Malarkey

CineArgentino 2015 - Stalo se mi to poprvé a já doufám, že i naposled. Šel jsem do kina s nadšením (jinak do kina ani nechodím), abych u filmu nakonec zařezal do křesla. A nutno dodat, že jsem nebyl jedinej. Černý kocour má totiž hroznej problém. On má docela dobrej nápad, ale zpracovanej je tak strašně nudně, že nudnější film jsem hodně dlouho nezažil. Dobře, třeba dejme tomu, že blbější film jo, ale nudnější ještě ne. No a nejhorší na tom je, že tahle dvouhodinová nuda má sem tam nějakej světlejší moment, protože pořád není úplně blbá. Jenže tyhle světlý momenty jsou brutálním způsobem ubíjený scénami, kde se argentínskej Matthew McConaughey plahočí životem a ukazuje nám, jak ze dna vystoupal na vrchol, aby zase spadnul na dno. Pro mě zatím nejvíce ubíjející zážitek z kina, kde jsem každou další minutou doufal v konec.

Už jako mlaďák si Steve Martin uměl celý film ukrást čistě pro sebe, aby svým humorem pobavil okolí. Mě třeba zaujal hned první scénou, kde jsem ho pozoroval coby gangstera, který si pracně markuje slevy na maso, aby mohl výhodně nakoupit. Tomu jsem rozuměl a docela se mi to i líbilo. Následně film v určitých sekvencích upadal, aby se zase humorově zvedal. Tudíž mi z toho vychází solidní průměr.

Nizozemská gangsterka šmiknutá akčností Guye Ritchieho a dialogovými okny ve stylu Tarantina, kde ty nejzábavnější mi přišly v momentě, kdy se na scéně objevila partička černých přistěhovalců z jihu.

Námět, který by mohl kdejakému filmařskému talentu vysloveně líbat nohy. Jenže to by to filmaři nesměli posrat a z originálního nápadu by nesměli udělat naprosto brutální a nezajímavou nudu, u které jsem podstatu filmu pochopil až na jejím konci. Do té doby jsem si ani pořádně neuvědomoval, že něco v televizi vlastně běží.

Venkem proudí noční světlo a mně se nechce spát. V televizi běží film, který se tváří jako děsná nuda, ale pořád lepší, než civět do zdi. Výsledek? Zlatý civění do zdi. Člověk třeba na něco kloudného přijde. Jediný plus tohoto filmu je asi Katherine Heigl, která si svojí postavu vysloveně užívala.

Na základě poslední německé komedie, kterou jsem viděl (Fakjů pane učiteli), jsem předpokládal, že Den blbec by mohl být podobnýho ražení. Ještě, když ho mají na svědomí stejní producenti. Výsledek je ale takovej, že mi humor vůbec nesedl. Tvůrci pouráželi všechno, co jim přišlo pod ruce. Včetně našeho národa a Škodovky. Já osobně třeba nemám za potřebí, aby nějakej připosranej německej scénárista do filmu psal, že náš národ stojí za hovno a jediný, co máme dobrý, jsou děvky a já to pak sledoval a měl se tím ještě bavit. Já třeba chápu, že ke konci silně naráželi i na jejich minulost, aby tak trošku kompenzovali všechno ostatní, co stihli během filmu pourážet. Jenže málo. Ve mně to spíš evokuje pocit, že Němci už té katarze na svůj národ mají plné zuby a tak zase trošku vystrkují růžky. Za mně teda ne. Tyhle blbý kecy já přejdu od kohokoliv, ale od nich teda určitě ne.

Baltasar Kormákur poměrně často pendluje mezi jeho rodnou zemí – Islandem – a Amerikou, kde mu s radostí investují do filmů nejen peníze, ale i zajímavé filmové tváře. Klobouk dolů, co za ty roky dokázal, protože střídat to takhle ob rok dokáže málokterý evropský režisér. Snad jenom škoda, že Kontraband mě příběhem vůbec nezaujal. Mark Wahlberg hraje klasickýho drsoně, kterému se stačí podívat jen do ksichtu a všem bude jasné, co se v příštích sekundách bude dít. Celý ten kontraband je ale proces, který šel totálně mimo mě. Ať už ten kluk, kterej to všecko posral (ten obzvlášť) nebo ten nápad s těmi penězi a jejich převoz. Každopádně uznávám, že natočené to bylo hodně dobře. A to, že se kamera sem tam klepe, proti tomu v tomto případě vůbec nic nemám. Zase tak hrozné to nebylo.

Příběhy z druhé světové války stále udivují a stále překvapují. A je vlastně úplně jedno, kolik jsem jich už viděl a kolik jich režiséři po celém světě natočili. Stále vytváří určitou výpověď tehdejší doby, která se z historie lidského pokolení již nikdy nevytratí. Běž, chlapče, běž je příběh kluka, který dostal životní sodu snad ze všech možných i nemožných směrů. Pokaždé se ale zvednul a šel dál. Tomu opravdu velká čest. Chvílemi mi film připomínal sovětskou brutalitu Jdi a dívej se. Jen s tím rozdílem, že tenhle film není zase tak brutální, což není zase tak překvapující, protože Jdi a dívej se překračuje svým naturalismem všelijaké možné filmové meze. Tenhle film je ale příběhem, který stojí za to vidět. A ze závěrečné scény minimálně vytvoří úsměv na tváři, což je v rámci příběhů z druhé světové války, taky občas potřeba.

Bože můj, co tohle bylo za sračku? Kdybych nečet, že to má na svědomí Olmer, tak bych tomu snad ani nevěřil. Ještě, že to mělo tak málo minut. Během přepínání jsem si náhodou naklikal Českou televizi a Sandru ve spodním prádle, což mě okamžitě trklo do ksichtu. To, co ale následovalo, kéž bych radši neviděl. Že má vůbec někdo tu sílu tohle poslat do televize a vysílat to, nám, obyčejným divákům. Bylo mi z toho na blití!

Ze začátku nijak zvláštní drama ze světa jedné idylické americké ulice na okraji nějakého většího města. Všichni si tu žijí ty svoje životy, kde každý v minulosti skrývá nějaké to osobní peklíčko. No a kdo ho neskrývá, ten si ho s radostí v průběhu tohoto filmu vytvoří. Nejzajímavější postava z celého tohoto filmu je určitě ten nemocnej úchylák, bez kterého by tenhle film jako snad ani neexistoval. První seznamovací půlka je tak spíš na tři hvězdy s tím, že v druhé půlce vznikne poměrně solidní napětí nejen mezi nevěrnými. Celkově tenhle film chytí vysloveně druhej dech a nepřestane s ním až do samotného závěru. Vlivem samotné délky to není jednoduchý film, ale nakonec jsem rád, že jsem ho viděl.