(mOnkey)

Korejci si hráli na Itálii respektive Malou Itálii, ale na rozdíl od Divokého západu jim to vůbec nevyšlo. Problém je hlavně v tom, že ačkoliv se snažili udělat gangsterku se vším všudy, neodpustili si některé věci, které jsou pro jejich filmy tohoto žánru tolik typické. Jinak si neumím vysvětlit, proč snad ve všech snímcím z té hrstky, kterou jsem měl možnost vidět, mají mafiáni potřebu vyřizovat si účty ručně, baseballovými pálkami nebo v nejlepším případě noži (tady jako bonus kropáčem pomrkali na Husity). Tvůrci zde tohle absurdno navíc umocňují lokacemi, kdy se jedna z těchto (davových!) bitek odehrává někde pod mostem, takže rádoby drsné mafiánské praktiky daleko spíš připomínají potyčky mezi znesvářenými hooligans. Zatímco v Americe se hraje poker a všichni zúčastnění při něm celou dobu vypadají opravdu nebezpečně, Asiati pojídají koláčky na čas a svou sounáležitost s Rodinou vyjadřují večerní dávkou karaoke. Na chvilku bych se rád zastavil u hudby - u přistěhovaleckých Siciliánů totiž působí svižné motivy jejich rodné zěmě přirozeně, Korejcům to ovšem bylo málo a k Itálii přibalili i Balkán, což občas vytváří dojem špatně vykradeného Bregoviče. A nakonec, mladý In-seong Jo rozhodně není ani Pacino, ani De Niro, a překvapivě ani Pesci.

Když váš život ovládá Netflix, můžete dělat i dost šílené a/nebo amorální věci, které by vám v běžném životě byly proti srsti. Chápu paralelu divák-hlavní postava, kdy jsou oba pouze loutkou vyšší entity zvané Netflix (ať už je to nějaká hra, cizí planeta či mimozemská forma života), která řídí jejich životy, třebaže jim dává zdánlivý pocit svobody a vlastní volby. Chápu také fakt, že tvůrci mají vytvořený určitý příběh a konkrétní dramatický oblouk, jenž má vyvolat určitou emocionální reakci, takže vás „nenápadně“ vedou k jednomu z očekávaných konců. Přesto se však musím ptát – nebylo by v rámci prozkoumávání možností média a narativních principů, k čemuž samotná futuristická premisa Black Mirror více než vybízí, lepší umožnit divákovi rozbít příběh natolik (ať už záměrně, či nikoliv), že by skončil s pátou vedlejší postavou na dovolené v Burkině Faso, třebaže bez jakékoli původně zamýšlené katarze? Podobně (blbě) jako Bandersnatch to totiž už řadu let dělají/dělali například David Cage nebo Telltale Games (a mnozí další dávno, dávno před nimi).

Občas je dobré nedat na první dojem. Když jsem si kdysi dávno pustil Blade Runnera pozdě v noci, zmožen aktivitami všedního dne, domníval jsem se, že se jedná o zatuchlou a časem vyčpělou sci-fi s pro dnešek nulovou uměleckou a morální hodnotou. Proto jsem tehdy udělil filmu pouhé dvě hvězdičky. Od toho dne již uplynulo mnoho času a mně hlavou stále vrtaly myšlenky, že chyba je možná ve mně, že má tehdejší únava měla na výsledný dojem možná větší vliv, než jsem byl tenkrát ochoten si připustit. I proto jsem rád, že jsem si na Blade Runnera udělal opět čas a tentokrát ho zhlédnul v tom správném rozpoložení, jelikož se skutečně jedná o ohromný snímek se skličující atmosférou (v tom správném množství), nebývalou nadčasovostí své myšlenky i jejího podání, a v neposlední řadě skvělými hereckými výkony. Neříkám, že jsem již nyní naprosto pronikl do jeho kultu, avšak zcela jistě mám mnohem blíže k jeho pochopení. // Trvalo osm let a čtyři projekce, než jsem se dostal od původních dvou k nynějším pěti hvězdičkám. Ale některé filmy to tak prostě mají, že do nich buď musíte dozrát, nebo je postupně vstřebávat dalšími a dalšími projekcemi. Proto jsem moc rád, že jsem to s Blade Runnerem kdysi nevzdal a ty šance mu po prvním prozívaném setkání dal. Jedná se totiž o ten typ filmu, který nemá vůbec komplikovanou dějovou kostru a během chvilky se v něm dá bez problému orientovat (však i sama premisa je triviální), ale zároveň obsahuje takové množství (zjevného, v náznacích dávkovaného či rovnou umně skrytého) symbolismu a motivů (náboženských, filozofických a jistě i dalších), že je poměrně obtížné ba přímo nemožné to všechno vstřebat na jedno posezení. V roce 2009 jsem psal, že jsem ještě nepronikl do kultu Blade Runnera - myslím, že se mi to s každým dalším zhlédnutím daří víc a víc, ale rozhodně bych se neodvážil tvrdit, že jsem ho konečně zcela pochopil a nemá mě tedy do budoucna už čím stimulovat. S tímhle Ridleym jsme se určitě neviděli naposledy. Director's Cut, Final Cut. 90%

Rodinka Rayburnových (matka a otec důchodového věku, dva dospělí synové a dcera) si žije relativně poklidným životem kdesi na Floridě, když jednoho dne tuto idylku v prosluněném ráji naruší návrat problémového syna Dannyho (Ben Mendelsohn), černé ovce rodiny. S jeho příjezdem začnou na povrch vyplouvat stará tajemství a křivdy, dávné rány, dramata a traumata. Tak by se dal v krátkosti shrnout děj tohoto nového dramatu/thrilleru z produkce populárního a úspěšného Netflixu. Všechno zmíněné je sice pravda, ale jeden z hlavních problémů je pro mě to, že seriál obsahuje málo dramatického děje, respektive málo děje jako takového. Jistě, ve skutečném světě by toho bylo na jednu malou floridskou oblast potažmo jednu rodinu až až, ale v rámci fikčního světa mi tu prostě chybí víc napětí - klidně i za cenu pulpovější roviny vyprávění (pro příklad netřeba chodit nikterak daleko, u netflixového zářezu House of Cards podle mě kombinace politického dramatu a šestákového pletichaření a lezení na vrchol přes mrtvoly funguje výborně). Když už na nějaké to drama konečně dojde, kvůli zaměření se na vztahy mezi jednotlivými postavami se z něj stává jakési rozplizlé, bezkrevné melodrama s thrillerovými prvky. Druhý jmenovaný aspekt přináší do děje - a roztáčí tím vír událostí - už závěr úvodní epizody, který nekompromisním foreshadowingem láká na to, co má přijít v nadcházejících dílech. Postupně bohužel vychází najevo, že toto spíše nahodilé ukazování událostí před tím, než k nim skutečně dojde, není řešeno příliš elegantně a voiceover Johna (Kyle Chandler) - společně s Dannym hlavní mužská postava - pak působí jako parodie sebe sama (vzpomeňte na Harrisona Forda v jedné z těch strašných verzí Blade Runnera). Když už přišla řeč na postavy a jejich představitele - u Sissy Spacek a Sama Sheparda není o čem mluvit, ti mě potěší vždy a všude, Mendelsohn je herecky zdaleka nejzajímavější (za což vděčí i své postavě), ale s Chandlerem mám ten problém, že ačkoli jako člověk působí dojmem poměrně charizmatického sympaťáka, jeho postava je podobně jako Jack z Lost typem zkušeného, rozvážného a spásného, ale zároveň neuvěřitelně otravného všeználka, který všechno vyřeší, na všechno má odpověď a všichni si k němu chodí pro radu. Bloodline není vůbec tak špatné, jak by se mohlo z mého „poněkud“ negativistického popisu zdát; jako celek překvapivě nenudí (i když některé vedlejší linky nejsou kdovíjak záživné), avšak velké množství žánrových klišé, dějové hlušiny a směšně vynucený závěrečný cliffhanger, který nás má zřejmě navnadit (?) na případnou druhou sérii (ačkoli už Bloodline nemá co říct), mi zabraňují byť jen uvažovat o velkorysejším hodnocení. 65%

Vice Principals navazuje tam, kde Eastbound & Down skončilo, akorát s tím rozdílem, že namísto jednoduchého debilního sebestředného hovada coby protagonisty nabízí dvě hlavní postavy, které se prozatím profilují minimálně jako… sebestředná hovada, ačkoliv každý na to jde pochopitelně trochu jinak. Zdá se, že Gamby (McBride) půjde svou arogancí a sobeckostí přímočaře přes mrtvoly, aby se dostal k vytouženému postu ředitele, zatímco Russell (Goggins) se na stejné místo bude snažit probojovat svou podlézavostí, úskočností a šarmem. Anebo to bude úplně jinak a ti dva kohouti opravdu spojí síly proti společnému nepříteli, jak naznačuje závěr úvodní epizody. Pro McBridea se jedná o polohu důvěrně známou nejen z jeho sedm let starého seriálu, avšak Gogginse v něčem podobném vidím víceméně poprvé. Nicméně to přetahování se o to, kdo má díky svojí bezohlednosti (ve vlastních očích) větší nárok na ředitelnu, překvapivě sedí i jemu. Očekávám lsti, podrazy, lži a přetvářku a taky to, že stejně jako u Eastbound & Down od stejného tvůrčího celku se humor někdy trefí přímo do černého, ale jindy zase naprosto mine terč. A taky se domnívám, že bude hodně záležet na nápaditosti scénářů, protože základní premisa v mých očích nemá nikterak dlouhotrvající potenciál. Ty dvě série a osmnáct epizod, po nichž se s postavami rozloučíme, by si to ale diváckou pozornost a hlavně zábavnost snad udržet mohlo.

Drahně tomu let, ale ještě než se ze mě stal odporný sádelnatý špekoun, dennodenně jsem se po škole proháněl v růžových elasťácích na své rybičce po místních sídlištích a zdejší důchodci na nás s kamarády pravidelně volali policajty (zřejmě kvůli „ničení“ obrubníků a vlastních palet a trubek), takže jsme byli tak trochu vyvrhelové. Podobně se museli cítit i kluci, dnes pánové v letech, o kterých pojednává tento dokument. Pokud vám jména jako Steve Caballero, Rodney Mullen nebo Tony Hawk nic neříkají, tak Bones Brigade asi není pro vás. Zcela upřímně musím hned na začátku zmínit, že Bones Brigade na mě působilo, jako by mu výrazně chyběla nějaká ucelená forma; slavná jména tu vyprávějí o svých začátcích a prvních úspěších, které byly často spojené s vybráním a následně reprezentováním týmu Bones Brigade, pak přeskočí k něčemu úplně jinému a dost divně působí i to, když se mezi zpovídanými objevuje Stacy Peralta. Jeho účast je vzhledem k zaměření samozřejmě naprosto pochopitelná a logická, ale když pak vidíte, že tento dokument zároveň i režíroval, nelze se ubránit pocitu, že tím dochází k jisté zkreslenosti. Na druhou stranu asi nikdo kompetentní (tj. kvalitní filmař) nemá k látce tak osobní vztah jako on. Nakonec je tedy rozhodně na co koukat; archivní záběry na malé/mladé kluky, kteří se z dětí, které nikdo nebral vážně a v jejichž koníčku neviděla většina lidí žádnou budoucnost, stali uznávaní sportovci, jež tvořili historii a položili základy moderního skateboardingu, se prostě hned tak neomrzí. A když je člověk slyší mluvit o své životní vášni, tak by nejradši oprášil své červotoči prolezlé prkno a vydal se opět do ulic zlámat si nějaké ty kosti v těle.

To, že je tohle DiCillův zatím nejslabší snímek, nijak výrazně nesnižuje mou spokojenost s ním. I když je namístě si přiznat, že na Toma je výsledek překvapivě roztržitý, odměřený a zdaleka ne tak úderný jako jiná jeho díla. Naštěstí je to stále vcelku svěží, zábavné a zapamatováníhodné. I když aura kolem DiCilla jakožto pravověrného nezávisláka je nejspíš nadobro ztracena. Ocenil bych, kdyby se opět vydal tam, kde jeho hrdiny netrápí společenská prestiž (jakkoliv je na ni nahlíženo z kritického úhlu), tam, kde se můžou bezstarostně poflakovat, házet po sobě rajčata nebo řešit, jak konečně natočit ten zpropadený záběr.

Celou dobu jsem byl přesvědčený, že dám sice lepší ale přeci jen pouze tři hvězdičky. Britská talentová show je především o nadaných lidech a ti proudí na castingy skutečně po celých sedm sérií, ale stejně tak se jedná o zábavní pořad, který má bavit po celou dobu, tedy i mezi a po jednotlivých vystoupeních. Moderátoři Ant a Dec tenhle úkol zvládají plnit dobře, dokonce velmi dobře, ale podstatně hůř jsou na tom porotci, konkrétně Amanda Holden a hlavně neuvěřitelně suchopárný Piers Morgan. Nad vodou to ve starších sériích drží kromě samotných soutěžících pouze zábavně sarkastický, ale také velmi rozumný Simon Cowell, protože zbylým dvěma porotcům se často líbí neuvěřitelné zhovadilosti (sekání dřeva?), takže Simon je jediný, kdo si zachovává racionální uvažování. Od šesté série šla kvalita strmě nahoru, protože přibyli dva noví porotci, Alesha Dixon a David Walliams, z nichž především druhý jmenovaný pořad neuvěřitelně oživuje svou zálibou v šílených, extravagantních a kýčovitých číslech a také humorem konfrontujícím Simona. Líbí se mi také, jak tvůrci dělají z Cowella záporáka non plus ultra; když je nemocný a nemůže se účastnit castingů, natočí scénku s radujícími se „talenty“ a když pak přijíždí do divadla v černém autě s tmavými skly, doprovází ho vaderovská melodie ze Star Wars. : ) Přitom jsem nikdy neviděl, že by řekl ne talentovanému člověku (předčasné zabzučení je věc jiná), ale to je pravděpodobně pouze můj pohled na věc, protože už když jsem před nějakými osmi lety sledoval American Idol (aneb jeho neustálé „nic horšího jsem v životě neslyšel“), shodnul jsem se s ním zhruba v 90% případů. Věřím, že ostatní diváci se s ním můžou v názorech rozcházet, ale právě od toho jsou v porotě další tři lidé. Oblíbenci: Tobias Mead, Twist and Pulse, Diversity, Spelbound, Ashleigh a Pudsey, Ryan O'Shaughnessy, Jonathan a Charlotte, The Mend, Loveable Rogues, Robbie Kennedy, Gabz, Julian Smith, Jack Carroll, Jordan O'Keefe, Joseph Hall, Luminites, Lauren Thalia, Paige Turley, Molly Rainford, Shaun Smith, Flawless, Neil Fullard (všechny jsem si oblíbil už v castingovém kole, takže tímhle seznamem – za jehož délku se omlouvám – nespoiluju kdo se jak daleko dostane či nedostane).

Tvůrci Brutal Relax šli až na dřeň a na prostor patnácti minut natřískali nějakých třináct minut až smrtelně ostrého vtipu, což je víc než má leckterý celovečerák. Krásně nekorektní pokoukání, jehož vrchol přichází v momentu, kdy náš hrdina začne potvory z moře mlátit mrtvým dítětem. Nasypat do rozpočtu o nějaký ten tisíc víc, mohla to být podívaná dotažená k dokonalosti. I tak ale nebyla pohoda na španělských plážích nikdy zábavnější (odzkoušeno). 85%

Tak za prvé, zpracování je jednoduše fantastické a hlavně nepůsobí samoúčelně. Co už mě ale potěšilo o poznání méně, je veskrze průměrný příběh. Od pánů Fieldinga, Ayoadea a Barratta jsem se toho taky moc nedočkal (ani k tomu ostatně neměli příliš prostoru), ale rozhodně jsou jejich epizodní roličky silným lákadlem pro všechny fajnšmekry a obdivovatele britského humoru. Škoda, že je ho tak málo a že obsazení zůstalo někde na půli cesty nevyužito - těmhle šoumenům by jednoduše slušel nabitější příběh (ať už z dějového či hláškujícího hlediska; naštěstí to aspoň zčásti zachraňuje dokonalá forma). 65%