Myslivir

Jsem nesmírně rád, že tento příběh vedl Peter Jackson a tady, na konci všeho, důkladně a láskyplně ukončil každou jednu linku a provždy světové kinematografii ukázal, jak mají vypadat ukázkové adaptace knih. I když se odklonil od filozofičtějšího podtónu předlohy (kde jsou přemítání a zprostředkované vyprávění postav a jazykově bohaté popisy zřejmě nejsilnější stránkou) a děj obohatil o dechberoucí, monumentální, leč někdy komicky odlehčenou hollywoodskou akci, drtivou většinu vážných a hlubších myšlenek zanechal. A co víc - z jejich zpracování je jasně patrné pochopení zamýšleného poselství a láska k předloze, což jsou přesně ty dvě věci, které tak bolestně chybí mnohým moderním adaptacím. Kdo ví, jak by vypadal můj morální kompas nebýt této trilogie. Kde jinde bych se v dětství tak pospolitě naučil důležitosti přátelství, věrnosti, oddanosti a lásce, ale také ostražitosti před duši ničící mocí a nutnosti postavit se zlu? Pozoruhodně pak zůstává LotR aktuální zejména v těchto dvou aspektech, ačkoliv fakt, že se Západ opět spojuje před hrozbou z Východu, spíše jen náhodou vyplývá z historického kontextu. Filmové zpracování předlohy ovšem drží krok s dnešními narativy i v dalších směrech - velmi vhodně vypouští části knih nehodící se k obecnému vyznění filmového příběhu (Tom Bombadil či vyplenění Kraje) a postavám dodává hlubší psychologický profil (Aragornova cesta k trůnu) nebo je naopak “degraduje” za účelem kontrastu (slaboduše jevící se Denethor podléhající strachu x Théoden, jenž se strachu nakonec postaví). Obecně různé kontrasty a paralely vynikají více v audiovizuální formě, protože lze využívat např. obrazovou podobnost (Frodo zachraňující Sama z loďky x Sam zachraňující Froda v Hoře osudu nebo když Boromir, Sam a Frodo "odevzdávají" Prsten) a zcela unikátní hudební motivy. Každá z frakcí (elfové, Rohan, Gondor, Železný pas, Mordor) má jedinečnou a nádhernou doprovodnou hudbu, která v daných chvílích (vzplanutí majáků nebo rohanská jízda před Minas Tirith) člověku zježí chlupy po celém těle úžasem či mu uvede do chodu slzné žlázy - všechny tři hlavní konce (zničení Prstenu, korunovace a odplutí z Přístavů) mě pokaždé dojmou o něco víc, i přestože vím naprosto přesně, co mě čeká. A to se jen tak nepovede, takže Peteru Jacksonovi patří mé díky. Svůj kult osobnosti coby nerd a počítačový mág si plně zasloužil a filmový průmysl mu nevděčí jen za Massive. No ale psát a mluvit o Pánu prstenů bych sice mohl ještě dlouho, jenže jednak již spousta skvělých rozborů existuje (má slova ho stejně ani zdaleka nevystihují), a jednak je mnohem lepší a důležitější ho vidět na vlastní oči. Ideálně dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Mně však zhlédnutí nebudou stačit ani desítky.

Stejně jako většina mezinárodního publika, i já si našel cestu k Makoto Šinkaiovi právě tímto filmem. Mohlo by se totiž zdát, že až právě tady si Šinkai našel plně vlastní styl a cestu tvorby, díky níž kráčí k úspěchu. Pravda je ovšem taková, že jeho filmy si jsou pořád velmi podobné, a to už od začátku jeho tvorby. Jeho díla jsou totiž všechna charakteristická jedním ústředním motivem, který Šinkai stále napříč filmy opakuje, leč dostatečně variuje - láskou. Tuto nejkrásnější lidskou emoci v každém ze svých filmů staví do jiného prostředí, mezi odlišné protagonisty, před různé překážky. Mezi ty nejčastější pak patří čas a prostor, které Šinkai v případě Your Name. dokonce kombinuje, aby tak vytvořil co nejsilnější emoční účinek. Od klasických hraných romantických komedií však Šinkaiova díla odlišuje právě spojení brilantně zpracované romance s neuvěřitelně nádherným audiovizuálem japonské animace. Šinkai má v tomto ohledu zdá se slabost pro tři věci: deštivé či sněživé počasí, krátery a rozbřesky/západy slunce nebo jiné opticky fascinující jevy hrající si se světlem a slunečními paprsky. Filmy Makota Šinkaie tudíž nejsou jen pohlazením po duši, ale i magickým okouzlením smyslů.

Již není čas, ztrácet čas, a film tedy v podstatě ihned začíná akcí. Následně periodicky střídá pozvolnější, expoziční momenty se strhující, v případě jednoho ze finálních soubojů dokonce kulervoucí, akcí. Souboje jsou tak skvělé, že by se jistým divákům a uživatelům mohlo zdát, že forma rozdrtila obsah, ale já myslím, že tomu tak není. Jistě, špičková animace může pevně držet divákovu pozornost, a k docenění filmu to postačí. Člověku tak ale unikají linky s filosofickými rozpravami nad zlem a jeho povahou či vlivem traumatického dětství na dospělost, které určitou hloubku přece jen mají. O to více pak diváci, kteří přišli jen pro audiovizuální pozlátko, mohou být na konci filmu a jeho rozuzlení zmatení (pár věcí jim ovšem nelze vyčítat, jelikož pro několik odpovědí by museli zavítat do úplně jiné, téměř zapomenuté, franšízy).

Co dostanete, když se spojí zajímavý námět - legenda o mocném válečníkovi - pohlední herci, rozličné kostýmy a prostředí, krásná hudba a chytlavé písně? No tento film to jistě nebude, jelikož to není Hollywood. Indové na to jdou totiž po svém, a tak vše zmíněné ženou do extrémů. Milostnému příběhu na pozadí válečného konfliktu tedy divák musí odpustit občasnou nesoudržnost střihu, času a místy i denní doby, praštěnost akce, excesivní herectví a sem tam i otřesné CGI, aby si tuto jízdu užil. Souboj, v němž muž svléká ženu a připravuje si ji na milostný akt, montáž lezení na obří vodopád či velkolepou bitvu s morbiliónem nepřátel jen tak někde totiž neuvidí. A ten, kdo by si po konci poslední písně (a že jich není málo, film je v podstatě muzikál) u titulků myslel, že už ho nic nepřekvapí, neví, co ho ještě čeká.

Ostré komando po 30 letech, aneb příběh o tom, jak Ryan Gosling vystoupal na memové výsluní a stal se jednou z fikčních postav, k níž vzhlíží sklíčená část mladé generace: doomeři. A i když to celé začalo možná o něco dříve (s filmem Drive), skutečnou vlnu editů a sestřihů na sociálních sítích vyvolalo až právě volné pokračování původního Blade Runnera. To pozměnilo některé principy svého předchůdce – film byl vystavěn na pomalém a niterním prožívání pozvolně plynoucích, vizuálně fascinujících záběrů mnohdy za doprovodu zdrcující hudby a hojně využíval Goslingova subtilního herectví  skrze netečnou tvář, v níž se ale skrývají nepředstavitelné emoce a příležitostně prosakují na povrch. Fakt, že řada motivů a událostí byla přinejmenším zvláštní (především skoro všechno spojené s postavou Jareda Leta je docela wtf), je zcela zastíněn neuvěřitelně pohlcující atmosférou vrcholící na konci filmu. Nahrazení pro první díl charakteristického deště v mnoha scénách sněhem tak posunulo závěr příběhu o (dez)iluzi, sebeobětování a hledání svého místa v životě o úroveň výš a otevřelo tak Goslingovi cestu dál. Syntézou citlivého a zamlklého řidiče z Drive a melancholického důstojníka K tedy na internetu vznikla další „literally me“ figura, k níž se řada doomerů obrací. Její glorifikace však na rozdíl od jiných takových postav (Bateman z Amerického psycha nebo Joker) neznačí nutně sklony k psychopatii. Gosling ovšem v cestě pokračoval dál a postupně přešel na opačný konec moderních osobnostních archetypů, k bloomerům. I když zpětně navazoval na ránu pod pás i do srdce v podobě role Sebastina z La La Landu (čili chronologicky se memy z Blade Runnera slávy těšily první), nakonec dospěl ke Kenovi. Zde tak začala etapa sebepřijetí, tedy že jsme všichni #Kenough, a nová vlna smíření se se životem a jeho těžkostmi. Ačkoliv se na této vlně vezou i postavy jako Miguel z Paralelních světů a jeho „canon event“ či napoleonské „there is nothing we can do“ a šíří se tím i bladerunnerovské „real“ videa navracející se k depresi, Gosling se nevzdává a (snad) míří Kaskadérem k optimismu. Tam bychom měli ostatně směřovat všichni. A mnohdy potemnělou, zoufalou a zničující auru Goslingova 2049 si filmem pouze připomínat, ne přivozovat.