Jack.Pott

Pozvolné, rozvážné, mistrovsky odvyprávěné. Stojí za to vidět už pro samotnou radost z filmařského umění, nejlépě během volného odpoledne, když má člověk chuť prostě vychutnávat.

I kdybych je chápal pouze jako komediální figurky, musím dát Hejrupákům výbornou. Werich s Voskovcem, rovnocenní partneři, srší situačním i lingvistickým humorem jedna radost. Zkrachovalý továrník vidí mužíčka, který si přepočítává peníze, a tak se za ním jde poradit: "Tedy vidím, že jste finančník. Představte si, že máte 180 milionů, že vy máte 36 milionů, všecko krytý, 14 milionů na hotovosti - ty nepočítejte, to nehraje v celku roli... A vy kvůli mizernejm 36 milionům přijdete o těch 180..." Mužíček extovárníkovi příliš nevěnuje pozornost, převaluje cosi v dlaních a mumlá: "To je 9,50... deset, tadyhle pětník..." Werich se chápavě zvedá: "Vidím, že jste detailista." Prostě perfektní. Ovšem neopominutelnou rovinou snímku je ta politická - levicová. "Ááá jéje - výkvět bankéřstva přišel. Tak jak se vám lichvaří, děťátka?," pouští se Werich nadčasově do obchodníků s penězi. Některé pasáže můžeme vnímat jako parodii - především objev "maslostroje", kterážto mašina je představena stylem sovětských propagandistických spotů. Ale poselství filmu je levicové, a to zcela vážně. Družstvo bezprizorných dělníků, kteří žijí podle nejčistších komunistických ideálů, vítězí nad hamižným velkoburžoustem a spekulantem. Tento socialistický tón není náhodný, vzpomeňme si na rok 1951, kdy - dokonce - v době stalinismu a nejtěžsích bolševických represí na území Československa Werich budovatelsky notoval: "...když všichni všechněm všechno dáme, tak budou všichni lidi všechno mít dohromady. I širší ulice a tvrdší podkovy, kuřata, slepice, pečivo, cukroví. Když ten dá to a ta zas tohle, tak všichni dohromady budeme mít dost. Továrny na kůže, peníze na boty a do vlasů růže a nový kalhoty a olej na stroje a stroje na práci a práci bez boje, po práci legraci. A slunce dost a dost pro staré, pro děti a děti pro radost a radost pro děti. A budem společně svět a mír milovat a budem společně pro ten svět pracovat. Když všichni všechněm všechno dáme, tak budou všichni lidi všechno mít dohromady."

Podobně jako u filmů Hitchcocka, jenž je údajně vzorem Francoise Truffauta, ani u Konečně neděle! jsem žádné zláštní napětí necítil. Tahle sorta filmů mi připadá jaksi umělohmotná, nepřirozeně natahovaná a dějově překombinovaná. Závěrečné doznání vraha v telefonní budce, respektive jeho osudová "posedlost ženami" na mě působila spíš jako úsměvný amatérismus než velkolepé finále. Ovšem bavil jsem se díky Fanny Ardant - ona je prostě jiskrná, dlouhonohá, okatá, přitažlivá i srandovní - ačkoli občas i poněkud teatrální.

Brány jako rekonstrukce skutečného dospívání Egona Bondyho, jsou Tři sezóny v pekle výborné. Sedí nejenom fakta, jež básník popisuje například v knize Prvních deset let - románek s divokou dívkou, pokus o emigraci přes Rakousko i životní styl: "Žil jsem zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho.“ Navíc je věrně zobrazena zřejmě i osobnost mladičkého bouřliváka - Bondy velmi pravděpodobně byl pozér, nepracující příznivec dělnické revoluce a žvanil, stavící básně na primitivních gramatických rýmech. A práve zde je podle mě paradoxně nedostatek filmu: prolhanost reálné osobnosti, jež je pravdivě napsaná scénáristou a zahraná Kryštofem Hádkem. Bondy je pro mě zkrátka - spíše než obdivuhodný hrdinský myslitel - zabělý egocentrický oportunista. Jistě lze nějak filosoficky obhájit, že se coby marxista toužil jenom flákat a ačkoli byl vskutku duchovním otcem undergroundu, nepokrytě dlouhodobě spolupracoval se Státní bezpečností. Na mě ale takové počínání působí dojmem nihilistické letargie, již ostatně cítím rovněž ze slov (nikoli z básní - z autentických mezilidských rozhovorů) Bondyho následovníků Jáchyma Topola i J. H. Krchovského. Popravdě jsem během filmu doufal, že ten nesnesitelně amorální parchant, kradoucí otcovi peníze a přežraně blekotající o bolševickém převratu, dostane od své cynické přítelkyně pořádnou lekci.

Hřejivé jako kuřátko, jež se Juli vyklubalo ze starostlivě hýčkaného vajíčka. Bez odvahy nelze smysluplně žít. A díky Bohu za dobrou duši, jež se šťastlivci vplíží do života a jako světluška ukáže správnou cestu.

Jak je v Praze zvykem, jednou se přiživíme na legendě o Monte Christovi, podruhé na legendě o Kleopatře, pak na legendě o Drákulovi, Johance z Arcu, Bídnících atd. atd. Tentokrát se známý sociopat Zelenka stal parazitem geniálního Michaila Fjodoroviče Dostojevského. Industriální prostředí na mě nepůsobí avantgardně, jsou to prostě jenom kulisy. Doprovodné gagy, třeba sexistické fórky při příjezdu do Polska, jsou ve filmu s názvem Karamazovi uměleckou svatokrádeží. Smrtelně vážné a notoricky známé jádro snímku - příbeh o třech ruských bratrech - tvůrci pouze obalili tlustou vrstvou svých egoistických sraček.

Už úvodní vteřiny mě měly varovat. Přehlídka populárních českých tváří divákovi signalizuje: "Ahojík, to jsme my! Tvoji miláčkové! Tvoje stoprocentně české celebritky, jsi zkrátka mezi svými a v rodině by se měli mít všichni rádi!" Chyťte doktora nic jiného než oblíbené ksichty nenabízí. Kromě kupy ne-u-vě-ři-tel-ných trapáren. Očekávané dítě gynekologa a pacientky je "pracovním úrazem". Luděk Sobota coby primář kliniky ve své kanceláři neustále šermuje. Když chce doktor poslat milenku na potrat, je přirovnán k řezníkovi. Ha ha ha. Každá druhá postava se uklidňuje hltem z placatky. Nesnesitelně odporné zvratky!

Prachy dělaj člověka - jako odstrašující příklad užitečná ukázka, do jaké amatéřiny je film zmačkán, když zůstane zcela napospas tržním tlakům. Už hudební podkres - jakýsi nu-metal dokresluje 60. léta minulého století - připomíná dramaturgii školní besídky. Když se Vetchý na lodi snaží mydlit ležícího esenbáka, evidentně jenom máchá prackama ve vzduchu. Hanák potvrzuje, že je spíš ochotník než profesionál. Snímek je potom z valné částí reklamou na deník Blesk, kteréžto periodikum se míhá v záběru mnohokrát. Filmaři jdou sponzorům na roku do té míry, že vyhovují jednomu z mecenáčů a dávají mu k dispozici celou minutu děje. Pan podnikatel si tak se synem zahraje vítěze rallye a turistu, který na Srí Lance náhodou potká Vetchého. ("Jé, ahoj Ondro, co tady děláš?"). Údajně 80 procent dialogů a mnoho scén je dílem Tomáše Hanáka, jenž během natáčení předělával scénář Radka Johna, který ovšem výslednou verzi posléze vydal knižně pouze pod svým jménem. V několikadílném dokumentu České televize Rozmarná léta českého filmu dokonce Hanák hovoří o krádeži; Vetchý dodává, že ačkoli byl snímek divácky úspěšný, kvůli problémům s autorskými právy nedostal zaplaceno.

Na jedné straně oceňuji, že se tvůrci nepodbízejí vkusu masového publika, na druhé straně jsou ovšem až příliš zahledění do svého fantazijního světa, jenž je formálně nitrem schizofrenika. Výjimečně slibný začátek se tak nedočkal kreativního pokračování a Žralok v hlavě zůstal jenom mozaikou detailů ze života přátelského pomatence.

Dialogy ještě trapněji žvanivé, než jak je můžeme slýchat ve skutečném životě (například totéž oznámení zopakované s malou obměnou dvakrát po sobě - v Osudové přitažlivosti ne ojedinělý jev). Celá story založená na triviální duševní chorobě od počátku nesympatické osoby, přičemž symptomy nemoci jsou vlastně stále stejné. Banální konec, který filmaři bohužel upravili na žádost testovacího publika (původní verze s harakiri, kterýžto druh sebevraždy je ve snímku nekolikrát zmíněn, byla uvedena jenom na japonském trhu, kde měla úspěch). Často jsem se nudil, ale i tak Osudová přitažlivost zůstává pozoruhodnou ukázkou měnícího se vkusu; vždyť ve své době byla hitem a Glenn Close byla zřejmě vnímaná jako výjimečně atraktivní žena.