(mOnkey)

Ztracený kostlivec z jeskyně rozkladu je film, který se podle mě jednoduše nedá hodnotit špatně. Ono ačkoliv jsou filmy, které mu slouží jako předobraz, často tak špatné, až jsou zábavné (ale občas taky tak špatné, až ani zábavné nejsou), Kostlivec je v interpretaci jejich odkazu a plnění cíle, jenž si tvůrci vytyčili, opravdu důsledný. Proto tu najdete to nejlepší, co dané snímky proslavilo - navíc bez ostychu namíchané hned z několika zástupců onoho padesátkového nízkorozpočtového braku. Jsou tu štěrkovité kalifornské kopce a prašné cestičky, nějaká ta jeskyně, vetřelci z vesmíru v alobalových oblecích, útlá raketa, jejíž interiér se rozpíná, když člověk vejde dovnitř, chlápek navlečený v gumovém obleku monstra, zvířecí žena a další obskurnosti. Kdybyste dali do mixéru Woodův Plan 9 s Robot Monster, vyleze vám z toho právě tohle.

Měl jsem za sebou teprve druhou epizodu a už jsem litoval a říkal si, jaká je ohromná škoda, že jich vzniklo pouze šest. Domníval jsem se totiž, že podobný námět má na to, aby těch částí utáhl i mnohonásobně víc. A stále na tom trvám, ovšem teď, když je konec, se nemůžu zbavit dojmu, že se tvůrcům nepodařilo využít skromného prostoru jedné série libovolného britcomu na maximum. Nepochopte mě špatně, i ostatní díly jsou zábavné a stále je to velká, chvílemi dokonce hodně velká legrace, ale už jsem tak nějak neměl nutkání se chechtat dvacet minut v kuse, ale spíš se čas od času lehce pohihňávat (novotvar, který nenajde ani google!) hrozně milému, i když místy "lehce" perverznímu humoru, s nímž se zde operuje. Ono to ostatně ani jinak nejde, když máte jako hlavního hrdinu mladíka, jenž má na jedné straně obsedantní fixaci na záchodové mísy, na kterých se střídají všechna ta krásná ženská pozadí, na straně druhé neukojitelný sexuální chtíč a hodně bujnou fantazii. V jeho počínání mu prostě nelze nefandit.

Kluci hrají zčásti sebe, zčásti své filmové role. Taky Krakov není pouze Krakovem, ale i Brnem. Určitě bychom se tu mohli dlouze dohadovat, do jaké míry je Polski film pravdivým životním vyprávěním jeho aktérů a kde už začíná pracovat scenáristova tužka. To ví naštěstí jen lidé, kteří mají snímek na svědomí. Naštěstí proto, že právě toto přemítání, tápání a třeba nakonec i odhalování (u Daniela s Liškou jde o odhalování doslova fyzické) jednotlivých vrstev je na Polském filmu to nejzábavnější. Tedy samozřejmě pokud opomeneme hlášky, které mají zpočátku neuvěřitelnou kadenci i jiskru, ovšem ke konci už jen tak dotahují příběh ke zdárnému (?, nepovím) konci. Přesto bych se nebál označit řadu z nich za geniální. A takový by vlastně mohl velmi snadno být i celý film; je zábavně hravý, usměvavě vynalézavý, dovádivě podvratný a z velké části také lišácky rafinovaný a matonoho... no, to raději ne, jednoduše neotřelý. A považte, že to jsou přívlastky vcelku lichotivé. Proto je velká škoda, že to někdy v druhé polovině sklouzne do lepkavého sajrajtu, z kterého se to hrabe už jen velmi těžko, jinak z toho mohla být snad ta úplně nejlepší česká komedie poslední dekády. Přesto jde vidět, že se v tom Najbrt našel a já se budu těšit na jeho další tvorbu, doufejme, že vyzkouší zase něco jiného. Jediná má obava je, jak asi bude snímek fungovat doma na DVD nebo v sobotu v televizi.

Merlin Jones je vcelku obyčejný student s dobrým prospěchem a zájmem o vědu a vědecké experimenty. Jednoho dne se díky nepozornosti stane obětí svého vlastního vynálezu (futuristicky vyhlížející helma s čouhajícími drátky a dalšími udělátky) a začne slyšet, co si lidé kolem něj myslí (nejen ženy a nejen to, po čem touží). Tuto svoji nově nabytou dovednost se Merlin rozhodne využít k dopadení a usvědčení zločince, jímž má být soudce, který mu předtím zabavil na deset dní řidičák. Samozřejmě všechno nejde úplně podle plánu a navíc scénář v druhé polovině nečekaně odbočí na další paranormální kolej a Merlin se na popud svého učitele začne zajímat o hypnotismus (s tím, že původní zápletka byla jakž takž vyřešena). Přijde mi, jako by měl scenárista materiál na dva samostatné filmy a Stevenson nebo jiná zodpovědná osoba se rozhodla, že z něj udělají film jen jeden. To není výtka, jen konstatování toho, že podle mě by oba náměty s přehledem utáhly vlastní snímek - nebýt pojítka mezi oběma polovinami v podobě soudce, pochopitelně. Ale zábava je to i tak solidní, s na svou dobu vcelku originální zápletkou a humorem ještě z dob, kdy k vyloudění úsměvu na tváři nebylo zapotřebí vulgarit nebo úniku tělesných tekutin či plynů. Herci hrají taky slušně a ani bych se nebránil nějakému ztřeštěnému remaku s Josephem Gordon-Levittem v hlavní roli.

Nejlepší díl série.

Očekával jsem, že děj bude pouze kulisou rockového/metalového soundtracku, ale to jsem se šeredně mýlil. Hudba je naopak použita velice decentně a umírněně, není upozaděna, ale ani přehnaně nevyčnívá, takže žádné heavy metalové orgie pro máničky nečekejte. Heavy Metal oplývá kromě výtečné vizuální stránky i nadmíru zajímavým příběhem, který představuje sled několika samostatných fantasy/sci-fi povídek, jež spojuje ústřední prvek, tajemný Loknar. Prostě si představte něco jako točí Iñárritu, případně rovnou povídkový Paříži, miluji Tě (tedy spíš Loknare, miluji Tě) a to včetně kolísavé kvality jednotlivých povídek, připočtěte k tomu osmdesátá léta a máte hodně přibližnou představu, jak Heavy Metal vypadá a funguje. Navzdory animovanému pojetí se snímek nevyhýbá nahotě, sexu, násilí, krvi, ani vyhřezlým vnitřnostem, takže pustit jej dětem jako pohádku na dobrou noc není nejlepší nápad. Neurazí ani dabing a vzhledem k cílové skupině jsme naštěstí ušetřeni písniček Blue Öyster Cult nebo Stevie Nicks ve verzích od Vildy Čoka respektive Ivety Bartošové.

Obměňovat po určité době obsazení není vůbec špatná myšlenka a jistě by se díky ní dalo natočit mnoho sérií bez výraznějšího kvalitativního úpadku – s čímž tvůrci zřejmě počítali. S čím už ovšem pravděpodobně nepočítali, je fakt, že když si člověk na postavy za dvě sezóny zvykne, těžko se mu s nimi pak loučí. Takže to nakonec až tak dobrý nápad vlastně není. Ale to rozhodně není jediný důvod, proč šly Skins po dvou sériích do kopru. Scenáristé totiž s výhledem na větší dramatičnost začali postavy druhé (třetí a čtvrtá série) a třetí (pátá a šestá série) generace přepisovat ze dne na den, z epizody na epizodu. No a to seriálu láme vaz, protože nejenže jsou „hrdinové“ zmíněných generací povětšinou hrozně nesympatičtí, ale oni se i chovají absolutně nesmyslně. To také zapříčinilo, že zatímco první dvě série jsem zhltnul během týdne a rád si je kdykoli zopakuju, se zbylými čtyřmi jsem se trápil dobré čtyři měsíce a už je nikdy nechci vidět. Trochu závidím těm, kteří byli (ať už z vlastní vůle nebo souhrou šťastných náhod) všemu od druhé série výš ušetřeni a těm, kteří se na Skins teprve chystají podívat, rázně doporučuju udělat to samé. Nejoblíbenější postava: Chris (plus celá první generace). Nejneoblíbenější postava: Effy (plus prakticky celá druhá a třetí generace). // Znovu jsem se podíval na první dvě série a musím hvězdičku v hodnocení přidat, tohle je prostě dokonalost za plný počet a ani čtyři následující debilní sezóny na tom nic nezmění. Jenom škoda, že kdy vznikly.

Oproti „konkurenčnímu“ (obě show vysílá CBS, takže si konkurují leda tak ve sledovanosti - o tu jde ovšem v první řadě) Survivorovi sice žádná z dvaceti zatím odvysílaných řad The Amazing Race nedosahuje kvalit těch nejlepších sezón Survivora (Cookovy ostrovy, Mikronésie) a ani většina účastníků bohužel není tak zapamatováníhodná, ale výkyvy mezi jednotlivými řadami jsou zde mnohem menší. The Amazing Race na druhou stranu boduje tím, o co v ní skutečně jde - tedy (exotickými) lokalitami. Cestování do všech možných i nemožných koutů světa je jistě mnohem zábavnější, když se ho člověk sám účastní, ale pokud nemáte dostatek času ani financí, pak je tahle reality show tou správnou volbou. Z produkčního hlediska se jedná o naprostou špičku ve svém oboru a docela rád bych viděl (a věděl), jak probíhá samotné natáčení, protože jen málokdy se například stane, že se do záběru přimotá kameraman (a když už, většinou je to jen jeho stín), přestože každý tým má svého plus pravděpodobně i svůj vlastní štáb. Trochu zamrzí předvídatelný střih a to hlavně v momentech, kdy týmy dobíhají do etapové zastávky/cíle závodu a je mezi nimi velký rozestup, takže se produkce snaží situaci zdramatizovat, aby divák do poslední chvíle nevěděl, kdo vypadne/vyhraje, ale většinou se opakuje několik osvědčených fíglů, díky kterým zaručeně poznáte, kdo je vpředu a kdo vzadu (tým, který má první střih, nevypadne - a hlavně si to divák může často ověřit podle času, kdy daná dvojice vyrazila ze zastávky). Ale to jsou jen drobnosti a lhal bych, kdybych tvrdil, že u sledování nebývám opakovaně napnutý jako struna. Jak jsme se totiž mohli za ta léta mnohokrát přesvědčit, ten závod je nevyzpytatelný a plný překvapení. Být Američan, hlásím se hned zítra a to i navzdory tomu, že mám strach z létání a hrůzu z výšek. Nejvtipnějším momentem pro mě stále zůstává Danův pochod v Rusku, u kterého jsem brečel smíchy a bránici měl na roztrhání - doporučuju vyhledat na YouTube. A když už jsme u toho Ruska, dobře si vzpomínám, jak jsem se u jedné sezóny smál, když se tým ptal na cestu a hrstka tázaných, zpitých pod obraz, ze sebe místo směru snad dokonce soukala nevhodné návrhy směrem k člence týmu. Tehdy jsem si škodolibě říkal, že se Rusové zase předvedli jako dokonalý příklad národu spiťarů. To jsem ovšem ještě nemohl tušit, co se bude dít v 15. sérii v našem hlavním městě. Snad všichni, kteří se tehdy potulovali noční Prahou a připletli se do záběru, v sobě měli nějaké to promile, čímž dokázali, že patříme mezi světovou opileckou elitu. Oblíbenené týmy: Rob a Amber, Uchenna a Joyce, BJ a Tyler, Zev a Justin, Andy a Tommy, Oswald a Danny. 85%

„Máme zde soudce, symbol spravedlnosti, který je obviněn ze znásilnění a brutálního zbití této mladé dívky. Můžeme s tím něco udělat. Můžeme to udělat dnes a můžeme to udělat společně.“ Ovšem ne ve světě, který řídí byrokratická rozhodnutí svrchu a kdy hranici mezi vinou a nevinou může snadno setřít tučný balík peněz nebo výhružka a ohrožení cizího osobního života. Však se to stává každou chvíli, že někdo někoho podmázne a zbaví se tak jakékoliv odpovědnosti za přečiny, jež spáchal. A proto nenechme se zlákat vidinou dočasného blahobytu ani se nenechme zastrašit a žádejme objektivní měřítka pro každého jednotlivce ...a spravedlnost pro všechny. 85%

Pot, špína, nedostatek jídla a vody, tuny písku a hrstka přeživších chlápků. To je představa extrémní životní situace ve vyprahlé, nehostinné poušti v podání Roberta Aldriche. Na příkladu remaku z roku 2004 je krásně vidět, jak se vnímání filmu od šedesátých let změnilo. Zatímco dnes se dbá hlavně na to, aby byla osádka rasově i genderově vyvážená, Aldrich se zaměřuje zejména na to, co je opravdu důležité - tedy soužití malé skupinky lidí na omezeném prostoru, postupné konflikty uvnitř komunity, ale také vyobrazení demoralizace jednotlivce a tvrdou dřinu. Ačkoli se celou dobu pohybujeme na prostoru několika desítek metrů čtverečních, ty dvě a čtvrt hodiny uběhnou jako voda i díky tomu, že se zde objevuje herecká špička tehdejší doby včetně „toho jediného správného pilota“. 85%