Jack.Pott

Skvěle rozjetý film, který formálně patří mezi temná, znepokojivá dramata, obsahově ale zachycuje nečekaně časté a hřejivé momenty mezilidského porozumění. Vždyť kluci z pasťáku postupně začali svého kantora respektovat, dokonce mu přinesli k Vánocům velký dárek. Pravda, z chovanců zároveň čišel duševní primitivismus a citový chlad, vztah k učiteli zaujímali stádovitě, takže byla jenom otázka času, kdy na na autoritu jeden z hajzlíků jako první zaútočí, aby se instinktivně přidali všichni ostatní. Přestože tohle všechno dává vlastně smysl a Pasťák mě od začátku do konce bavil (včetně na svou dobu progresivní hudby a uměřeně uličnického Ivana Vyskočila), konec mi přišel příliš zkratkovitý, odbytý. Možná to bude tím, že jsem se ještě neocitl mezi lidskými bytostmi natolik zlými, že by byly podobně zbabělého a zbytečného zločinu schopny, takže se mi skoro až nechce věřit v jejich existenci (co takovoví esesáci, že? - jenže i mezi nimi byli lidé schopni dobra, mám na mysli třeba i velitele koncentráků, viz texty Viktora Emanuela Frankla).

No Future. "Čím chci být? Nepředstírám, že něčím jsem - v tom je pointa... Že každý může být opilec? Každý může být abstinent. Být opilec, to chce talent. To chce výdrž. Výdrž je důležitější než pravda... Proč žiju jako tulák? Jsem tulák. Nemůžu přece psát o utrpení vyšších sociálních vrstev. Že boháči trpí taky? Hej bejby, nikdo netrpí tak jako chudák... Tomu říkáš láska? Já tomu říkám prachsprostá exhibice. Jo, možná jenom chci být na jeho místě a aby líbala mě. Ale já ho aspoň nevytahuju na veřejnosti. Ne, tady nejde o romantiku, jim by akorát pomohl lehkej dotyk smrti... Jestli jsem blázen? Jo." Henry Chinaski potřebuje být součástí utrpení, součástí špíny, nezaměstnanou a zmlácenou nulou, aby mohl prožívat svobodu, kreativitu a štěstí. Ve srovnání s konformními občany, úzkostlivě dbajícími o své společenské postavení, je opravdu pekelně v pohodě. Ta mluva, ty pohyby, ty jeho zápisky. Jak říká jeho věrná družka a alkoholička Wendy: "Je v tom něco aristokratickýho." A i když ta špína, mlácení a všudypřítomní andělé smrti (ano, jsou jimi vlastně nejenom Wendiny delirické halucinace, ale taky všichni bezďáci a osamělí starci a zlomení kamarádi z baru) vyplňují skoro celý film Barfly, přece jen v něm zbývá pořádný - dostatečný - luxusní prostor právě taky pro svobodu, pohodu, kteativitu, štěstí, krásu.

Sedím na konári a je mi dobre má tři roviny: komickou, poetickou a politickou. Ta první mi přišla skvělá. Když Bolek Polívka zdrhá z války domů na Moravu a jakýkoli jeho pokus ukořistit alespoň sousto potravy končí tragikomickým fiaskem, bavím se. Svým hanácko-valašským nářečím dokresluje vynikající figuru dojemně kolohnátského nemehla. Pak už jsem se začínal bohužel nudit, kupodivu ani krásná Markéta Hrubešová nepomohla dohnat počáteční tempo...

Jacques Mesrine se nestal nebezpečným kriminálníkem kvůli svým zážitkům z války v Alžírsku - ani vinou rodinných poměrů, jež možná určovala panovačná matka, na úkor ušlápnutého otce. Jednoduše byl obětí svého drastického temperamentu, cholerismu a agresivity. Lidově řečeno: Často ho "chytnul rapl", jeho dravčí pudy byly silnější než sebekontrola, zvíře vítězilo nad člověkem. V kombinaci s nepochybnou, vysoce nadprůměrnou inteligencí a nepopiratelným charismatem, jež sílilo s přibývajícím věkem, Mesrine vysrostl v génia gangsterství a svůdného alfasamce. Zprvu (asi do poloviny první části duologie) mi byl krajně odporný, ale postupně - jakmile si uvědomil opojnost slávy a stal se víceméně taky bavičem - si mě získal. Nakonec se zapletl i do politiky, de facto stanul na opačné straně barikády, než na jaké začínal: Přiznal Alžířanům právo na nezávislé Alžírsko, dokonce se začal kamarádit s italskými Rudými brigádami, nebránil se útoku na vězení s cílem osvobodit "kamarády" a sestavit protisystémovou armádu. Těžko říct, co by se mu v tomto směru bývalo povedlo s již zmíněným intelektem a vůdcovskými geny. Těžko říct, jestli brutální poprava bez soudu, již provedla francouzská policie zákeřně a na rušné ulici, nebyla motivována právě strachem, že Mesrine levicový puč uskuteční.

Slibný prolog před úžasným epilogem.

Zábavné jako staré dobré thrillery s Michaelem Douglasem. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil, co to študoval tým výzkumníků za texty a na jakou konspirační síť narazil Joe Turner, ale obtížně prohlédnutelná mlha indicií se vlastně do Tří dnů Kondora hodí. Potěšila mě humanistická pointa v závěru, kdy Turner rozpráví s cynickým pragmatikem ze CIA. "Děláme prostě to, co od nás čeká veřejnost. Jdeme za jakoukoli cenu po ropě, protože to je klíčová surovina a až začne docházet, až nebudou pohonné hmoty, až propuknou problémy se zásobováním a hlad, potom bude lidi zajímat pouze, jestli jsme jim zajistili prostředky nezbytné k životu. Zahraniční zpravodajské služby to dělají úplně stejně." "Ale to je predátorská morálka," procedí Turner s tím, že zákonům džungle se odmítá přizpůsobit.

Tak tenhle film inspiroval legendární stránky http://www.dfens-cz.com/ ! Nedivím se. Může se stát, že snaživý a upracovaný muž už neví kudy kam, chce jen mít rád a zabezpečit svou ženu a děti - ale nejde to! Co potom? Myslím, že pravdu má policajt v závěrečné pasáži: "Všem nám lhali! To nám ale nedává oprávnění, abychom srovnali půlku města se zemí." (Cituju volně.) Koneckonců William Foster nakonec najde způsob, jak svou základní povinnost muže vůči dceři splnit.

Schématické, předvídatelné, založené na fádně explicitních - pouze fyzično znázorňujících scénách, nesrovnatelné s tématicky příbuznou Písní za chudého chlapce.

Mohlo to být ještě lepší, nebýt jisté zmatenosti děje a klaunovství postav. Celý příběh je podaný jako velká čurina, až je velmi vážné a do značné míry reálné téma zlehčováno.

Erika Hníková příjemně překvapila, její dokument předkládá palčivé otázky. Je Nesvatbov důsledkem morálního úpadku, pasivity venkovských balíků, kteří dokážou leda v ožralosti pořvávat oplzlé návrhy? Anebo je důsledkem ekonomické centraliace, odlivu talentovaných obyvatel z regionů do metropolí, a absence atraktivních žen na periferii?