu pochází z veřejně přístupné databáze hudebních ambasadorů Evropské jižní observatoře (ESO). Petr Horálek je prvním českým fotovyslancem této mezivládní organizace a v roce 2019 pro ni natočil krátké dokumentární video o zatmění Slunce upozorňující na blížící se úkaz nad jednou z observatoří ESO.

Při sledování dokumentu se může zdát, že při zpovědích Petra Horálka je občas zvuk drobně nesynchronizovaný s obrazem. Není to technická chyba. Zvuk z těchto záznamů byl natolik špatný, že Petr Horálek si po návratu z Mexika opatřil kvalitní mikrofon a všechny tyto vstupy předaboval. Trvalo mu to asi 30 hodin čistého času, než byl spokojen s výsledkem. Nápad s předabováním mu doporučil Pavel Gabzdyl, dlouholetý tvůrce fulldomových pořadů a spolupořadatel mezinárodního Fulldomového Festivalu v Brně.

Perioda opakujících se zatmění, kterou Petr Horálek zmiňuje, se nazývá „saros“ a objevili ji mezopotámští astronomové už v 7. století před Kristem. Trvá 18 let, 10 (11) dní a zhruba 8 hodin. V dokumentu jsou tedy k vidění dvě po sobě následujující zatmění jedné periody – z Turecka v roce 2006 a Mexika v roce 2024 – která dělí právě tento časový úsek.

Film je věnován památce Václava Knolla a Martina Lehkého. Oba byli v 90. letech (po pádu železné opony) jedněmi z prvních československých tzv. eclipse chasers, tedy cestovatelů za zatměními Slunce. Václav Knoll byl také vedoucím astronomického kroužku na hvězdárně v Pardubicích, který Petr Horálek navštěvoval a díky vlivu svého vedoucí podlehl kouzlu zatmění Slunce.

Když Daniel Stach vyzpovídával Petra Horálka živě přes internet v reportáži Devadesátky ČT 8. dubna 2024 krátce po zatmění, rozhodl se Milan Hlaváč celou situaci natáčet přímo na místě v Mexiku. Právě tato neplánovaná kombinace obou pohledů dovedla Petra Horálka k myšlence vytvořit krátkometrážní dokument, který by ukázal celou tu situaci „za oponou reportáže“. Měl totiž pocit, že reportáž ČT nedokázala ani zdaleka popsat dojmy z celého toho strastiplného zážitku.

Film vznikl zcela spontánně – bez příprav, bez přístupu k jakékoliv profesionální technice, bez dopředu sepsaného scénáře. Až po návratu z expedice se totiž ukázalo, že původně „domácí“ materiál je dostatečně bohatý na zprostředkování úkazu i široké veřejnosti ve formě tohoto krátkého dokumentu. Proto se jen jednoduchým střihem mezi amatérskými záběry snaží ukázat fantastickou atmosféru během úplného zatmění Slunce, ale i stres a nervy do poslední chvíle při připravách na jeho pozorování.