(mOnkey)

Legenda praví, že pokud přiložíte ucho ke koleji, můžete slyšet přijíždějící vlak. To nemůžu potvrdit, nikdy jsem to nezkoušel. Co ale vím jistě, je, že když se během sledování Tokijské jízdy dobře zaposloucháte, uslyšíte šustit papír. Ta scenáristická neschopnost tu bije do očí (a uší) tak moc, že si v tuhle chvíli popravdě ani nevybavuju jiný film, u kterého bych v tomhle ohledu propadal tak velkému zoufalství. Být to osudové drama o zradě, lásce, smrti a nenávisti, asi bych neměl co vytknout, protože mé emoce by byly adekvátní. Problém je, že tohle není osudové drama o zradě, lásce, smrti a nenávisti, tohle je Rychle a zběsile. Je až neuvěřitelné, kam se tahle série za ta léta posunula, osm let prakticky přešlapovala na místě a až po deseti letech od svého vzniku konečně nabrala druhý (či spíše první) dech. Rozhodně není bez zajímavosti, že tam, kde se nachází teď, ji dostal Justin Lin, jehož trénink začal právě u Tokijské jízdy. Vždycky jsem měl za to, že rutinní režisér (myšleno obecně) rutinérem zůstane. Když teď vidím tyhle starší díly, nechápu, jak Lin takový přerod (a v tak krátkém čase) dokázal. Pětka je totiž famózní a nic menšího neočekávám ani od šestky. Zato Tokijská jízda je (ne)překvapivě nudná ve všech ohledech. Jistě, nejvíc to odskákal již zmiňovaný scénář, který dělá z už tak nesympatických postaviček nesnesitelné frackovité náfuky a pitomce. Stejně nenápaditý je ovšem film i z režijního hlediska. Rozhodně tady ze sebe nehodlám dělat experta na režii (protože kdybych dokázal natočit něco kvalitativně alespoň vzdáleně se blížícího dílům Eda Wooda, upřímně bych si gratuloval), ale honičky absolutně postrádají dynamiku a náboj (což je u filmu o autech a závodech docela velký problém); přepálené CGI pak vyloženě tahá za sítnici. Jak si má člověk jako já vytvořit k autům alespoň lehce pozitivní vztah, když ty vytuněné káry jsou vyloženě odpudivé (tuning srazy asi nikdy nepochopím). Díky bohu za to, že etapa blikajících neonů a nevkusných spoilerů je za námi a série se ubírá jiným, mně sympatičtějším, nadsazeným a ze sebe si utahujícím směrem.

Perfektní příklad přehledné a velmi zábavné over the top akční podívané a téměř dokonalé naplnění termínu guilty pleasure, kdy má ovšem páté Rychle a zběsile oproti některým svým konkurentům navrch díky prostému faktu, že si jeho tvůrci moc dobře uvědomují, že v prvním plánu točí hroznou volovinu. A nebojí se proto opřít do scénáře a pálit do diváka jeden absurdní a záměrně ohraný patetický dialog za druhým. Oproti předchozím dílům tady není problém fandit hlavním „hrdinům“, protože až na závěrečnou pětiminutovku nepůsobí jako rozmazlení fakani. No a na znesvářeného Vina Diesela a The Rocka, kteří sice dohromady ovládají tolik výrazů jako Arnold Schwarzenegger ve svých nejsvětlejších chvilkách (tedy dva), je v momentě, kdy si dávají láskyplně (a zcela nelogicky) přes držku, vyloženě radost pohledět. Takže pokud jste si jako děti hrávali s autíčky - ale na předchozí díly se třeba tak jako já díváte skrze prsty - nevidím důvod, proč se pětce vyhýbat. Tohle je po všech stránkách vybroušenější a hravější; plné krásných polonahých žen, ale zřejmě ne pohledných a už vůbec ne polonahých mužů. Tudíž holky mají asi opět smůlu. 85%

Uznávám, že očekávat od šestého dílu jakékoliv série tu nejlepší podívanou by bylo asi bláhové, zvlášť když o dva roky dříve přijdete s našlapaným heistem, ve kterém funguje prakticky všechno na jedničku. Druhá nejlepší podívaná ovšem taky není k zahození. Ale začnu tím nepříjemným. Nemile mě překvapilo, jak jsou honičky nepřehledné, čekal bych, že zrovna tohle bude jedna z věcí, které si Lin pohlídá (tím spíš, že pátá část byla v tomto ohledu dle mého naprosto v pořádku). Chaotické jsou ovšem i bojové scény tělo na tělo, což mi nejde na rozum už vůbec. Naštěstí jich není tolik, takže se to dá vydržet. Humor je samozřejmě přítomný a i navzdory vesměs pubertálnímu pošťuchování je celkem fajn. Ale vadí mi na něm jedna věc, ta viditelná nucenost, kdy jsou v mnoha momentech postavám vkládány do pusy vtípky jen proto, aby něco říkaly. Ale nemůžu se za to na autory zlobit, pořád je to totiž nadmíru zábavné a uvědomělé béčko, které ví, že nemá pod kapotou žádné shakespearovské herce, a tak i když se mi při proslovech Vina Diesela kroutí prsty na rukou i na nohou, zároveň se jim musím smát. Ovšem ne škodolibě, jelikož tvůrci si moc dobře uvědomují, co to zase spráskali za blbost (však to taky psal stejný člověk jako Tokijskou jízdu, což je film s nejhorším scénářem jaký pamatuju za hodně dlouhou dobu) a naštěstí mají dostatečný nadhled a talent, aby ze slabiny udělali přednost. Je to tedy nakonec o něco horší než pětka, ale je třeba mít na paměti, že ta přišla po předchozích nepodarcích jako blesk z čistého nebe a překvapila asi všechny, kteří Rychle a zběsile už dávno odepsali. Její heist téma, atraktivní prostředí a celkově lepší zpracování je to, co z ní dělá v mých očích absolutní vrchol série. Šestý díl si nicméně uzmul hned několik prvenství. Předně se jedná o snímek s nejdelší ranvejí všech dob (John McClane se může jít zahrabat). Za další, sice je tu opět Dwayne Johnson, ale přesto není největší mlátičkou na place, o prvenství ho připravil dánský Mazel Kim Kold (co nás čeká příště, buldozer?). No a nakonec jde o film s největším počtem plešek a narážek na ně v historii filmu (proslýchá se, že bych se v sedmém díle mohl objevit i já, o všem vás budu včas informovat). Tak zase za rok.

Je to sice smutné, ale i ta jedna hvězdička předčila veškerá má očekávání. Co jiného také čekat od v pořadí již čtvrtého pokračování této dávno vyčpělé série s rádoby morálními idejemi. Malé bezvýznamné plus za Jigsawův chmurný a správně ponurý hlas. Doufejme, že se tenhle mlýnek na maso už dotočil.

Neříkám, že mi nějak extra vadí dlouhé statické záběry, vždyť například takový Stalker je jich plný a přesto je to výtečný film (a to je dvakrát delší než Dragon Inn). Ale pokud člověk není ve správném rozpoložení a na takové scény není připravený, pak mu může tříminutový záběr na močení případně čtyřminutové pojídání buráků snadno přivodit zástavu srdce. Zkuste se na to podívat za deset minut s rychloposuvem, pak se možná i pobavíte.

Od fanouška pro fanoušky. Scott Pilgrim je od začátku do konce neuvěřitelně kreativní jízda napříč stylovostí, že to budu asi ještě dlouho rozdýchávat. Edgar Wright je démon, během sta minut složil poctu hrám a hernímu byznysu jako takovému, komiksárnám (které jsou teď tak populární) a geekům, a nezapomněl ani na hudební příznivce (parádní kytarovky) a teen zaláskovaná děcka (teda vlastně teenagery). No a poslední bod je asi ta jediná drobná kaňka na jinak pospolitém celku, protože od toho se odvíjí trochu jednodušší příběh, který je až zbytečně schematický (Tím samozřejmě nemyslím levelové pojetí, které je naopak tvůrčím záměrem a jako člověk, který vyrůstal s ovladačem NESu a SNESu v ruce, tohle oceňuju - včetně výtvarného pojetí, odkazujícího na žánr 2D skrolovacích plošinovek a mlátiček právě z 8bitu... Ach jo, jak já bych si zase zahrál třeba Double Dragon. Ale jinak můžu doporučit Scotta Pilgrima i v jeho parádní retro herní podobě, která se s hráčem vůbec nemaže, přesně jako za starých časů - a nebo mi to možná už tak nejde). Ale co je na tom všem úplně nejšílenější, je fakt, že to vypadá vizuálně neskutečně, protože to muselo stát ohromné prachy, které se kvůli specifickému (a velmi úzkému) koncovému publiku nemůžou studiu nikdy vrátit. Ale Edgaru Wrightovi fandím. 85%

Strnulý výraz holohlavého Yula Brynnera se špičatýma ušima nemá chybu, co ale chybu má, jsou často toporné a křečovitě pronášené repliky, čemuž se nevyhne snad žádná z postav. I přes celkové pojetí se zde najde místo pro malý milostný románek a s ním spojenou trochu sentimentu, která naštěstí nikterak nenarušuje film jako celek. Hudební doprovod je pak už pouze sladkou odměnou bystrému posluchači.

Na první pohled obtížná šifra a těžko pochopitelný i uchopitelný snímek - všechny tyto aspekty splňuje Seven Pounds do puntíku. Vlažné tempo celého filmu vyvažuje jen (zas a znovu) skvěle hrající Will Smith, který nechává diváka v napětí a očekávání, "jak že se tahle unylá podívaná nakonec vyvrbí". Události do sebe bohužel začínají zapadat trochu pozdě, a tak se i přes fakt, že celou dobu prakticky víte, jak příběh skončí, dozvídáte celou pravdu až hluboko za třemi čtvrtinami stopáže. Ovšem to, co pro nás scénáristé připravili, i když poněkud povrchní a přehnaně morální, za ten čas stojí.

Pocity z tohoto... jak to jen říct - asi filmu, by se daly shrnout do jednoho emotikonu, který by vyjadřoval mé pocity během sledování a zároveň dokonale vystihoval kvality tohoto díla - : D. Ale mám pocit, že Sharktopus si zaslouží těch slov minimálně pár. Tak předně, jak často má divák tu čest dívat se na výtvor neúspěšného studenta Víta Olmera, kterého tento "režisér" vyhodil ze studií pro nedostatek talentu? Když si k tomu navíc připočtete dialogy jako z toho nejlacinějšího péčka, na které si vzpomenete, a obludu, jež vypadá, jako by si přikráčela z nějaké hry na NES, řeknete si, co tomuhle, sakra, chybí. A já vám to hned povím, Hulk Hogan nebo aspoň David Hasselhoff v hlavní roli. Jinak ale komedie roku.

Sherlock Holmes, to je dýmka, kokain, ošuntělý kabát... NE! Jsme v jednadvacátém století. Ritchieova Sherlocka jsem zatím neviděl, protože ze všech stran slyším o modernizaci a přehnané akci. No a takhle já si nejslavnějšího detektiva historie (promiň Hercule) rozhodně nepředstavuju. Televizní Sherlock jde v tomhle směru ještě dál, používá textovky, lepí si po těle nikotinové náplasti (asi s tím chce fakt už seknout) a informace googluje na internetu. Ale ty brilantní dedukce, ty naštěstí zůstávají. Po třech dílech těžko usuzovat, ale už to, že jsem chtěl mrknout na jeden díl, a nakonec jsem bez přestávky zfouknul všechny tři, značí jistý potenciál : ). 85%