Lukango

Sjíždím Oscarovky, v tomto případě pouze nominanty a já lehce s nedůvěrou jdu pomalu na ně. Proč s nedůvěrou? No, jak bych to řekl...někteří favoriti prostě nejsou pro mne. Ne z toho důvodu, že by se mi nelíbilo jejich téma ale nedokážu dostatečně ocenit jejich kvalitu, kterou nezkušený divák, jako já, přehlédne. Ono, já vím že ta kvalita ve filmu je, ale jak říkám, nedokážu jí ocenit a zpočátku prostý děj dokáže mít daleko větší hloubku a přesah než drtivá většina epických blockbusterů. Z minulých let si vzpomínám na Zemi nomádů, která byla skvělý film, neměl jsem k němu co vytknout či poznamenat, tedy snad jen to, že to místy nudilo. To samé platí třeba o Drive my car, film, který svojí atmosférou a odlišností ve mě dodnes rezonuje. Ale stále jsem si stěžoval na tu nudu. Jenže u takových filmů, krom vytknutí tempa, nemám, co kritizovat. Teď už ale k Past Lives, které potvrzuje jednak moje pravidlo, že mě kvalitní filmy občas nudí, ale také pravidlo, respektive mínění o současné asijské filmové tvorbě, že hoši východští asijští dokáží jako jedni z mála natočit relaxační, hypnoticky klidné osobní drama. Člověk, z toho cítí tu lidskost, prostotu, ale vše je servírované filmem, který však předčí mnohé dokumenty o stejných tématech. Právě to je podle mně to srdce filmu, ta lidskost a autentičnost, díky které je film tak osobní. Přitom příběh je poměrně jednoduchý a prostý. O dvou lidech, kteří prožívají dětskou lásku, ale musí se navzájem z důvodu odstěhování opustit. Po několika letech spolu naváží kontakt, jenže holčička, ze které se stala spisovatelka a vdaná žena, se tak musí vypořádat se zvláštním vztahem, který se pomaličku opět buduje mezí ní a její vzdálenou korejskou dětskou láskou. Člověk tak sleduje zajímavou situaci, která může nastat, a je nám servírovaná klidnou a skutečnou cestou, díky níž nesledujeme žádné velkolepé vyvrcholení, ani žádnou telenovelu, ale rozležený příběh, který, kdyby mi někdo řekl, že je podle skutečnosti, tak neřeknu ani slovo, protože tohle je něco, co je v rámci možností časté, přesto velmi zajímavé na sledování. Film ale také stojí na dialozích, které jsou velmi zajímavé a stačí jen málo a z krátkého dialogu se dozvíme mnoho. Jakkoliv se bavím o tomto filmu, tak vše mě směřuje k tomu samému. Ta autentičnost a osobitost. Oni to ti asijati uměj, natočit dokumentárně osobní snímek. Přesunu se k hercům. Hlavní dva protagonisti odvádí skvělý přirozený výkon, který si uznání zaslouží. Mezi Gretou Lee a Yooem Teo funguje přesně ta chemie, na kterou se film soustředí. Nejistota, stydlivost, přirozenost - to vše mezi Gretou a Yooem funguje. Z technické stránky tu máme kvalitní zvuk soustředící se převážně na dialogy. Dále také zajímavou a klidnou hudbu, která často brousí do pomalé atmosféry. Potom tu máme téměř nehybnou kameru, která je díky svým detailům a nehybností komornější podívanou. Vím, že Past Lives je kvalitní snímek, bohužel u těchto náročnějších oscarových dramat nedokáži ocenit jejich podstatu, to, co je dělá tak dobrými. Je to zase další film, u kterého si můžu stěžovat jen na nudu. A to není ani kritika, protože film je tak záměrně natočen a autor to tak chtěl, aby se vyjádřil, a nevidím důvod, abych film silně kritizoval, jen z důvodu toho, že mě nudil a že jsem v něm nedokázal tu kvalitu, kterou skrývá, vidět. Jenže mu zas nechci napálit desítku jen proto, že v něm konkrétní chybu nevidím. Takže, abych to zakončil. Past Lives je osobitý snímek, jenž zaujme svými poměrně krátkými dialogy, které však řeknou mnohé. Dále tu také jsou dobří herci, nehybná komorní kamera, lehce relaxační hudba a jednoduchý, ale propracovaný příběh, který dokáže svým přesahem říct více, než řada dokumentů. Pro tyto film, ve kterých nevidím tu pravdou myšlenku a kvalitu, mám nižší známku, než kolik si zaslouží. Známka: 7/10

Villeneuve druhou Dunou opulentně uzavírá epickou kapitolu, ale zároveň si nechává vrátka otevřené. První jeho Duna je skvělé sci-fi a druhá, ta je ještě lepší. Tohle jsme potřebovali nějakou epickou sci-fi podívanou, ze které si sedneme na prdel, a Villeneuve nám ji, vlastně je, dal. Je to člověk, u kterého je kvalita zaručená, stejně jako u Nolana, Finchera či Tarantina. Já si ani nemyslel, stejně jako všichni ostatní, že by tu dvojku pokazil, a on ji nejenže nepokazil, ale ještě jí udělal lepší. Z příběhové stránky tu není nic, tak závažného, co by film ničilo. Jsou tu drobnosti, ke kterým se vrátím, ale jako celek se jedná o epickou podívanou, epický zážitek, který jsme v takovém měřítku hodně dlouho neviděli. Ale teď už k těm pár záporům. Prví je ten, že se tu najdou momenty, které jdou předvídat. Na druhou stranu, těchto pár chvilek jsou ve celkovém měřítku zanedbatelné. Potom tu jsou ale větší, důležitější pasáže, které svojí zkratkovitostí dost překvapí. Uvedu například epický závěr, kde přiletí imperátor s jeho armádou. Člověk by čekal, že se tu strhne nějaká pořádná bitva, ale ono ne. Dalším příkladem je ten, kdy Fremeni vtrhnou do hlavního sálu, kde kromě imperátora a dalších důležitých postav jsou i Sardukani, asi ti nejlepší Sardukani. Tak jsem předpokládal, že to zas tak jednoduché nebude. Haha, ono bylo. Dále bych podotkl souboj Paula s Feydem-Rauthem, kde se mi sice dlaně zapotily, ale čekal jsem, že Paul s menšími problémy Feyda rozdrtí. Přece jen má daleko více bojových zkušeností. No, a ono skoro ani ne. Feyda mu skoro na prdel, navzdory tomu, že Paula cvičili Fremeni a je daleko zkušenější, co se týče kontaktních soubojů. Dále tu máme atomové rakety, které se tu čistě náhodou objevili. U těch mi to přišlo, jako kdyby Villeneueve natočil jedničku, a potom si řekl: ,,A pojďme jim dát i atomovky!!!". Ještě jedna výtka k těm atomovkám. Film se odehrává kolem roku 10 000, přesto jako ta nejúčinnější zbraň tu je stále atomová bomba. Chápu, držíme se tu předlohy, ale i tak. Tohle jsou sice maličkosti, ale i tak to kazí tu krásnou epickou vizáž. Vrátím se ještě k tomu, když jsem mluvil o těch momentech jako vtrhnutí do hlavní místnosti či závěrečnou bitvu, kde divák něco očekává a ono se to nestane. Já to vlastně okrajově i chválím, protože my jako diváci něco čekáme a ono se stane něco jiného, film nás překvapí, což je dobře a film je tím originálním, ale zrovna v tomto případě si stojím za tím, že to, co divák předpokládal a chtěl, tak se stát mělo. Tím myslím, aby závěr nebyl takový masakr a imperátorova armáda také něco udělala. Abych shrnul děj, tak musím říct, že 3/5 jsou opravdu naboptnané a je to přesně to, co chceme. Jenomže ty zbylé poslední 2/5 jsou velmi zkratkovité a už je to velmi urychlené. Filmu by klidně neuškodila ještě další půlhodinka, protože film odsýpá rychle a konec by potřeboval být víc rozležený. Takže, takže, po příběhové stránce se jedná o skvělý film, který by potřeboval víc času a dopřát divákovi, co chce (závěrečnou bitvu místo urychleného masakru). Někdo by mi mohl oponovat s tím, že v jedničce také nebyli Atreidové připraveni čili je tohle takové vybalancování. Jenže tam to bylo překvápko, tady k tomu celý film směřoval, k epickému zakončení, kde se utkají dvě strany, a on přišel zkratkovitý masakr. Ale kdybych film měl brát jako standart sci-fi, tak jásám blahem. Filmu na jednu stranu chválím, že dokáže vypravěčsky překvapit, na tu druhou by však v tomto případě potřeboval splnit divákovy tužby. Dále tu máme výpravu, která si jasně zabookovala Oscara. To samé platí i o maskách. Celková výprava je prostě jedním slovem nádherná, rozmanitá a nemá chybu. Zimmerova hudba tu je opět dechberoucí, možná i lepší než v jedničce, a jestli Zimmer toho Oscara za tohle nedostane, tak ať se propadnu do země, protože tady po celou dobu nemáme slabé místo, dokáže emotivní momenty mistrně vyzvednou, epické momenty královsky podtrhnou čili ano, Zimmer toho Oscara má pravděpodobně v kapse. Dále tu mám chválu ke kameře, která téměř nemá chybu a kamera od Greiga Frazera, člověka, který dělal kameru k novému Batmanovi, Rogue One, Stvořiteli či první Duně, tak mluví samo za sebe. U první Duny (2021) jsem lehce vytýkal cgi, které jako celek bylo naprosto dechberoucí a Oscara si zasloužilo. Tak tady už to je doladěné k dokonalosti a nemám nic, co bych kritizoval. Vše vypadá nádherně a megalomansky. Zapomněl jsem na zvuk, který také má Oscara zarezervovaného. Herecké výkony se tu u některých výrazně zlepšily jako například u Chalameta, který se v Paula výrazně proměnil a nemám u něj moc, co vytknout. Dále tu máme skvělou Zendayu, Ferguson, Brolina, Butlera, Skasgarda, Walkera či Bardema, který je tou zábavnou složkou filmu a humor u něj funguje na jedničku. Z hereckých výkonů bych se nedivil kdyby tu nominace padla, protože to jsou profesionálové a hrát umějí, což tu s přehledem ukazují, ale vlastně si ani nemyslím, že by ji někdo dostal. Druhá Duna má chyby, ale vše je pořádná filmařina, která zabaluje jeden z nejepičtějších filmů, ze kterého jde cítit ta obrovská nesmírná důležitost. Chci víc, chci víc a je jen otázka času, kdy dostaneme pokračování. Villeneueve ,,vytvořil" vesmír, který si zamilujete. Celkově se jedná o něco obrovského, něco, z čeho ta důležitost a velkolepost srší. Jedná se o jedno z nejlepších sci-fi za poslední léta a rve mi to srdce, ale těch pět hvězd tomu zatím nedám, i když něco takto velkolepého, epického, důležitého a dechberoucího jsem hodně dlouho neviděl. Známka: 8,5/10

Dennis Villeneuve je pro mě tvůrce, který za sebe často nechává vyprávět obraz. Můžeme tomu tak vidět třeba v jeho skvělém Blade Runnerovi, který doslova omámí tím dechberoucím vizuálem. U Příchozích se Villeneuve soustředil více na dialogy, ale stále tu hrála klíčový prvek ta vizuální stránka. No, a teď tu máme jeho 3. sci-fi, které si stejně jako Blade Runner či Příchozí diváka podmaní. Duna není mistrovské dílo, ale věřte mi, že od toho není daleko, a aby to bylo to mistrovské dílo, tak by příběhová stránka potřebovala hrát více na emoce, i když tu pomaloučku drhneme strop. Villeneuev svojí tvorbou osvěžuje dnešní kinematografii a jde vidět, že byl pro něj velkou inspirací sám Kubrick. Co Villeneuve umí ze všech nejlíp, tak je atmosféra, a opět nám dokázal skrze plátno či obrazovku přenést svůj fiktivní svět k nám do obýváků. Nikdo neumí lepší filmovou atmošku než on. Svým plouživým, přesto nacpaným tempem nám Villeneuve ukazuje, že stačí umět, aby věřil, že je to skutečný svět. Samotný příběh je jedním slovem epický a ze všeho jde cítit ta nesmírná důležitost, která předčí mnoho dalších sci-fi. Příběh srší epikou, ale i tak se tu najde pár momentů, které originalitou zrovna nebublají, ale to je asi proto, že je to adaptace na starší dílo. Asi největší, přesto poměrně malý problém mám s poslední čtvrtinou, která ztratí na své velkoleposti a pompéznosti a děj se zaměří na Paula a Jessicu. Tato část už je taková dojezdová a i když se tu pořád děj posouvá, a to správným směrem, tak to nedokáže překonat zbytek filmu. Zatímco první 3/4 mohly být klidně delší, tak poslední třetina naopak kratší. Jak říkám, ubere se tu dost z té důležitosti a už se nejedná o tak velké měřítko, ale spíše o osobnější ,,survival". Prostě to není ta zasloužená tečka na závěr. Kdyby byl konec kratší, ze 40 minut by se stáhl na 25, tak film nijak neztratí na ničem. Navzdory této výtce si i tak myslím, že je Duna po příběhové stránce velmi povedeným sci-fi, která současnou konkurenci strká do kapsy. Dále tu je ta znamenitá technická stránka, která si často s Nolanem konkuruje. Villenuev je pravý filmový řemeslník a jeho díla vypadají nádherně. Začnu s kamerou, která pohltí a je to doslova pastva pro oči. Jednoduše se tu oči nenudí. Kamera se střihem jsou velmi opatrní a i akční scény se snaží zachytit v tom nejširším záběru bez zbytečně rychlých pohybů. Duna je po vizuální stránce audiovizuálním zážitkem, který uhrane a omámí. Zůstanu u vizuálu a zmíním efekty, které opět jsou nádherné. Našel bych tu několik momentů, ze kterých šla cítit přítomnost cgi, což sice lehce vyrušilo, ale jako celek se z vizuální stránky jedná o krásnou podívanou. Dále tu máme zvuk, který si ode mne také kritiku nezíská a jedná se o kvalitní ostrý zvuk, jenž nemá chybu. Potom tu je hudba, která se však ve mně pře. Ne z toho důvodu, že bych si myslel, že je špatná. Bože, to ne. Jedná se po hudební stránce o malý zázrak. Král Zimmer zkombinoval písek, kmenové bubny, budoucnost a jako celek vytvořil něco překrásného. Abych dokončil myšlenku s tím, co se ve mně pře. Nedokážu se rozhodnout, který soundtrack byl lepší, jestli ten z Duny z roku 1984, nebo tenhle. Ať vidím Dunu pokolikáté chci, tak pokaždé se nedokážu rozhodnout, u které je hudba lepší. Na druhou stranu považuju Dunu z roku 1984, krom hudby a zvuku, za strašný a nechutný film, který je téměř nulovou konkurencí pro tento Villeneův kolos. Teď k hercům. Ve filmu se objevuje mnoho zvučných jmen a i když hrají velmi dobře, tak perfektní to není. Chalamet v roli Paula je dobrý, ale na takový film to chce víc. Jak říkám, hraje většinou dobře, ale místy to už lehce drhlo. Ostatní jako Ferguson, Isaac, Mamoa, Brolin, Bardem, Skasgard či Bautista - všichni hrají velmi dobře, ale oscarový to prostě není. Na závěr bych ještě filmu pochválil masky, kostýmy a celkovou výpravu. vše vypadá jako z velmi vzdálené budoucnosti, takže tu máme další překrásný fiktivní svět. Celkově je Duna opulentní a dechberoucí sci-fi, která po technické i příběhové stránce dokáže strhnout a pohltit. Nejedná se o mistrovské dílo, ale daleko k tomu nechybělo. Známka: 7,5/10

Film Holdovers má takový charakter, že je předurčen k tomu, aby se z něj stala vánoční retro klasika. Oscarový nominant přichází ve formě přátelského filmu, který nabídne smutek i radost. Jak říkám, film je předurčen k tomu, aby se z něj stala vánoční klasika a já si jej rozhodně do seznamu vánočních klasik zařadím. Alexander Payne je pro mě ne zrovna zajímavý tvůrce, respektive takhle, viděl jsem pouze 3. Jurský park, který jsem jako malý zbožňoval, ale dobrý film to není. Na druhou stranu mu dělal jenom scénář čili ne, žádný film jsem předtím od něj neviděl. Teď už ale ano, a Holdovers je pro mne pohodovým vánočním filmem, který sice má pohodové ladění, ale také emoční, a dokáže v divákovi nějakou tu emoci probudit. Není to standardní šablonovitý vánoční film. Přináší samozřejmě radost a pohodu, ale také smutek a nechává diváka, aby se zamyslel nad sebou samým a nad samotnými vánoci. Z hlediska scénáristiky film nedominuje na poli příběhu, i když je velmi povedený. Dominuje na poli dialogů. Jednotlivé dialogy, jednak posouvají děj, ale také dokonale vykreslují postavy. S jednotlivými postavami, teď myslím úhlavní duo, vlastně trio, si divák vytvoří takový rodinný vztah. Fell good - to jsou Holdovers. Jednak vás těší a zabalují vás do vánoční pohody, ale zároveň otevírají rány, rozebírají vztahy a minulosti, se kterými člověk muže silně sympatizovat. Ale nikdy se nad ničím silně nezastaví. Film mimo jiné stojí také na postavách, a ty nám dokázali David Hemingson společně s Alexanderem Paynem perfektně předat. Z hereckých výkonů tu jsou jasné tři herecké výkony, které si u pro sebe film získali. Prvním je Paul Giamatti, jenž v roli introvertního profesora Hunhema naprosto září a podává tu doposud svůj nejlepší herecký výkon. Dále tu je Dominik Sessa v roli studenta Agnuse, kterému nepřál osud. Dominik též odvádí skvělý výkon, ale výkon Hunhema Dominika zastínil. No, a tím třetím výkonem mám namysli De´Vine Joy Randolph, jenž v roli kuchařky válí a svojí přirozeností si tu nominaci na Oscarech zasloužila, pardon, vlastně už i výhru. Z hereckých výkonů tu jedeme na úrovni a postavy tu, jak z hlediska scénáře, tak z hlediska hereckých výkonů jsou velmi vydařené. Z technické stránky chválím kameru, které se podařilo vrátit se do minulosti a vykouzlit nám retro vzhled, který hladí po očích. S tím souvisí i zvuk, který působí též retro. Celá zvuková stopa působí jako z konce sedmdesátých či osmdesátých let, což opět filmu přidává na nostalgičnosti a retro vizáži. Celkovou atmosféru pak vykresluje hudební podkres, který z velké části tvoří starší písničky, které též těší slyšet. Tvůrci se pokusili o vytvoření staršího vzhledu filmu, a ono se to povedlo. Jednotlivé prvky do sebe zapadají a přináší nám starší film v novém kabátu, a já to žeru. Vlastně ani nevím, co bych kritizoval, jedna recenze kritizovala tu část, kde se věnujeme 5 klukům jako celek, tvoříme si s nimi vztah a oni potom během chvíle zmizí. Do jisté míry s tím souhlasím, protože jsme připravování na to, že tam s námi budou celou dobu prázdnin, a oni potom potom odjedou a ztratí to na významu. Ale díky tomu nám to přidává na tom momentu překvapení. Jinak zápletku jako celek beru velmi kladně, ukazuje nám smutné momenty i radostné, ale zabaluje je do dobré nálady. Nikdy se se smutnými či radostnými emoci netlačí příliš na pilu, nic zbytečně film nezdůrazňuje a nezveličuje. Celkově jsou Holdovers povedeným vánočním filmem, který staví na dokonalé chemii mezi zmíněnými třemi. Filmu také nechybí špičkové dialogy, které jednak posouvají děj, ale hlavně prohlubují postavy, se kterými si divák udělá silné pouto. Paynovi se podařilo vytvořit budoucí vánoční klasiku, která kombinuje prvky, nostalgie, retra a hřejícím příběhem. Známka: 8/10

Jednou za čas vyjde film, z kterého nevím, co si myslet. A jak asi tušíte, tak tohle je právě on. Pablo Larrín, režisér, o kterém slyším prvně, a je to taky první film, který od něj vidím, si připravil zvláštní upírský film, který svojí artovskou strukturou vnáší zase něco jiného do světa filmu. Artovsky pojatá upířina s mnoha úsměvnými a wft momenty, které si mě úplně na svoji stranu nezískali. Je to satira, a já často u podobných politických satir mám problém ten, že mi film přijde pouze úsměvný a celý význam jde mimo mě. Prostě nejsem dostatečně ostřílený filmový divák a znalec historie, abych tu kritiku a ten obtisk toho, co tvůrce chtěl říct, dokázal ocenit. Vím, že kvalita ve filmu je, akorát ji nedokážu vstřebat a ocenit. Ten hlavní problém, co jsem s filmem měl, byl ten, že jsem nechápal, jestli se mám smát, jestli to mám brát vážně, a tak jsem celou dobu jen tak jsem s otázníkama v očích koukal a nechápal, co to je. Nedokázal jsem v sobě rozpoznat čistě jednu emoci, která ve mně v daný moment probíhala, nebo která byla ta dominantní. Samotné dialogy jsou takové zkratkovité a často si je divák musím dosadit do kontextu, kdo je kdo, jaká je motivace atd.. Dialogy jen určí směr ale už nechají na divákovi, aby si to vše vysvětlil. A k tomu ještě po celou dobu nevíte, o co se film snaží. Samotná myšlenka o upírském Pinochetovi je celkem zajímavý a to provedení historií bylo celkem poutavé, ale jakmile se dostaneme do přítomnosti, tak začíná otazníková válka. Další z předních problému jsem měl ten, že jsem nedokázal jednotlivé postavy úplně pochopit, neviděl jsem v nich jasnou motivaci pro své činy. Jejich činy dokázali překvapit, o tom žádná, ale i tak bych chtěl mít jasné odpovědi, proč se v daný moment postava chovala takhle a takhle. Co filmu nemůžu upřít, tak je styl, který oživuje a zároveň hrdě vypráví Pinochetův příběh v podání frajerského Jaimela Vadella. Z hlediska příběhu to byl pro mne boj s otazníkama, často jsem nechápal proč jedna postava udělal tohle, proč se tak zachovala, co má za problém. A jak říkám, nedokázal jsem v sobě ucelit emoci, se kterou bych film sledoval. U filmu jsem byl myšlenkově otevřený a nevěděl jsem, jak k němu přistoupit. Ale to je mnou, protože nejsem dostatečně dobrý filmový divák. Z technické stránky poznamenám kameru, která je téměř mrtvá, v tom pozitivním smyslu. Téměř se nepohne, ať už v ,,akčních" momentech či jiných, tak kamera ten rychlý pohyb neudělá ani jednou. To filmu pomáhá a kamera ho mimo jiné dělá výjimečným a charakteristickým. Dále tu je hudba, která na sebe často rázně upozorní a vnáší do filmu trochu síly a zrychlí také tempo. Dále také chválím masky s výpravou, kde obě tyto kategorie byly skvěle zmáknuté. Z hereckých výkonů tu je každý jasně zapamatovatelný a každý v sobě má jiný element, který film osvěžuje. V hlavní roli tu máme Jaimela Vadella jako Pinocheta, z kterého lehce září charisma a respekt. Odvádí slušný výkon a asi je z hereckého ansámblu ten nejvýraznější. Další je Paule Luschingerová jako jeptiška. Opět dobře zvládnutá role nejemocionálnější postavy filmu. Dalším je Alfredo Castro, který s nadhledem zvládá roli Foydora jako Pinochetova sluhy. S hereckých výkonů nemám výrazně, co kritizovat. Všichni odvádí slušný výkon, ale nejvíce září ti zmínění tři. Abych to shrnul, tak je pro mne El Conde velmi zajímavým zážitkem, který mi jasně reflektuje, že nejsem natolik ostřílený filmový divák, abych si film užil tak, jak si to Larrín přál. Pro mne to je film plný wtf momentů, absurdních scén a nepředvídatelných činů postav. Co ale filmu neupřu, jaká pořádná artovská upířina to je. Nejsem znalec historie čili jednotlivé narážky na společnost a kritiku chilského režimu pro mne byly cizí a nedokázal jsem je ocenit. O filmu vím, že má kvality, jen je nedokážu ocenit. Známka: 5,5-6/10

Dva nepříliš známí tvůrci nám připravili animovanou zábavu, která se sice může zdát jako něco, co neosloví, ale opak je pravdou a nejspíš nikdo Nimoně nemůže upřít styl a energii. Nimona je milou, vtipnou, ale zároveň emoční jízdou, která tyto prvky v drtivé většině zvládá s nadhledem. Navzdory tomu, že Netflix střílí jeden film za druhým, tak musím uznat, že někdy za čas se vytasí s povedeným animákem. Animované filmy Netflixu jdou o poznání lépe, než ty hrané a několikrát do roka se objeví hiden gem, který překvapí. Nimona není něco suprovího, nebo něco, z čeho si divák sedneme na zadek. Je to dobrej a zábavnej animák, který stejně jako dvojka Kocoura v botách dokáže balancovat mezi emocemi a humorem, a zároveň nám vyprávět slušnej příběh. Lehce k tomu humoru bych dodal, že i když se mu v drtivé většině daří a funguje, tak se tu najdou takové ty ,,marvelovské momenty", kde vážnější scéna je přerušena nějakým vtipem. Tady tomu není často, ale i tak se to objeví. Jinak na emoce se zahraje převážně na konci filmu, kde si člověk celkem dost zasoucítí s Nimonou. Obecně příběh není zrovna komplikovanej. Rytíř zabije omylem královnu, je za to vyhnán, potká holku se superschopnostmi a společně se snaží přijít, kdo byl tím skutečným osnovatelem vraždy. To, že je zápletka poměrně jednoduchá, tak nezabraňuje tomu, aby byla účinná a fungovala. Jednotlivé zvraty sice nejsou do oka bijící, ale vytušit se celkem jednoduše dají. Zvraty ale filmu celkem pomáhají k flexibilitě příběhu, ale jak říkám, není to jako v prvním animovaném Spidermanovi, kde zjistíme, že jeden ze záporáků je Moralesův strejda. Čili zvraty jsou ok, ale pecka to není. Emoce tu najdeme, především v poslední čtvrtině, kde se odhalí minulost Nimoni a my tak můžeme plnohodnotně procítit její charakter. A ono to funguje a člověk má k Nimoně pochopení a dokáže s její postavou celkem sympatizovat. Film zobrazuje motivy, jako křivé obvinění, odsouzení, výjimečnost člověka atd.. Dále, odprostíme-li se od Nimoni, tak nalezneme motivy jako jsou korupce, fungování médií a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Nejsou to motivy, které by byly nová, už jsme je ve filmech viděli, a to i v těch animovaných jsme je viděli více než mnohokrát, ale opět jsem u toho, ve filmu to funguje a to, že to je dokola opakovaná inspirace pro film tomu nijak neničí hodnotu. Samotné zasazení světa je zajímavé a poutavé a ten středověko-futuristický vzhled je zajímavá a cool volba. Na filmu se ale lehce podepsal rozpočet, ale přesto všechno to je animace, která perfektně s esencí filmu ladí, a je to jen důkaz, že nemusí být drahá pixarovská animace, aby animovaný film vypadal pěkně. Samotné vykreslení postav bych shrnul asi tak, že stačí, a především Nimona je zajímavá postava, která svého parťáka zastíní. Film si už od začátku drží kvalitu a neztrácí jí po celou dobu, což je rozhodně plus. Dále také diváka nenechá ani na vteřinu vydechnout a vnáší nám do zorného pole jednu zábnou a energickou scénu za druhou. Film z agrese ubere až konci, i když to úplně pravda, kde se přestane chovat jako třeštěná jízda a zatáhá za emoce, vyloží karty a nechá film emočně uzavřít. Samotné voice-overy jsou trefné, ale přijde mi, že jsem snad nikdy nezažil vyloženě špatný originální voice-over čili to ani nehodnotím. Dodám ještě, že tu hudba má také místo, pomáhá filmu držet krok a nikde nezastavuje. Prostě tak aby se divák ani na vteřinu nenudil, což samozřejmě platí i o příběhu. Celkově se jedná o povedený naspeedovaný a třeštěný animovaný filmík, který diváka nenechá v klidu ani na vteřinu. Obstojně balancuje s humorem a emocemi, které převážně na konci dokáží lehce vzít za srdíčko. Netflixu se tak podařil vytvořit další povedený animák, který bych kvalitou přirovnal k Mořské příšeře. Já tak doufám, že tak Netflix bude tasit jeden animák podobné kvality za druhým, protože sice jsem těch animáků od Netflixu moc neviděl, ale to, co jsem viděl, tak stálo za to. Známka: 7-7,5/10 

Tvorba Reinalda Marcuse Greena se z většiny soustředí na životopisné filmy. Je to člověk, který nám nadělil velmi povedeného Krále Richard, který se i pokusil vyhrát zápas na Oscarech za nejlepší film a další kategorie. Zde Green pokračuje v jeho tvorbě a přichází tak s životopisným snímkem o Bobu Marleym. Obecně jsem velmi rád, když během roka vyjdou alespoň dva životopisné snímky. Tento rok už jsme tu měli nadprůměrného Ferrariho a teď už i Bobíka. A když už přijdou na svět životopisné snímky o nějakém hudebníkovi, tak bývají většinou povedené. Z Bohemian Rhapsody si člověk sednul na prdel a film mu nabídl dechberoucí příběh doplněný perfektní technickou stránkou. Dále třeba Rocketman, který se pokusil o muzikál a šílenější stylizaci, což se mu povedlo. Poté Elvis, ze kterého zářili barvy a Luhrmenův styl pompézní. A teď přišel na řadu film o králi Regge. Bohužel však nepřichází s ničím novým či výstředním. Problém je, že se film na nic nesoustředí a na nic neklade důraz. Vemte si například Aliho od Michaela Manna, který místo klasického sportovního životopisného filmu, tak se soustředil spíše na politiku kolem Aliho a jeho postavení v ní. Bohužel a bohudík to je Michael Mann čili ty momenty z ringu naprosto porazili tu politickou linku. Mann se soustředil spíše na tu dění kolem Aliho než na mysl úžasného zápasníka Muhhameda Aliho. Ono, kdyby byla ta politická linka lepší tak neřeknu ani slovo, ale ona dost pokulhává za tou zápasnickou. Alim jsem chtěl poukázat na to, že by mě u Marleyho vůbec nevadilo to, kdyby se film zaměřil na politickou linku. No jo, jenže Bob Marley: One Love nedělá nic, čím by se odlišil, něco, čím by zaujmul. Politika, songy, osobní život, koncerty - to všechno tam je, ale v takovém měřítku, že si člověk nevzpomene, co ve filmu dominovalo. Když by se někomu nelíbila příběhová linka v Bohemian Rhapsody, tak proti té technické stránce nemůže říct ani slovo. Zatímco tady, divák nedostane nic, co by ho vystřelilo ze sedačky. Politická linka, i když se film tváří, že se tomu dostatečně věnuje, tak opak je pravdou. Osobní život tu je jen okrajově a nikdy nepronikneme do samotného Boba Marleyho. To, že tu jsou dvě nebo tři lehce emocionální scény, je jedna věc, ale tím to končí. Závěr bych porovnal k Bohemian Rhapsody. Tam totiž u konce i kapka ukápla, kdy jsme zjistili, že Freddie má AIDS. Protože tam jsme měli dostatečný prostor si s postavou vytvořit vztah a tím, že byl příběh plný emocí a měl jasnou strukturu, tak to na konci na emoce opravdu zahrálo. Tady se taky dovídáme, že má Marley smrtelnou nemoc, ale kromě oznámení od doktora to hasne společně s emocemi. Tady ten film nedokáže vzít za emoce a to ani na těch koncertech, které většinou bývají jistou v tomto typu filmů. Koncerty potěší, ale asi nejlepší momenty jsou ty, kdy kapela skládá. Celkově jsem z filmu lehce zklamán, nedokáže se na nic soustředit a přitom chce pohltit vše, co Boba Marleyho dělalo Bobem Marleym. Může být také chyba, že film zobrazuje jen část života Boba Marleyho. Film začíná +- Bobovou emigrací do Británie. To nemusí být chyba, tedy, když se to udělá pořádně, ale ono to pořádně udělané není. Životopisné snímky jsou většinou pro herce příležitost si vysloužit Oscara. Tady tomu má nejblíže samozřejmě Kingsley Ben-Adir, ale z jeho výkonu nějak odvařenej nejsem. Hrál dobře, ale touha po Oscarech je marná. Lasha Lynch hraje podobně jako Kingsley čili dobře, ale dokonalé to není. Z technické stránky bych měl pravděpodobně pochválit zvuk a hudbu, a já to tak udělám, ale porovnám-li to s Bohemian Rhapsody či Elvisem, tak z technické stránky to je jen snítko prachu a to doslova. Písničky náladu zvednou a pár jsem si jich stáhl, ale to je u tohoto typu filmu jistota. Kamera neosilňuje, stejně jako střih a další prvky. Abych to shrnul a uvedl na pravou míru. Z filmu jsem lehce zklamán, myslel jsem si, že životopisné snímky z hudebního světa jsou jistota, ale teď Bobík ukazuje, že úplně ne. Film nemá nic výstředního, nic, čím by osilnil. I když jen záporně hodnotím, tak na druhou stranu nemyslím, že by to byl špatný film. Jen nejsem zvyklý na to, že by byl hudební životopisný snímek, tak nevýjimečný. Bob Marley: One Love je tak životopisný snímek, který se na nic nesoustředí čili v ničem nevyniká a nabízí jen nadprůměrnou zábavu, což je zvlášť v tomto případě obrovská škoda. Známka: 5,5-6/10

Po dlouhé době a nekonečně se opakujícím frázím, že je tohle jeden z nejlepších filmů historie atd., jsem si vyhradil celý večer na tuhle téměř čtyřhodinovou podívanou a pustil jsem se do toho. U starších filmů mám pokaždé obavy, jestli to bude tak dobrý, jak všichni říkají, jestli moc film neztratil z toho, co ho dělalo tenkrát výjimečným. Prostě jestli nakrmí novodobého a poměrně nenáročného diváka jako jsem já. No, a musím říct, že ano, nakrmil. Tahle epická jízda ve mě tak silně rezonuje, že už teď bookuju termín, kdy se na film podívám znovu. Co nejspíš nenáročný divák vytkne, tak je délka filmu. Tři a tři čtvrtě hodiny dlouhý film se liší od klasických Hollywoodských šablon. Jenže ono to stojí za to a každou minutou si divák uvědomuje, jak epické to všechno je. Přiznávám, bylo to dlouhé, musel jsem si dát pár pauziček, ale i tak bych ve filmu nic nestříhal. Upřímně jsem se lehce zasmál nad tím, že se ve filmu i samotná pauza vykytuje. Navzdory tomu, že je to nekonečně dlouhý film, tak i přes to všechno to stojí zato to vidět. samotný příběh je čistý dechberoucí zážitek. Neskutečný příběh plný všeho, doslova všeho. Tím, že je film tak dlouhý, tak pokryje všechno, o čem chce mluvit. Není tu nic zkratkovitě, vše je tu tak, jakoby jsme v reálném čase sledovali tento neuvěřitelný příběh Lawrence. Bylo toho tolik, tolik silných momentů, které člověka zarazí a nasytí. Po celou dobu, ale sledujeme příběh jediného výjimečného člověka, Lawrence. K samotnému ději nemám jedinou výtku, vše, co bylo nutné, tam je, a dohromady je příběh neuvěřitelnou epikou, která nasytí. Co pro mne bylo menším oříškem, tak pochopení, jak se v daný moment Lawrence cítí, o čem přemýšlí, co ho motivuje. Není pochyb, že si Lawrence prošel obrovským vývojem charakteru a myslím si, že to je jedna z nejlíp napsaných postav z kinematografie. Lawrence tu je velmi komplikovaná a komplexní postava, do které není tak lehké nahlédnou jak se z počátku zdá. Jak říkám, projde si velkými změnami charakteru. Právě proto, že je to tak komplikovaná postava, tak jako každý člověk, tak je velmi těžké do něj opravdu nahlédnout, a v některých scénách jsem se jeho činům a aktům moc nerozuměl. Neříkám, že je to špatně, to vůbec ne, ale musel bych ten film viděl vícekrát, než jen jednou a dokonce si myslím, že by se o Lawrencovi dala napsat bakalářská práce. Vlastně bych se vůbec nedivil, kdyby se už tak stalo. Lawrence je ve filmu člověk, není to žádný hrdina s nekonečným listem dobrých vlastností, ani to není člověk, který z počátku je špatný a promění se v dobráka. Lawrence je někdo, kdo činní špatně, má výčitky, potěšení ze špatných věcí, a jestli bych měl přirovnat člověka k nějaké filmové postavě, vybral bych si právě Lawrence za jeho komplikovanost. Je to prorok se všemi lidskými vlastnostmi, i s těmi špatnými. Ta chvála neplatí pouze o Lawrencovi, ale i ostatních postavách. Nikdo z jednotlivých postav není čistě hodný či zlý, Můžou být na ,,dobré" straně, ale i tak páchají špatné činy a nechovají se tak čestně, jak to klasicky ve filmech bývá. Přesunu se k hercům, kde chvála nekončí. Peter O‘ Toole v roli Lawrence září stejně jasně jako jeho azurové oči či jako krystalický písek na poušti. Peter O‘ Toole dokazuje, že dokáže přetvořit veškeré pocity a emoce, od smutku či vzteku až po radostnou uvolněnost. Vše zvládá s nadhledem a s perfektní uvěřitelností, ale přesto všechno cítím, že to stoprocentně dokonalé nebylo, ale Oscara dostat měl. Ostatní herce vezmu jen zkratkovitě. Guinness v roli prince Feisa exceluje, to samé platí i o jeho posluhovači Sherifovi Alimu v podání Omara Sharifa. U všech bych mohl pokračovat dál a dál a jen bych podtrhoval fakt ten, že tu špatné herecké výkony prostě nenajdete. Možná si někdo říká, proč se ve filmech hodnotí výprava, vždyť na tom nic důležitého není. No, Lawrence z Arábie jasně a výstižně demonstruje fakt ten, že když je kvalitní výprava, tak se to na filmu výrazně podepíše. Takto nádhernou výpravu jsem v životě ve filmu neviděl. Jednotlivé města, chatrče, rekvizity, údolí, hory, pouště tak září péčí a je radost a doslova zážitek se na to dívat. Ta poušť si vás vezme a pohltí a nazval bych tento film jako nejlepší reklamu na poušť. Výprava bude souviset s kamerou, která si stejně jako výprava toho Oscara zasloužila. Je krásně panoramatická, pomalá až nehybná a jen zachycuje tu nepřebernou nádheru pouště. Další složku, kterou Lawrence jasně demonstruje, že je ve filmu důležitá, tak je hudba. Óó, ta hudba...To byl samostatný zážitek. Už v předehře, kdy jsme jen poslouchali tu dokonalost, jsem věděl, že je to pouštní film. Ta hudba je synonymem pouště. Přesně tuhle hudbu si spojím s pouští. Naprosto dokonalý soundtrack, a i když to budou silná slova, tak si myslím, že se tu vyskytuje jeden z nejlepších hudebních doprovodů kinematografie. Lawrence z Arábie jasně ukazuje, že prvky jako hudba, výprava, kamera, jsou důležité a dokáží film silně ovlivnit. Celkově je Lawrence z Arábie jeden z nejlepších filmů historie, ke kterému nemám v podstatě jedinou podstatnou výtku. Možná jen, že byl dlouhý, ale stejnak ničeho nelituju. Je to velmi komplexní film, především u postav. Pro mě je tak Lawrence z Arábie nejlepší reklama na poušť a naprosto mistrovské dílo. Známka: 9,5/10

Karel Zeman je jedním z nejslavnějších tvůrců české kinematografie, převážně díky svým inovativním trikům a bezkonkurenční vizuální stránce. Přes všechny tyto silné slova to je první film, který jsem od Zemana viděl, ale se vší chválou kolem jména, Karel Zeman, souhlasím. Je to takový druhý Jules Verne, člověk, který dokázal trefně přestavit mnoho Vernových nápadů a technologií, takovým způsobem, jakým to sám Verne chtěl. Samotný příběh filmu není ani složitý, ale hlavním tahounem a tím zážitkem filmu, je ten vizuál, který v šedesátých letech těžko hledal soupeře. Jinak, jak říkám, příběh není složitý. Pojednává o pár malých klucích, kteří ukradnou vzducholoď a letí s ní do neznáma a útrob tajemství a dobrodružství. Sami se tak potýkají s piráty, se kterými s menší nadsázkou bojují, ale také potkávají starého kapitána Nema, který je tak už senilní a je tam spíše k pousmání. Je to pořádný dobrodružný příběh a perfektně koresponduje s celkovou Zemanovou tvorbou. Cestu do pravěku jsem neviděl, tedy ne celou, ale přesto vím, že je to také o klucích, kteří prožívají podobné, i když nejspíš divočejší dobrodružství, jako tomu je tady. Zde v Ukradené vzducholodi tu taky máme kluky, kteří, v tomto případě, letí neznáma a prožívají fantastický příběh, který je pro mnohé děti snem. Je to klukovský sen, správné klukovské dobrodružství, protože, kdo by jako malý nechtěl prozkoumávat útroby staré pevnosti či být na palubě vzducholodi. Upřímně, přeju si to i teď a věřím, že vy také. Ale, aby to dobrodružné putování nebylo tak přímočaré, jako v Cestě do pravěku, tak je doplněno takovou, řekněme měšťansko-žurnalisticko-špionážní linkou. Nejsem si jistý, ale řekl bych, že byl tento film v době uvedení lehce cenzurován. Film satirou zobrazuje fake news, abych to počeštil, tak divokého kačera, který na nás v animované podobě i vyskočí. Film nám ukáže trošku komediálnější pohled do jedné redakce, kde můžeme vidět, jak bláboly za dob režimu vznikaly. Teda, co si budu naivně nalhávat, jak tisk fungoval, funguje a pravděpodobně i bude vždycky fungovat. Z herecké stránky nemám moc, co hodnotit, protože je to dobrodružná komedie z šedesátých let a tam to herectví bylo trošku jinde než dnes, ale na své poměry myslím, že se nikdo nijak za svůj výkon styděn nemusel, a upřímně to není film, který by dbal na kvalitní herecké výkony, protože by to u takového typu filmu bylo trošku nadbytečné. Ale asi největší vzpomínku budu mít na Josefa Větrovce, který jako majitel vzducholodi a podvodník celkem bavil a byl takovou tváří filmu. Přesunu se k přednostem filmu čili vizuálu. Pod tímto vizuálem a touto stylizací si pokaždé představím pravou nefalšovanou Verneovku. To znamená malované pozadí a dokonalé triky. Laický divák se může divit, co na tom vizuálu je tak super. Ale v šedesátých letech byly tyto triky opravdu něco neskutečného. Můžeme chválit kvalitu toho vizuálu, ale také jeho inovativnost, protože tehdy to byly triky, které bych přirovnal k Avatarovi. Tím, že je to Verneovka, tak tu opět máme nespočet udělátek, ve kterých by si Bond zablbl. Ano, na dnešní poměry jsou bizarní a absurdní, ale přestavte si to tehdy, když to Verne psal. A byl to právě on, který byl takovým DaVincim literatury, který inspiroval konstruktéry a designéry. V Ukradené vzducholodi sice Zeman adaptuje Vernea, ale nejde Zemanovi upřít, že to byl také obrovský fantasta a milovník technologiím a inovacím a jde vidět, že byl Verne obrovskou inspirací pro Zemana. Zeman bez inspirace od Vernea je jako auto bez motoru. Poslední složkou filmu je hudba, která energicky pumpuje film kupředu a filmu tak pomáhá k dobrodružné a energické jízdě. Celkově se jedná o povedený snímek, který především zaujme inovátorským vizuálem a příjemným klukovským příběhem, který Zeman umí. Známka: 8/10 

Matthew Vaughn expanduje a jeho Kingsmanskej vesmír okořeňuje o Argylle, sorry za spoiler. Film je pro jeho tvorbu jasně charakteristickej - akční komedie, která praroduje Bonda a všechny ostatní klišé z akčních filmů. Bohužel se do té parodie zamotá a tak film paroduje sám sebe. On je celej film taková kombinace Kingsmanů a romantické komedie, Ztracené město s Bullock a Tatumnem. Začnu s humorem, na který jsem se spoléhal jen v určitých momentech. Těmito momenty myslím ty, kde si Elly Conway, hlavní postava, představovala agenta Argylle v roli agenta Aidena. Tam mě Cavill se svým klidným charismatickým pohledem opravdu bavil a pasáž z vlaku byla asi ta nejzábavnější. Obecně však humor moc nefungoval, a nebýt Cavilla, který ve mne evokoval Pitta ze Ztraceného města, tak se u filmu téměř vůbec pořádně nezasměju. Jak už jsem zmínil, tak film paroduje, a to ve velkém. Problém je ten, že paroduje natolik, že se po nějaké době toho parodování zamotá a paroduje sám sebe, aniž by si to uvědomoval. A pak tu jsou zvraty, buď je budete milovat za svojí šílenost, která je často někdy až příliš, nebo nenávidět za tu nesmyslnost. Bohužel ty zvraty jsou tak divoké a tak nedůvěryhodné, tedy z většiny, že se člověk pousměje a zastaví se nad tou nedomyšleností. Bohužel se druhý Fincher nenarodil. Uznávám, že tu je mnoho nápadů, jak nemít klasickkej klišé akčnák, např., když se naše kladná hrdinka promění v záporačku. Cool nápad, jenže je záhy zadupán dalším twistem, který to zabije a je taky nesmyslný. Vaughn tu trošku přestřelil vypravonání a udělal plácaninu všeho, co si s akčním filmem spojíme, co chceme, na co jsme zvyklí, co nečekáme a vše splácel dohromady a vyšla z toho zábavná akční ptákovina. On je taky problém s postavami a herci. Postavy shrnu tak, že o nich řeknu, že jsou šablonovité a asi žádná z nich svým charakterem nepřekvapí. Cranston, i když ho miluju z Braking Bad, kde hrál špičkově, tak tady si nedokáže diváka zístat a je tak pouhý šablonovitý záporák s perfektní artikulací a zabijáckým výrazem. Rockwell jako agent Aiden tu je bezstarostný komediální zabiják, který však moc nebaví. Neříkám, že je k zahození, ale prostě bych od něj čekal něco jako od bezva Brada Pitta z Bullet Trainu. Bryce Dallas Oward je z ostatních postav světlejší článek a postava spisovatelky Conway jí celkem sedla. Teda do té doby než se z ní stala dokonalá agentka, která jí vůbec neslušela. Což mě lehce přivádí k té scéně na bruslích, u které jsem musel přivřít oči, protože to byla čirá ropo-trapnost. Jakkoliv chci z hlediska příběhu o filmu vyprávět, tak mě to přivádí ke zvratům, kterých jednak byly až moc. Ale také v drtivé většině ani nedávali smysl a po prvních 250 zvratech jsem byl už otupělý a jen jsem přijímal další a další. Lekce pro Vaughna: Více zvratů neznamená, že bude film lepší. Netvrdím, že ty zvraty byly vyloženě špatné, protože pár jich bylo poměrně dobrých, ale těch otoček o sto osmdesát bylo tolik, že přestali nabývat na důležitosti, a na konec to filmu jen ubližovalo. To jsem ale trochu odbočil. Vrátím se k hercům, kde ještě zmíním Samuela L. Jacksona, který potěšil, ale mohl se snažil líp. Cena jako namakanej ajťák potěší též a problém jsem s ním neměl. Koho jsem si ale opravdu užil, tak byl Cavill, který v roli klidného, šarmantního, charismatického agenta Argyllea exceloval. Když jsem říkal, že bych ho přirovnal k Pittovi ze Ztraceného města, tak jsem to myslel vážně a Cavill s jeho bondovským Argyllem bavil na sto procent. Škoda, že těch jeho humornějších scén nebylo tolik. Z hlediska akce tu máme klasickou ,,Vaughnovku" čili mnoho barev, které mi upřímně první Kingsmany na konci celkem zkazily a to samé platí i tady, jen s tím rozdílem, že tady se nejedná o tak dobrý film jako první Kingsmani. Co ale nepochopím, tak je to, kolik ten film stál. 200 milionů dolarů za film, kde je sice herecká elita, ale 200 milionů dolarů za film, u kterého se vzhledem ke kvalitě akce a efektům stále divím. Už jsem viděl filmy, které za stejnou částku měli i horší efekty, ale to nijak neomlouvá Vaughna za to, že film za 80 milionů udělal za 200. Dalším prvkem je kamera, která je poměrně dobrá, ale jakmile se smísí se cgi a green screenem, tak je k ničemu. Hudba tu je v celku dobrá a písničky cool, což se tak lehce u Vaughnovek mírně očekává. Celkově je tak Argylle splácanina Kingsmanů, Bullet Trainu, Ztraceného města a mnoho dalšího. Je to parodie, která se však do toho parodování sama zachytila, což jí dost ublížilo. A já je doufám, že Vaughn si vezme tužku a papír, přestane blbnout s milionem zvratů, a napíše pořádný Kingsmany, ze kterých si sedneme na zadek, protože jak to tak cítím, tak jestli s touhle značkou nepohne, tak tu máme další osud Dcčka a dalších nepovedených universů. I když tu píšu jen o záporech, tak musím přiznat, že jsem filmu dost odpouštěl a na tu šílenost jsem se poměrně naladil. Příště však, po druhém zhlédnutí pravděpodobně to čísílko trochu zredukuju. Známka: 5/10