anniehall

Valentýn je milý, skromný a komorní film nazíraný optikou hlavního hrdiny - malého šilhavého chlapce - Valentýna. Pokud se někomu líbila dílka jako Zloděj dětí (Il Ladro Di Bambino) či Hlavní Nádraží (Central Do Brasil), bude vrnět blahem i u tohoto. Na rozdíl od těch dvou předešlých filmů je Valentýn o trochu méně temný a občas svou hravostí poukazuje na Felliniho Amarcord. Každopádně je to film postavený na hereckých výkonech Rodriga Noya a Carmen Maura. Jejich souhra je až dojemná. Nadhled, občasné pomrkávání na diváka a hlavně trocha hřejivé lidskosti je něco, co se v dnešní kinematografii nevidí moc často, tak proto těch 5 hvězdiček.

1,5* Luc Besson zřejmě nebude nikdy mým oblíbencem. Je na mě příliš doslovný a často podbízivý. I přesto, že tenhle film měl nádherný trailer, vizuálně opulentní zpracování a slušné herecké obsazení, nějak jsem se ho bál. Oprávněně. 20 let po natočení jsem film opatřil za 49 korun ve výprodeji a teď nevím, co s ním. Což o to, začíná to slušně. Vizuálně je to vymazlené, je z toho znát nostalgie po starých sci-fi filmech a atmosféra prvních minut připomíná osmdesátkového Indiana Jonese. Pak se ale něco stane a film se začne měnit. Stylizace některých postav je neúnosně směšná až přihlouplá. Děj začíná řídnout a hloubku by v něm člověk hledal zbytečně. Definitivně mě však otrávil až příchod rozhlasového moderátora, jehož neuvěřitelně imbecilně stylizovaná postava je nositelem lidového, pubertálního a dost často i fyzického humoru, který prostě nemohu vystát. S příchodem jeho a některých dalších postav se film přestává brát vážně a stává se fraškou (nebo spíš parodií sebe sama). Navíc Besson neumí používat hudbu, je laciná, podbízivá a mnohdy i nevhodně použitá. (Za všechny scény třeba ta, kde mimozemská operní pěvkyně pěje operní árii, která by měla být dojemná, ale protože se nevhodně zvoleným kusem kýžené emoce nedostaví, "ozvláštní" to režisér v závěru techno rytmem, aby to bylo alespoň grandiózní.) Všechny tyhle zdánlivé drobnosti jdou proti vyznění celého filmu (nebo alespoň proti tomu, jak ho divák na začátku vnímal). Nakonec z toho pro mě nejlépe vyšel Bruce Willis, kterého jsem ho nikdy moc nemusel, ale tady jeho výkon působí alespoň trochu přirozeně a uvěřitelně.

Stejně tak jako v první části, i zde je člověk uhranut strhujícími hereckými výkony všech. Scénografie a mizanscéna jsou tentokrát snad ještě propracovanější a člověk jen žasne, co všechno lze vybudovat a přestavět na scéně za neuvěřitelně krátkou dobu. Zpočátku snad lehce květnaté projevy Jamese McArdla zpomalují tempo téhle části, ale ono to k té jeho postavě asi patří. V závěru pak scéna s andělem a i ta následující "v nebi" vyburcují vaše emoce, aby vás nakonec nečekaně dojal téměř civilním proslovem k nám všem "divákům" Andrew Garfield. Obrací se na nás, na všechny, kteří ještě toužíme a pereme se se životem. Protože jsme to nakonec právě jen my, na kterých záleží a bude záležet nejvíc. Bravo, tleskám, zatlačuji slzu a prožívám si svou vnitřní katarzi. A děkuji.

Zpočátku jsem váhal, jestli se do tohoto záznamu divadelního představení Tony Kushnera z The Royal National Theatre v Londýně mám vůbec pouštět. Mini-sérii Mikea Nicholse mám totiž zařazenou v šuplíku extrémně emočně naléhavých děl, které vás rozsápou na kousky a nechají ležet na podlaze ještě několik hodin po shlédnutí. Nakonec mi to ale nedalo a pohroužil jsem se na tři hodiny do světa plného depresívních vztahů, bezcitné politiky, lásky, utrpení a smrti. Oproti filmové mini-sérii je to přeci jen trochu veselejší. Tu a tam se objeví nějaký verbální špílec, jindy zase záblesk humoru vyplývající z hereckého zpracování jednotlivých rolí. Ale i tak. Je to prostě maso a obdivuji všechny zúčastněné herce. Dobří jsou všichni, do jednoho - roztomile rozdrásaný a ušaťoučký Russel Tovey, rozervaná Denise Gough, striktně cynická Susan Brown, zákeřný Nathan Lane a dojemně "campy" Andrew Garfield. (Přál bych si, aby všichni zdejší uživatelé, kteří tvrdí, že Garfield se umí jen roztomile šklebit a neumí hrát, shlédli "Boy A", "99 Homes" a "Angels in America". Pak by možná změnili názor. Ale pravděpodobně se to nestane, protože o tyhle filmy nikdy ani nezavadí a hlavně - jít s proudem a vynášet povrchní soudy je přece tak snadné.) Suma sumárum, i přesto, že se jedná o filmový záznam divadelní inscenace, je to působivější než většina současných filmů a herecky nevídané.

Koncert pro Emmu Thompson jako sólistku a nemocniční personál v roli doprovodného orchestru. Nezvykle střízlivý a intelektuální pohled na boj s rakovinou a smíření se s vlastní smrtí. Objeví-li se ve filmu jen náznak sentimentu, hlavní hrdinka, která celý film vypráví a často promlouvá přímo do kamery (k divákovi), jej hned cynicky okomentuje a tudíž je film opravdu prost patosu, sentimentu a kýče, což je v rámci daného tématu velmi neobvyklé. Na místo toho scénář sází na příhodné propojení sonetů Johna Donna, pár střípků vzpomínek a odosobněné nemocniční reality. Bezchybně logická struktura scénáře Emmy Thompson a Mika Nicholse mě nakonec dovedla ke katarzi, která neodvanula ještě dlouho po tom, co zmizel poslední titulek.

Válečný film, kde se neodehraje ani jedna bitva? Drama, které je vlastně spíše komedií? Matthew Broderick jako konformnější inkarnace Woodyho Allena? A věřte nebo ne, všechno to dohromady pěkně funguje a ve výsledku divák dostane téměř nostalgický a úsměvný film s výborným scénářem, dobrými hereckými výkony a téměř hřejivou atmosférou.

Get on Up je velmi slušný biografický portrét James Browna, otce funku. Divákům, kterým jeho jméno něco říká, a kterým se funk, soul a gospel líbí, bude tento film konvenovat o trochu více než těm nezasvěceným. Strhující výkon Chadwicka Bosemana a zajímavá struktura vyprávění udrží diváka v napětí i 140 minut. Co mě ale rozčiluje, když se v seriózně se tvářící biografii najdou faktické nepřesnosti a často i záměrné nesrovnalosti, zřejmě aby to bylo více koukatelné a strhující. Namátkou...Gospel Starlighters se přejmenovali na The Flames ještě před příchodem Jamese Browna, tudíž Brown nebyl tím, kdo vymyslel jméno. Taktéž přízvisko Famous (The Famous Flames) skupina adoptovala až po prvních velkých úspěších. Maceo Parker a zbytek kapely sice po velké hádce odešel, ale ve filmu se už neřeší, že se zase vrátil a ještě dva roky s Jamesem opět natáčel...atd. Těch nesrovnalostí tam bylo poměrně dost. Nicméně, představu o době, stylu a hlavně osobnosti Jamese Browna nám tohle dílo zprostředkuje v míře vrchovaté a o to zřejmě šlo.

"Oh Ruby, ...nechtěj mi lásku brát."

4,5* Asi je pravda to, co napsala ve svém komentáři Nathalie, tedy že záleží ve kterém období života se na tento film díváte, a co z těch vyobrazených věcí máte za sebou. Hořkost z nevydařeného vztahu se vkrade tiše a pak jen plíživě roste. A roste do té doby, než jste ochotni si připustit, že dál už to vážně nemá cenu. Že dál by to bylo jen křečovité držení se snu, který se vám rozpadá pod rukama, aniž byste za to mohl nebo mohla. Prozření je hořké, ale v konečném důsledku osvobozující. Každý konec totiž může být příslibem něčeho dalšího, nového...a snad i lepšího. Geniální Meryl a Jack, skvělý scénář a nádherný finální obraz s dětskou ukolébavkou "Itsy Bitsy Spider", jejíž text je možná záměrnou, možná nevědomou metaforou na lidské vztahy. Tak ať nám všem co nejméně prší...

Těšil jsem se na tohle pokračování série, kterou jsem v dětství miloval, opravdu moc. Když se navíc hodnocení zdejších uživatelů vyšplhaly téměř k osmdesátce a většina oblíbenců sázela 4 hvězdy, koupil jsem si DVD, aniž bych shlédnul trailer. Jak bláhové :) Což o to, řemeslně to je zvládnuto precizně. Triky a výprava jsou taky bezchybné. Ale postavy a potažmo i všichni herci (snad jen s výjimkou Chrise Pratta) jsou tak strašně nesympatičtí a bez jakéhokoliv kouzla, šarmu či alespoň odlesku zajímavosti. Když se k tomu přidá ještě naprosto předvídatelný a "záměrně béčkový?" scénář, tak si kladu otázku, proč se na to vlastně dívám? Nicméně ještě pořád tu jsou ti dinosauři, že? Dobře, dobře, tak tomu ještě dáme šanci, i když mě ten puberťák tak neuvěřitelně štve a jeho tetička (kápo celého parku) by si zasloužila být předhozena velociraptorům už v úvodních sekvencích filmu. Jenže atmosféra houstne, scénáristických zhovadilostí přibývá a vše kulminuje scénou, kde stovky pterodaktylů zaútočí na shromážděné návštěvníky, kteří nemají možnost úniku. Každý normální člověk by se utíkal někam schovat a zachránit si život, kdepak ale naši hrdinové. I přes očividnou antipatii dvou hlavních hrdinů v průběhu celého filmu, je zrovna tohle chvíle, kdy se ti dva rozhodnou sblížit a stvrdit to dlouhým polibkem uprostřed brutálního útoku nenažraných ptakoještěrů. V tu chvíli se mi z úst vydralo: "tak to si děláš prdel!" a dál už jsem jen čekal, až to celé skončí, lhostejno jak. Poučení: Ani produkční záštita Stevena Spielberga nemůže zachránit scénáristický a vlastně i režijní průšvih - aneb nikdy nekupuj zajíce v pytli!