ORIN

Vcelku jednoduchý příběh s ještě jednodušší zápletkou sází především na důsledné vyobrazení světa jakuzy a jeho zákonitostí, v určitých aspektech mi Boiling Point připomínal Scorseseho Špinavé ulice. Film samozřejmě táhne podstatnou část filmu Kitanova postava, jejíž bezdůvodné násilné sklony, které neztrácejí především vtip, dynamičnost a určitou míru absurdity, naplňují film prvky tak typickými pro většinu Kitanových děl. Nejde ale jen o míru explicitnosti, kterou film divákovi zprostředkovává; jde i o jistý přesah, který film bezesporu má - např. srovnání začátek/závěr.

Kitanův tragický hrdina se v prostředí plném nepochopení vydává na osamělou cestu pomsty. Právě zde, Kitanově celovečerním debutu a snad více než v jiném jeho filmu, převažuje estetizace násilí, která v mnohém zastiňuje pro Kitanova díla tak osobitý černý humor nebo určitou lyričnost (s často se vyskytujícími přímořskými scénami).

Hlavní postava filmu mi tak trochu připomíná režiséra Steven Soderbergha. Nejdříve udává směr nebo jej po ostatních následuje, podporuje ho, aby pak v dalším okamžiku šel zcela proti proudu a zažitým konvencím (Soderberghova filmová kariéra a pracovní kariéra - lhaní - Mark Whitacrea). [==] Je velká škoda, že spousta potenciálních diváků dává od tohoto filmu ruce pryč při pouhém pohledu na hodnocení. Přitom se před projekcí stačí podívat na plakát, který vypovídá naprosto o všem, co film divákovi sděluje - stín, který Whitacre vrhá ho o mnohé převyšuje a především není pravdivý, protože to, co Whitacre říká vyšetřovatelům/manželce/vedení firmy, může být/nemusí být/není pravda a co je nejdůležitější, už ani sám Whitacre neví, čemu věřit. Kolik pravd byste také chtěli slyšet od chlápka s naprosto nevkusným oblekem, obludnými kravatami, slizkým účesem a knírkem aneb ať žijí devadesátky.

Neskutečně přirozený, soustředěný a přesný Dieselův výkon povyšuje Lumetův počin na něco víc než jen klasické soudní drama. Dokažte mi vinu je vtipné, překvapující a sugestivní. Pokud ho budete brát s určitým nadhledem, tak si ho stoprocentně užijete... Jak jinak také vnímat mafiány z předměstského New Jersey. :-)

Formálně promyšlený počin, který svojí úrovňovou výstavbou a konceptem nespolehlivého vypravěče, jenž ale není ani trochu způsobem vyprávění skryt, zdaleka nesedne každému. Po Watchmen se mi zdá, že se Snyder nadále úspěšně odpoutává od zažitých hollywoodských konvencí.

V současném filmu a zvlášť v žánru sci-fi se dnes už jen těžko dokáže natočit ryze originální počin, často se stává, že výsledné dílo je směsicí stylů, přístupů a nápadů známých z děl jiných, jde tedy víceméně jen o to, jak zajímavá a nápaditá směs z toho vzejde. Zdrojový kód je typickým příkladem tohoto trendu posledních let, nutno podotknout, že nadprůměrným. Máme tu dva fikční světy, z nichž jeden (zdrojoý kód) má (alespoň zpočátku) jasně předepsaná pravidla (1 relace dlouhá vždy 8 minut, odehrává se na stejném místě, ději se přibližně ty stejné věci, nicméně jednání hlavní postavy ovlivnitelné není), ten druhý skutečný (nicméně s dvojí realitou - jedna pro hlavní postavu, druhá pro všechny ostatní postavy) je nejdříve zahalen tajemstvím (vnímáno hlavní postavou, které jsou postupně dávkovány potřebné informace k pochopení souvislostí), aby byl posléze skrze fikční svět zdrojového kódu přímo konfrontován (jednak v rámci samotné funkce projektu, ale také při vytvoření paralelní reality).

Vcelku zdařilá kombinace Pádu do tmy, Horizontu událostí, Moonu, Měsíce 44 ad.

Hodně čitelný Columbusův scénaristický rukopis, který v tom nejlepším připomíná "jeho" slavnější Rošťáky.

Jeden z těch mála "divných" filmů v tom dobrém slova smyslu. V mnohém mi to připomínalo Můj svět nebo filmy Todda Solondza.

dat is koffie! | quel café! | your favourite belgian coffee!