aluna

Jojo, napsat scénář není sranda a nejednomu schizofrennímu Martinovi v tom pomáhal nejlepčí kámoš Jack Daniel's. Když dochází inspirace, stane se, že poslepujete několik husťounkejch příběhů do jednoho, kterej, ač na první pohled moc integrity nepobral, na ten druhej, když se zamilujete, už drží pohromadě. Bláznivě a možná trochu slepě samozřejmě, jak jinak, když jde o lásku. O lásku k oldskůlovkám, k devadesátkám bez přemíry akce plných starejch dobrejch nedigi triků, s jednou vydatnou přestřelkou na konci, přáním hodným miss USA (a jsme zase u těch devadesátek šedesátek devadesátek a jejich mír(U)): film bez vážnýho neodlehčenýho násilí a satiricko(-reálným) poselstvím, že alkohol zabíjí Killing Me Softly. A já myslim, že to zabili, kluci...

To jsme si takhle jednou vyjeli na hory. Ve třech - já, nemotorná snowborďačka v zácviku, kámoška, nemotorná lyžařka v zácviku a kamarád, motorný lyžař. Denní lyžování jsme díky našemu motovidlování stihli jen zčásti, tak jsme vyrazili na to večerní, které jsme měli v plánu náležitě do poslední jízdy využít. Tak si tak hovíme na sedačkovce ve třech, před náma dobře 7 míst nic, za náma jakbysmet, zrovna máme intelektuální debatu o tom, jaká smrt je nejhorší (byla jsem pro upálení), když v tom to zastaví. V tu chvíli začneme rozebírat, co by, kdyby...já říkám - základ: zapnutej límec a kapuca, čůrat jedině ven, pořád se hýbat, občas sníst nějakej ten sníh a zatím čekat. Kamarád, že by to v nejhorším skočil, však to není tak vysoko, nebo by přelezl na stožár a po žebříku šupky dolů. Takhle chvíli debatíme, po 5ti minutách nám mrzne i prdel, vlek se rozjede a hurá do hospody. Ani ne měsíc na to narazím na tenhle film a mám dejávu. Díky bohu ne tak docela. Myslím, že přehodnocuju představu o nejhorší smrti a děkuju bohu, že jako děti technickýho věku a (někteří z nás - nemotorná lyžařko kejhej) otroci facebooku nosíme svý mobily stále u sebe. Ale ono, když vám android zamrzne...

Ona tahle efektní pitchovinka nezapočíná až tak zle, od samýho začátku se ale všichni zúčastnění, včetně našeho řezníčka z Bradavic, chovají naprosto nelogicky a postrádají jakýkoliv pud sebezáchovy. Ale až vyvrcholení je tady opravdickým orgasmem, díky kterýmu dávám plnej počet (a ti, co si to spískali, by si zasloužili pověsit za achilovky do průvanu, páč papír snese všechno, film ne, i když naše mužská Annie Leibovitz si myslí opak), jelikož když "to" (Get away from the meat) přišlo, málem jsem...no, jsem teď trošku nemocná a jelikož se občas, když je jakási akce, počet vykouřenejch cigaret rovná počtu špatných dílů Walker Texas Rangera, moje chřipečkový kašlíčky jsou o to horší a teď...jsem se málem zadusila vlastním štěkotem. Nehorázná konina (to je to, co dávaj do salámů nebo ne?)

Nemám sice ráda filmy z této éry zdvořilý Británie, ale asi jako každej mám ráda lásku a mám ráda básně. Ale radši si básně čtu a mučivej bolehlav v kocovině citů prožívám na vlastní kůži, než abych sledovala, jak to na obrazovce dělají druzí. Leč Ben i Abbie i tesařka Campion - čepec dolů.

Já si nemůžu pomoct, ale tenhle Americkej remake má daleko lepší hlášky a baví mě daleko víc než Francouzskej originál. "Poběžíš za povozem, holoto!"

Takovej lacinej kalkul pro holky - vražte pěknýmu fajn chlapovi, ke kterýmu byla nefér jakože "mrcha" ženská (proti který jste určitě lepčí) do ruky roztomilýho fakana, o kterýho se roztomile stará a film pro vlhký odpoledne je na světě. Nikdo mě tady nezná, tudíž bez mučení s povzdechem přiznávám, že už to bohužel funguje asi i na mě. Tfuj hó.

Jo, tleskejme čtyřicátníkovi ve stoje za to, že dokázal jednou udělat to, co každej jinej normální samostatnej člověk zkrátka furt dokola musí, i když ho to taky nebaví. Tleskejme sebestřednýmu parchantovi a každýmu titěrnýmu náznaku jeho dočasný snahy zapojit se do každodenního kolotoče péče o chod domácnosti a plnění pracovních povinností. Nepřikládám extra význam nablýskanýmu obydlí (místo odpočinku s rodinou se strhat, abych pak v tom načinčaným hnízdečku mohla padnout?), na citrony sere pes, kulábr bych místo jídelního stolu klidně snesla, páč jím v posteli a na holku jsem celkem dobytek, ale i kráva někdy musí dojit a vůl táhnout, protože je to prostě potřeba. A když bejk s sebou flákne do chlíva a nechá za sebe věčně makat krávu, je to vůl a musí táhnout. To jsem ze svýho tentokráte těžce subjektivního pohledu mírně přehnala, páč Vince nebyl bastard (jen nevinně bezohlednej a navíc: viňme skutečný pachatele - matky!) a s Jennifer si na svých bedrech každej nesli část viny. Jen on značně větší, protože kdyby se o ni měl s křehoučkou Aniston dělit fifty fifty, asi by se pod tou tíhou její bedra prolomila. Zatímco chlapi, zvláště někteří, to často unesou. Tahat nemohou, na to jsou křehcí, ale pro vlastní pohodlíčko se s nějakou vinou (pche) a sobeckostí vypořádají. V pohodě.

Opravdu musí vždycky vyletět ptáček, aby se jeden dočkal spravedlnosti nebo se v člověku dohrabal svědomí? To platí jak pro nenasytný média, který mají tendenci se představovat coby nadřazená rasa Spojených států, zatímco sami historický destinace, původní kulturou vlastní země počínaje, pro pouhý prachy bezostyšně drancují, tak i pro to nejblbější poselství filmu - že dokud nezasunete (ruku do nohávu), svědomí vůbec nemá cenu hledat. Co to sakra má bejt?! Jsou filmy, kde má romantická linka svý opodstatnění, tady, především pro svoje morální poselství, sráží všechno dříve vyřčený, čímž nechá celou věc vyšumět jak 3 dny bouchnutej sekt! To mě na tom naštvalo vedle několika Hollywoodskejch projevů fakt NEJVÍC, což je s přihlédnutím k ději filmu dost na pováženou. Naštvali mě nehorázně, leč přesto po jedný hvězdě za úžasnýho Joaquina, Vaughna, Heche a za moje svědomí, který budu zítra vybírat z koše.

Film je zbytečnej jak opalovací krém pro upíry, ano. Plagiátorství je svinstvo, ano. Ale mně, blboučkýmu povrchnímu řadovýmu divákovi, stačí fešnej ksicht Vince Vaughna k tomu, abych se u Santíkovýho Psycha bavila úplně stejně, jako u toho originálního Hitchovýho (který mimochodem filmařsky převyšuje všechno DO TÝ DOBY, ano, ale scénář samotnej je dneska už trošku bez bublin). Navíc vyvěšuju Van Santovi pomyslný fábory za to, že svojí oblíbenou homosexuální tématiku do tohohle filmu prozřetelně nevměstnal a zůstal jen u starýho dobrýho ctrl+C; ctrl+V.

Asi nechápu umění. Díkybohu.