anniehall

Kdo má rád Woodyho typický rukopis a nevadí mu, že se kadence Mistrova ostrovtipu zpomalila, užije si určitě i Deštivý den v NY. Hlavním hrdinou je, jak je poslední dobou zvykem, Woodyho mladistvé, intelektuální a trochu ušaté alter ego, které si během jednoho pošmourného dne v New Yorku uvědomí, že vše nemusí být tak, jak to vypadá. Skvěli herci, nostalgická hudba a pěkná retro atmosféra. Komu je tohle málo, nechť si odečte ještě jednu hvězdu.

Zpočátku jsem váhal, jestli se do tohoto záznamu divadelního představení Tony Kushnera z The Royal National Theatre v Londýně mám vůbec pouštět. Mini-sérii Mikea Nicholse mám totiž zařazenou v šuplíku extrémně emočně naléhavých děl, které vás rozsápou na kousky a nechají ležet na podlaze ještě několik hodin po shlédnutí. Nakonec mi to ale nedalo a pohroužil jsem se na tři hodiny do světa plného depresívních vztahů, bezcitné politiky, lásky, utrpení a smrti. Oproti filmové mini-sérii je to přeci jen trochu veselejší. Tu a tam se objeví nějaký verbální špílec, jindy zase záblesk humoru vyplývající z hereckého zpracování jednotlivých rolí. Ale i tak. Je to prostě maso a obdivuji všechny zúčastněné herce. Dobří jsou všichni, do jednoho - roztomile rozdrásaný a ušaťoučký Russel Tovey, rozervaná Denise Gough, striktně cynická Susan Brown, zákeřný Nathan Lane a dojemně "campy" Andrew Garfield. (Přál bych si, aby všichni zdejší uživatelé, kteří tvrdí, že Garfield se umí jen roztomile šklebit a neumí hrát, shlédli "Boy A", "99 Homes" a "Angels in America". Pak by možná změnili názor. Ale pravděpodobně se to nestane, protože o tyhle filmy nikdy ani nezavadí a hlavně - jít s proudem a vynášet povrchní soudy je přece tak snadné.) Suma sumárum, i přesto, že se jedná o filmový záznam divadelní inscenace, je to působivější než většina současných filmů a herecky nevídané.

Stejně tak jako v první části, i zde je člověk uhranut strhujícími hereckými výkony všech. Scénografie a mizanscéna jsou tentokrát snad ještě propracovanější a člověk jen žasne, co všechno lze vybudovat a přestavět na scéně za neuvěřitelně krátkou dobu. Zpočátku snad lehce květnaté projevy Jamese McArdla zpomalují tempo téhle části, ale ono to k té jeho postavě asi patří. V závěru pak scéna s andělem a i ta následující "v nebi" vyburcují vaše emoce, aby vás nakonec nečekaně dojal téměř civilním proslovem k nám všem "divákům" Andrew Garfield. Obrací se na nás, na všechny, kteří ještě toužíme a pereme se se životem. Protože jsme to nakonec právě jen my, na kterých záleží a bude záležet nejvíc. Bravo, tleskám, zatlačuji slzu a prožívám si svou vnitřní katarzi. A děkuji.

Dopředu předešlu pár věcí. Nemám problém s vírou a ani s filmy o víře či náboženském přesvědčení. Existuje spousta krásných filmů, které ve mne rezonovaly (Mlčení, Kněz, Pokání, Ježíš z Montrealu...) i přesto, že bych sám sebe označil za tak trochu nahlodaného agnostika. Knižní předloha, kterou jsem četl pár let před shlédnutím filmu, mě nijak neohromila, ale rozhodně mě nijak neiritovala a na pár místech mě donutila k přemýšlení nad schématy a věcmi, které přesahují lidskou existenci. A tak jsem téměř bez předsudků zasedl k obrazovce. Dále se tedy pokusím hodnotit film a jeho zpracování, nikoliv myšlenky, které předloha a částečně i toto dílo obsahuje. První třetina filmu (v knize slušně řemeslně vystavěný thriller o únosu nezletilé dcery) vyznívá jako epizoda z libovolného politicky korektního a laciného amerického seriálu. Vše tak nějak nevzrušivě plyne, napětí se moc nedočkáme a ani režijní podání neumožňuje hercům, aby se předvedli. Zlom nastává s příchodem do chatrče. Zbývající dvě třetiny filmu jsou náboženským traktátem (protože o náboženské či "nedejbože" filosofické eseji, které točili třeba Abuladze či Tarkovskij vůbec nemůže být řeč), který je vyveden tak, aby jej pochopil každičký tvor na naší zeměploše a patřičně dokolorován v živých barvách, až vám oči přechází. Vizuálně je to pro mě za hranicí vkusu a kýčovou estetiku nemůže ospravedlnit ani to, že by se mohlo jednat o ráj, či domovinu boha. Pokud odhlédnu od vizuálu, pak se kýč a limonádová poetika objevuje i v mizanscéně a ve způsobu, jak se postavy chovají v běžných situacích (neustále se uchichtávají, překypují rozšafnou náladou, špičkují se a pláčou, jak se to scénáristovi hodí). Byla-li první třetina nic moc, tak zbytek je na můj vkus vyloženě špatný...a dlouhý. Všichni doma, psa nevyjímaje, usnuli a někteří dokonce vícekrát v průběhu filmu. A na závěr si neodpustím jedno ideové pozastavení. Woody Allen jednou řekl, že celý problém s filosofií tkví v tom, že bezvadně funguje jenom na papíře. Důkazem toho je i scéna, kde hlavní hrdina odpustí pedofilnímu vrahovi své dcery. Jakkoliv chápu tezi, že bůh musí mít rád všechny své děti (bez výjimek), a výběrem vhodných situací a příměrů, mne může autor knihy i scénáře dohnat k přesvědčení, že má vlastně pravdu. Ale pak se zastavím a zapřemýšlím, jak je to v realitě. Jak neodpouštíme partnerům, protože nás podvedli, zlodějům, kteří nás okradli a rodičům či přátelům, kteří selhali... A jak pak máme odpustit vraždu nevinného dítěte. V tuhle chvíli jde zřejmě racio stranou a nastupuje víra. Žel, v takové míře, abych pochopil vyznění celého filmu, jí neoplývám.

4,5* Tušil jsem, že to bude dobré, protože s herci jako McDormand, Harrelson, Dinklage a Rockwell prostě nemůže vzniknout špatný film. Ale nejen skvělé herecké výkony dělají film. Bravurní scénář Martina McDonagha a přesná režie, která umí nenásilně skloubit prvky dramatu, komiky a napětí, jsou to, co povyšují tuhle skládanku o zármutku, vině, spravedlnosti a odplatě nad průměr. Hra s divákem a podvratné vyústění filmu mě bavilo, stejně tak jako jadrná mluva hlavní hrdinky, která by jako z oka (lépe řečeno z úst) vypadla postavě Stelly v podání Olympie Dukakis z filmu Místy oblačno (Cloudburst), který tímto taktéž vřele doporučuji!

Objektivně je posledního Woodyho kousek tak na 3 a půl hvězdičky. Určitě se mi líbil o chlup více než Kouzlo měsíčního svitu či Iracionální muž. Důvodem, proč dávám 4 může být mé současné pozitivní naladění a fakt, že zrovna v den promítání jsem se dostal do takové nostalgicko-sentimentální nálady, kterou umocnil ještě poslech CD duet Brada Mehldaua a Joshui Redmana - Nearness. Pohroužen tedy do Carmichaelovy Nearness of you (skladby, která zazněla v nejednom Woodyho filmu) a se sklenicí vína v ruce jsem se uvelebil na pohovce a pustil si posledního Woodyho. A přesně to, co jsem celý ten večer cítil ve vzduchu mi Woody zprostředkoval v barvách a na obrazovce. Nostalgii po dávno zašlých časech, hudbu, která se už téměř nehraje a herce, kteří si hýčkají své role. Jasně, Woodyho kulometná palba ostrovtipu spíš už jen tu a tam zableskne, příběh je tuctový a předvídatelný. To ale nic nemění na tom, že tak sugestivně vykouzlit atmosféru zlatého plátna a přivodit mi na tváři přitroublý úsměv už umí snad jenom on. Dostal jsem tedy přesně to, co jsem čekal. Ta půlhvězdička navíc je za zasněný konec, který naznačuje, že ne vždycky se nám podaří ukořistit to, co je nám nejdražší. Ale možná je to dobře. Jinak bychom neměli po čem toužit. (PS: A Eisenberg byl vynikající.)

Kdysi jsem miloval filmy Pedra Almodóvara. Těšil jsem se na každý další a bylo mi lhostejno o čem bude. Ale nejpozději od rozervaných objetí se Pedrových filmů začínám bát. Bát se, že ten film bude zase slabý, a že po geniálních snímcích z konce osmdesátých a hlavně devadesátých let, už nám Pedro nemá co nabídnout. Poslední opravdu vynikající film byl pro mne VOLVER a to už je nějaké doba. Jeho poslední dílko mi ale přišlo ještě mdlejší než nepovedená taškařice v oblacích. Ach jo. řemeslně je to natočené skvěle, krásná výprava, kamera, solidní herecké výkony... ale tohle všechno je málo, pokud scénář vypadá jako tisíckrát omleté obtahy z telenovel, kde děj posunují jen hloubavé pohledy podbarvené unylou hudbou. Je pravda, že Pedro častokrát melodram používal jako stavební prvek, ale vždy ho uměl povýšit či využít ve svůj prospěch. Tentokrát nic. Nada. A i ta nosná myšlenka, neboli téma, působí tak trochu přilepeně a na poslední chvíli. Já se ptám proč? Co se ti Pedro stalo? Neber mi mé iluze a přijď ještě aspoň jednou s nějakým provokujícím a niterným filmem.

1,5* Naprosto zbytečný film. O to smutnější je, že ten film není úplně hloupý. Jen bezradný. Scénárista a režisér se jaksi nedokázali dohodnout, natočí-li poctu Starcům na Chmelu, jejich remake, nebo moderní limonádovou love-story ve stylu Hříšného tance (ovšem přenesenou na český píseček a do současnosti - ovšem s naprosto anachronickými citacemi ze Starců na chmelu). Asi žádná z těchto tří variant by neměla opodstatnění v současné době, už jen proto, že samotní Starci ještě nijak výrazně nezestárli, abychom je museli upgradovat, ale co už... Nakonec výsledek připomíná nefunkční směsici všech výše uvedených variant, kde nemohou zazářit ani herci, kteří by mohli (Polívka) a kupodivu ani hudební skladatelé (Malásek), o choreografii raději nemluvě. A naprosto pak nechápu náhodně řazení jednotlivých tanečních čísel, které nemá gradaci a je naprosto nelogické (viz zařazení celého tanečního čísla na píseň Bossa Nova hned dvakrát za sebou a to s odstupem sotva dvaceti minut.) Jak říkám, je to bezradné, nelogické, pomale plynoucí a tu a tam mile poetické. Škoda.

Druhý celovečerní film s GLBTQ tématikou režiséra Josepha Grahama a pro mě je to už druhý zásah do černého. Je tedy fakt, že po mistrovské metafoře o hledání sebe sama "STRAPPED" je tohle o fous konformnější a tudíž i divácky stravitelnější, ale i přesto je to působivé a lehce dráždivé dílko. Krom přesvědčivého vizuálu (kdy film začíná a končí nádhernými záběry na Philadelphii v duchu nikoliv nepodobném Allenově Manhattanu) se divákovi dostane velmi působivých hereckých výkonů, víceméně uvěřitelné zápletky, téměř uvěřitelné, vkusně, a přesto velmi svůdně nasnímaných chvílí milostných vzplanutí čtyř hlavních hrdinů a nakonec prožije divák i katarzi, která by se dala shrnout jednou větou: "Krása a láska se většinou objeví tam, kde ji nehledáš." Na pět hvězdiček by režisér (alespoň pro mě) musel trochu ubrat na doslovnosti některých scén (vracení peněz, trhání fotek...) a ubrat na stereotypním vyznění některých scén. Ale i tak, Joseph Graham se pouhými dvěma filmy zařadil mezi mé oblíbence a už vzhledem k jeho opojnému Strapped jej rozhodně nepustím z hledáčku.

Těšil jsem se na tohle pokračování série, kterou jsem v dětství miloval, opravdu moc. Když se navíc hodnocení zdejších uživatelů vyšplhaly téměř k osmdesátce a většina oblíbenců sázela 4 hvězdy, koupil jsem si DVD, aniž bych shlédnul trailer. Jak bláhové :) Což o to, řemeslně to je zvládnuto precizně. Triky a výprava jsou taky bezchybné. Ale postavy a potažmo i všichni herci (snad jen s výjimkou Chrise Pratta) jsou tak strašně nesympatičtí a bez jakéhokoliv kouzla, šarmu či alespoň odlesku zajímavosti. Když se k tomu přidá ještě naprosto předvídatelný a "záměrně béčkový?" scénář, tak si kladu otázku, proč se na to vlastně dívám? Nicméně ještě pořád tu jsou ti dinosauři, že? Dobře, dobře, tak tomu ještě dáme šanci, i když mě ten puberťák tak neuvěřitelně štve a jeho tetička (kápo celého parku) by si zasloužila být předhozena velociraptorům už v úvodních sekvencích filmu. Jenže atmosféra houstne, scénáristických zhovadilostí přibývá a vše kulminuje scénou, kde stovky pterodaktylů zaútočí na shromážděné návštěvníky, kteří nemají možnost úniku. Každý normální člověk by se utíkal někam schovat a zachránit si život, kdepak ale naši hrdinové. I přes očividnou antipatii dvou hlavních hrdinů v průběhu celého filmu, je zrovna tohle chvíle, kdy se ti dva rozhodnou sblížit a stvrdit to dlouhým polibkem uprostřed brutálního útoku nenažraných ptakoještěrů. V tu chvíli se mi z úst vydralo: "tak to si děláš prdel!" a dál už jsem jen čekal, až to celé skončí, lhostejno jak. Poučení: Ani produkční záštita Stevena Spielberga nemůže zachránit scénáristický a vlastně i režijní průšvih - aneb nikdy nekupuj zajíce v pytli!