(mOnkey)

Symbióza s přírodou sice občas lehce vázne zbytečným nadužíváním zadní projekce, ale vše plně vynahrazují úžasně zpracované lovy divoké zvěře ve volné přírodě (raději ani nechci vědět, kolik pokusů bylo k natočení potřeba a kolik nervů to muselo celý štáb stát). Ostatně rozličné druhy zvířectva jsou hybatelem příběhu a i uvnitř rezervace jsou zvířata nositelem komických situací (u nahánění pštrosů, které se zvrtne v nahánění černoušků, jsem se skutečně pobavil). Naštěstí i lidská osádka africké savany má co nabídnout, takže ten čas strávený ve společnosti Johna Wayna a jeho party byl příjemným zážitkem. 85%

Moderní forma trýznivého inferna, vyznačující se nebývalou naturalističností, porcí napětí, utrpení a soucítění zároveň. Hlavní symptomy vyskytující se během sledování: zrychlené dýchání a vyšší tepová frekvence, kousání nehtů, nezvyklé obličejové grimasy a pocuchání už tak křehkých nervů. 85%

Očekával jsem, že děj bude pouze kulisou rockového/metalového soundtracku, ale to jsem se šeredně mýlil. Hudba je naopak použita velice decentně a umírněně, není upozaděna, ale ani přehnaně nevyčnívá, takže žádné heavy metalové orgie pro máničky nečekejte. Heavy Metal oplývá kromě výtečné vizuální stránky i nadmíru zajímavým příběhem, který představuje sled několika samostatných fantasy/sci-fi povídek, jež spojuje ústřední prvek, tajemný Loknar. Prostě si představte něco jako točí Iñárritu, případně rovnou povídkový Paříži, miluji Tě (tedy spíš Loknare, miluji Tě) a to včetně kolísavé kvality jednotlivých povídek, připočtěte k tomu osmdesátá léta a máte hodně přibližnou představu, jak Heavy Metal vypadá a funguje. Navzdory animovanému pojetí se snímek nevyhýbá nahotě, sexu, násilí, krvi, ani vyhřezlým vnitřnostem, takže pustit jej dětem jako pohádku na dobrou noc není nejlepší nápad. Neurazí ani dabing a vzhledem k cílové skupině jsme naštěstí ušetřeni písniček Blue Öyster Cult nebo Stevie Nicks ve verzích od Vildy Čoka respektive Ivety Bartošové.

První šampus jsem bouchnul, jakmile jsem zjistil, že se Indové vešli do útlých sta minut. Pak přišly titulky s famózním songem, které jsem si pustil hned dvakrát za sebou (a ještě jednou po konci filmu). Od té doby (cca pátá minuta) už to však šlo kvalitativně strmě z kopce. Vizuál jak ze šedesátého druhého bylo to poslední, co by mě trápilo. Daleko větší vrásky na čele mi přidělával ten podivný smysl nesmysl pro humor a postupné zjišťování, že i ta relativně střídmá stopáž je tady pořád nepříjemně natáhlá. Jinak celý film je k vidění mimo jiné i na YouTube, ten kulervoucí song vám ale radši naservíruju až pod nos, aby neuniknul ani těm, kteří se na film nechystají. ♫Čaryčáhe, čaryčáhe, La Lallan čaryčáhe♫.

Dejte Wheatleymu směšných pár milionů a on vám naservíruje takové vizuální orgie, o jakých se i o několik řádů dražším produkcím může jenom zdát (což dokázal už předchozím Polem v Anglii za pár set tisíc liber). Ale vizuální stránka tu představuje pouze špičku důmyslně vystavěného ledovce, kterou si sice všimnete už při letmém pohledu, ale pod kterou se zároveň ukrývají pevné a mnohem důležitější základy. High-Rise je totiž především výtečně napsaný, se spoustou kontrastních motivů, kdy v jednu chvíli přihlížíme cynické vizi dystopické společnosti plné mravního úpadku a okázalé opulentnosti a následně ji vystřídá – případně v rámci té samé scény okoření – špetka jemného humoru, jenž se nesnaží zbytečně tlačit na pilu. Soundtrack sice při samostatném poslechu asi příliš fungovat nebude, ale ve spojení s obrazem hudba skvěle dotváří atmosféru a vyvolává různorodé emoce a zároveň jsou přechody mezi jednotlivými motivy často nevyzpytatelné, avšak vždy zcela funkční. Že bude další režisérův film zase malá produkce, jejíž příběh nás zavede do jednoho skladiště, ze kterého postavy pravděpodobně za celou dobu nevytáhnou paty? Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že to Wheatley nejenže zvládne ukočírovat, ale vyjde z toho se ctí. V High-Rise totiž dokázal, že hravě zvládá udržet divákovu pozornost i na relativně malém prostoru. 85%

V obklíčení dvou pětihvězd se necítím zrovna příjemně, a proto se i já pokusím obhájit své hodnocení. A jelikož jsem zde v menšině, začnu netradičně ospravedlňujícím konstatováním že to, jak bude daná sezóna diváky vnímána, záleží pochopitelně především na jednotlivých hráčích a jejich schopnosti jakýmkoli způsobem zaujmout a pobavit. A já měl bohužel smůlu a v izraelské mutaci této populární soutěže hledal nějakou sympatickou postavu jen velmi těžko. Větší počet epizod oproti americké verzi mi vůbec nevadí (ostatně i nejslabší série, kterými jsou pro mě Fidži, Thajsko, Markézy a Nikaragua, jsem neměl problém dokoukat během chvilky) a souhlasím s kolegy, že přidání zhruba dvaceti minut jim také většinou prospívá. Přesto jsem až na pár výjimek dobrých osm dílů (což je nějakých osm hodin čistého času a téměř třetina série) netušil, kdo je kdo, natož jak se jmenuje. Kdo do té doby vypadl, měl u mě smůlu. Štáb má totiž zvláštní zálibu věnovat se díky bohaté stopáži nepodstatným věcem delší dobu, než je třeba - opakovaně tak třeba sledujeme, jak se jednotliví soutěžící houpají na houpačce, kterou si hned po příjezdu postavili. V rozhovorech na kameru jsou také očividně upřednostňováni oblíbenci produkce - jedni mluví i několikrát za epizodu, další se ke slovu dostanou jen zřídka (například takovou Shahar jsem poprvé zaregistroval až někdy v půlce). Některé z těchto lapsů by se u první sezóny daly ještě omluvit nezkušeností tvůrčího týmu; horší ale je, že opravdu hrát přišel snad jen jeden člověk, což přičítám tomu, že ostatní Survivora zřejmě nikdy neviděli, takže neměli tušení, jak k němu přistupovat (stačí si vzpomenout na Borneo a první nesmělé krůčky a oťukávání pravidel hry). Naopak jedna z mála věcí, která mě na Hisardotu zaujala, byly vyostřené kmenové rady, na nichž nebyla nouze o sáhodlouhé slovní potyčky, jež neměl pod kontrolou ani moderátor. Ty ale byly nakonec stejně k ničemu, protože když došlo na lámání chleba, porota se ukázala jako maximálně zahořklá sebranka a nejmenované osobě (a to jsem jí nefandil, protože se jedná o arogantního egomaniaka) nepřiřkla jediný hlas. Vítěz z finálové trojice pro mě tedy ten nejhorší možný.

„Nikdy nenajdu tak krásnou Hitchcockovu blondýnu, jako jsi ty, Almo.“ „Na ta slova jsem čekala třicet let.“ „A proto mi, má drahá, říkají mistr napětí.“ Jak už píšu u samotného Psycha, ten film má pro mě mimořádný význam, jelikož právě díky němu (respektive samotnému Hitchovi) jsem propadl světu pohyblivých obrázků. Proto „film o tom, jak se natáčelo Psycho“ nemohl uniknout mému zájmu. Tím spíš, když ho má na svědomí talentovaný scenárista a režisér Sacha Gervasi, který má za sebou sice pouze dokument o skupině „jejíž přínos všichni uznávají, ale nikdo ji nikdy neslyšel“, ale už v něm prokázal svůj smysl pro humor. A právě ten se mu náramně hodil i do jeho filmové prvotiny. Alfred Hitchcock musel být ohromný šprýmař, protože z většiny jeho snímků humor prýští všemi směry a tato vlastnost je ve filmu krásně reflektována jak na samotném Hitchovi, tak i v dialozích. Hitchcock staví před dnešního diváka hned několik výzev - kromě toho, že pochopitelně předpokládá, že viděl Psycho (proto se neštítí spoilerovat, což je pro vyprávění nezbytné), zároveň očekává, že zná i jiné filmy z dob dávno minulých, jejich tvůrce, herecké hvězdy a ještě lépe i něco málo o nich případně jejich vztazích s Hitchem a jinými autory. Pokud toto všechno divák splňuje, pak je vše v nejlepším pořádku, pokud nikoli, pak se obávám, že si snímek neužije ani z poloviny tak jako ta šťastnější část publika. Mnohé z (leckdy dost vtipných) dialogů jsou totiž vedeny tak, že osoba A něco řekne a osoba B odvětí, že [dosaďte slavnou osobnost] se chová ještě hůř/na tom vydělal majlant/se provdala za prince/si troufla otěhotnět apod. Což samozřejmě neznamená, že se Hitchcock striktně drží faktů; naopak, některé věci jsou pozměněny, nové dějové větve přidány, aby výsledek působil filmověji nebo vztah dvou osob napjatěji. Castingoví režiséři budiž pochváleni za to, že se jim podařilo najít a zajistit typově podobné (v tomhle vede věčně roztržitý James D’Arcy, který jako by Anthony Perkinsovi z oka vypadl) a hlavně herecky schopné lidi, kteří mají velký podíl na tom, že se na to tak příjemně kouká. Scéna ze slavnostní premiéry je nádherná.

Milá a neuvěřitelně pohodová romantická komedie pro malé i velké. Děti si užijí roztomilá mluvící zvířátka (příklad za všechny je kočička s kultivovaným britským přízvukem a mluvou), dospělí zase mladé, usměvavé herce a tradiční romantické poblouznění mysli a s ním spojenou lásku, pro kterou člověk úplně ztratí hlavu. Nebo tak nějak.

Původně jsem se chtěl komentáře zdržet, protože Matty vystihl většinu bodů, o kterých jsem chtěli mluvit, ale nakonec mi tato zhůvěřilost přeci jen nedá. Sellersova tragická postava, která se schovává za masku sexistického prasátka, zavře mladou nastávající nevěstu proti její vůli u sebe doma a za pomoci výhružek a psychického nátlaku se ji tam snaží držet následující týden. A celé je to označené jako romantická komedie. Katastrofě se stále ještě dalo zabránit použitím černého humoru, jenž by změnil tón filmu. Ale vtipný ten film není vůbec, takže Sellersovy prvotní chlípné narážky jsou pouze děsivé. O romantice také nemůže být ani řeč, jelikož (citové) vydírání nepovažuju za formu dvoření se. Aby toho nebylo málo, vše nakonec vyvrcholí tím nejděsivějším způsobem (následuje spoiler), kdy oběť v důsledku Stockholmského syndromu opouští svého snoubence a stěhuje se ke svému vězniteli. Psychologické drama jak vyšité, bohužel velmi nevydařené.

Ti Britové se nezastaví vážně před ničím. Co už znevážili? Svatby, cizince, homosexuály, tchyně, ledničky. Je toho hodně. Teď přišel po Pythonovsku na přetřes i pohřeb. Tenhle film je skrz naskrz prosáklý humorem černějším než noc, dehonestujícími situacemi a dalšími kulinářskými špeky včetně homosexuálního Petera Dinklagea! Truchlící vdovy, tomuhle se, prosím, vyhněte obloukem!