Malarkey

Pátá epizoda hvězdných válek především uceluje samotný svět, ve kterém se odehrávají. Nehledě na pár zásadních zjištění je také perfektní filmařinou, nad kterou i dneska přemýšlím, jak to ten George Lucas vlastně dokázal tenkrát vymyslet. Kromě podpory živosti samotného světa ale tenhle díl skrývá asi největší množství obrovské akce a výbuchů na metr čtvereční, což se potvrdí hlavně na začátku, na konci a vlastně i uprostřed samotného filmu. Klobouk dolů. Natočit druhý díl a tvrdit, že je to pátá epizoda, zároveň nutit diváky přemýšlet nad tím, co obsahuje první až třetí epizoda a dát jim to sežrat na příštích skoro dvacet let. To si jen tak někdo nedovolí…

V porovnání s jinými muzikály, tenhle ještě docela jde. Může za to především skutečnost, že ve většině případů jsem si vyposlechl všeobecně dobře známé skladby. Chvílemi mi Across The Universe připomínalo Mamma Mia, které má spolu více společného, než by kde koho napadlo. Paralela Liverpoolu na Beatles byla moc fajn. Nicméně mě to nijak nenadchlo ani neurazilo. Chvíli jsem film pozoroval, chvíli jsem ho jen poslouchal a víceméně to stačilo. Nic víc třeba nebylo.

Naprosto dokonale zfilmovaný vtip, kde je geniální každý další záběr, dialog, ale i vzájemný pohled jednotlivých herců. Těhlech patnáct minut mi vysloveně rozjasnilo sobotní den.

Jen samotný Wolverine si v rozmezí čtyř let vysloužil dva filmy jenom a čistě o něm. Nepochopil jsem, proč to tak udělali a celkově ani nechápu smysl celých X-Menů, kteří se příběhově přítomností vrací do minulosti, aby z ní postupně přeskakovali do budoucnosti. Nechápu tu vypravovací linku všech dílů a zřejmě ji ani nikdy nepochopím. Co ale uznávám, že tenhle díl, na rozdíl od samotného filmu Wolverine, je snad i lepší. Může za to především atmosféra 70. let, což mi přijde absurdní, byť jen připomenout. Nicméně budiž. Tři hvězdy za to, že filmařina to není úplně zlá. Všechno ostatní ale v této sérii postrádá smysl a myslím, že ho v dalších filmech z této série nikdy nenajdu.

Škoda, že se Ludvík narodil v královské rodině jako buzna a ještě s nadšením pro umění. Dokázal bych si ho v dnešní době představit s černou patkou přes čelo, s piercingem přes ksicht, s tunely v uších a s červeno černým melírem na palici. Tudíž nic neobvyklého v porovnání s dnešní emo mládeží. Chápu ale, že tenkrát kdokoliv se vyjímal normálu, měl problém. O to horší problém byl, když se v zásadě nezajímal o královskou rodinu, diplomacii, aféry, ženy ani války a zajímala ho spíš hudba, obrazy nebo architektura. Neměl to jednoduchý a tenhle film o tom poměrně hezky vypráví. A vlastně vůbec nevadí, že má přes dvě hodiny. Rumunský emigrant – Sabin Tambrea – dokázal, že umí být velice schopným hercem, ale i to, že podivíni mu prostě jdou. Já jsem se nenudil a to se mi u podobně laděného čistě historického filmu plného dialogů zase jen tak nestává.

Těšil jsem se na další duchařskej horor po vzoru Insidious a nakonec zavládlo mírný zklamání. V podstatě nejde ani tak o nápad, který je super, ani o zpracování, který je evidentně vydařený. Horší je to ale s jednotlivými momenty, který mi nedávaly smysl. Film si totiž nedá tu práci divákovi něco vysvětlit a tak ho rovnou hodí do centra dění a chce, aby se s tím popral. Ethan Hawke se s rodinou nastěhuje do domu a tradičně na půdě najde staré pásky z kamery Super8, který to všechno započnou. Proč se do toho nového bytu nastěhovali nebo co to vlastně dělá za práci, nám film vůbec nevysvětlí. Ani po skončení filmu jsem pořádně nepochopil, co ta jeho postava vlastně dělala. Psala snad knihy na základě skutečných nevyřešených případů? Nutno dodat, že za celej film nenapsal ani čárku. Těžko říct. Nicméně zpracování a nápad dobrý. Tomu se nedá nic vytknout. Zbytek na hraně.

Kdyby ten fotr řezník (a matka jakbysmet) nebyl takovej nemyslící kretén, možná by tahle komedie ze života rodiny v jedné belgické vesničce, byla i docela dobrá. Cítil jsem v ní takovou tu nenápadnou atmosféru českého maloměšťáctví, jak z Bylo nás pět. Horší už to ale bylo s vtipem, kterej občas postrádal smysl. Třeba jsem vůbec nepochopil pointu toho, proč se ten malej kluk neustále posíral. V příběhu to vůbec nedávalo smysl a já se za trest musel sem tam koukat na posraný kalhoty.

Nemohlo být lepšího režiséra na takový příběh, než Baltasara Kormákura. Podle mě totiž neexistuje jiný evropský národ než islandský, který by byl víc spjatý s přírodou a tak by takovým příběhem mohl říct totálně vše. Jelikož ale Baltasar Islanďan je a k tomu je ještě schopným režisérem, ujal se příběhu, kde herci hrají druhé housle a hlavní roli tu opravdu má samotný Everest. Vytvořil jsem si k němu obrovský respekt hned od prvních minut a jelikož Baltasar měl neméně schopného kameramana, vnímal jsem nejenom respekt, ale užíval jsem si i nekonečné scenérie, které prostě neměly chybu. A nejlepší na tom všem bylo, že digitálu je tu tak strašně pomálu, že si ho ani nevšimnete. Tento film je obrovský filmový zážitek, na který jen tak nezapomenu. V mnohých scénách říká více, než kdejaký divák dokáže pochytit a zároveň se onen příběh z roku 1996 snaží odvyprávět tak, jak by skutečně mohl být. Syrově a realisticky.

První díl začíná hodně dobře. Evidentní budoucí oběť nejdřív ukáže kozy a následně i holou prdel. Pak přijde vrah, podřízne ji a v ten moment celá ta jinak docela dobře nasnímaná scéna skončí do strašnýho amatérismu, že mi je z toho až na blití. Pak nás Hřebejk seznámí s celým policejním ansámblem, kterej není úplně zlej. Herci jsou celkově to pozitivní na tomhle seriálu. Následně někdy v půlce seriálu přiskočí střih na další vraždu, která je natočená snad ještě hůř. Pak už nastupuje scéna, kdy nejmladší herečka celýho filmovýho štábu vleze do vejtahu s vrahem, kterej na ní namíří injekční stříkačkou. Ta mu bouchne ze strany do ruky, otevřou se dveře vejtahu a vrah začne zběsile utíkat. To, že policajti u sebe nemají telefon a nebo nechodí včas do práce i přesto, že večer předtím jsou více než aktivní a domluví si hned po příchodu do práce cestu za potenciálním vrahem, to je snad jenom taková třešnička. Nejsem žádnej odborník, jen hodnotím to, co vidím a tady mám pocit, jak kdyby Hřebejk něco naprosto záměrně přehlížel. Nebo?

Tak jsem si po shlédnutí tohoto filmu říkal, jestli nejsem blázen, že mi všechny tyhle komiksovky přijdou za poslední roky na jedno brdo a tak jsem se rozhodl po dvojce Avengerů podruhé zkousnout Strážce galaxie. A fakt to v nich bylo. Bylo v nich to, co mi hlavně v tomhle dílu Avengerů strašně chybělo. A to podstatné není nic jiného, než humor, který si první díl ještě jakž takž držel. Přitom postavy by na to měl. Iron Man a Thor jsou jasní dva vrcholní tvořiči hlášek a tady jak kdyby jim někdo utnul hřebínek. Mám pocit, že právě vtipnost a hlášky dělají z komiksáren filmy, které pro diváka vytvoří nevšední zážitek, ke kterému se budou rádi vracet. A já teď už vím, že k tomuhle filmu se určitě vracet nebudu. Nejde totiž jenom o vtipnost, ale i o nepřítele, kterej nejenom, že nemá charisma (což u robotů je standardně těžký mít), ale hlavně z něj člověk nemá žádnej strach, natož pak respekt. Technicky je to sice zvládnuto dobře, včetně akčních scén, které jsou luxusní. Všechno ostatní tady ale nefunguje. Vlastně tenhle díl přesně vystihuje ten typ komiksáren, které bych si přál, aby se už neopakovaly, ale kterých je za poslední roky více, než dost. Pro recyklaci obsahu doufám, že příští díl se bude jmenovat Avengers vs. X-Men, abychom Marvel recyklaci zažili kompletní.