Petus

Přistupovat k filmu natočenému podle milované knižní předlohy nezaujatě jde jen velmi těžko (prakticky vůbec). Srovnávání (byť někdy bezděčnému) zkrátka zabránit nelze. Očekávání jsou vždy velká a jen zřídka bývají naplněna. Představa čtenáře a potencionálního diváka je vždy na 99,9 % odlišná od finální představy tvůrců filmu. Proto jsem byla sama překvapená (velmi pozitivně) tím, že hlavního hrdinu a zároveň postavu, na které podle mě kouzlo příběhu stojí a padá, ztělesňuje právě Ralp Fiennes, protože lepšího představitele jsem si snad představit ani nedokázala. Heathcliff je v jeho podání děsivý, arogantní, zlý, hrubý a přesto všechno nebo snad právě proto zároveň křehký, uražený, raněný a zoufale zamilovaný. A možná mě právě tímhle film natolik obměkčil, že jsem svůj prvotní názor zamkla do první skříně a nechala se unést. A i když je tenhle překrásný příběh lásky, „nenávisti“ a hry osudu na papíře pořád nepřekonatelný, musím uznat, že tohle se taky povedlo.

Osobnější, civilnější a opravdovější a pro mě hlavně mnohem srdcovější záležitost než senzační Šestý smysl. Na tomhle filmu mám pořád co objevovat, ať ho vidím poprvé nebo po dvacáté a pokaždé mě dostane svou atmosférou, která je napjatá k prasknutí byť se toho na plátně zas tolik neděje. O to víc se toho však děje uvnitř. Aneb zrození superhrdiny v přímém přenosu.

Nemám nijak zvlášť ráda Gerarda Depardieua. Ale… Je tu jedno velké ale. I přes moje nesympatie je Gerard opravdu pan herec, což uznávám a odsunuju svoje osobní preference do pozadí. Protože to, co jako nosatý rádobymilovník, věčný rebel, oportunista, skvělý šermíř a mistr jazyka předvedl na plátně je herecký koncert. Vstoupil na scénu a já najednou nevnímala nesympatického obtloustlého francouze, ale skutečného živoucího Cyrana. Strhnul mě, uchvátil a už nepustil. Upřímně dokážu si představit lepší adaptace mé oblíbené hry, ale jen stěží si dokážu představit lepšího Cyrana.

Můj první film od budoucího pana hobita Jacksona a taky první film, ve kterém jsem viděla Kate Winslet. A oba mě dostali. Zřejmě už napořád.

Skvělý scénář. Skvostná režie. A jako třešinka na dortu herci, kteří ze sebe ždímají maximum, jako by už nikdy nic jiného neměli zahrát (tím spíš, že tady opravdu mají CO hrát). Film, díky kterému jsem akceptovala Toma Cruise jako herce.

Není to pohádka. I když ji dávají v neděli po obědě na jedničce. I když je o králi, princích a princezně. I když v ní vystupuje královský šašek. I když je natočená v pohádkových kostýmech. Bratří jsou regulérní drama s postavami stejně tragickými jako opravdovými, které zcela nevyhnutelně směřují k naplnění svého osudu jakkoli tragický či naopak šťastný se na první pohled zdá být. Stačí jedna žena a jeden trůn postavené mezi dva bratry. Rösner i Soukup zmítající se mezi láskou k bratrovi a láskou k ženě, potažmo odpovědností následníka trůnu a touhou po moci, předvádějí drama přímo antických rozměrů. A princezna je přesně tou krásnou sirénou, která dokáže svést každého muže a zároveň i chytrou horákyní, která je nutí uvědomit si její skutečnou cenu. A vrcholem a pomyslnou třešničkou je pak Kemr v roli smrtelně vážného blázna, jehož glosy jsou stejně mrazivé jako pravdivé. Bratři skutečně nejsou pohádkou. Jsou totiž mnohem víc.

Krásné, odvážné, smutné a tak japonské. Američani by takový animovaný film nikdy nebyli schopni natočit, když pominu, že jejich animace zpravidla končí tam, kde ta japonská začíná. Miyazaki je prostě král a víc k tomu nemám co dodat. Amen.

Slabota. Neoriginální příběh v neoriginálním balení, ve kterém nevíte, čemu věřit a čemu se rovnou smát. Pár docela vydařených momentů nezachrání mizerný scénář, ani což je v akčním filmů na pováženou, nijak zvlášť povedená akce. To vše by se ale dalo překousnout (jako ostatně u spousty jiných), kdybych se u filmu aspoň trochu bavila. A se svou slabostí pro upírské filmy bych byla ochotná odpustit opravdu ledacos, ale…Kate Beckinsale to v tom úžasném oblečku sama prostě nevytrhne.

Hudba, hudba, hudba. Moriccone byl vážně génius. A spojení jeho hudby s Belmondovým šarmem a příběhem, který si s hudbou v ničem nezadá, prostě nemohlo dopadnout špatně. Robert Hossein mu byl důstojným, patřičně záporáckým protějškem

Cesta se tak nějak zvláštně dotýká něčeho podstatného ve mně a tím mě zas a znova dostává. Ze všech filmů, které Bebel natočil je pro mě tenhle ten nejsrdcovější, film, kde ve kterém se jako stárnoucí, světem zklamaný chlap rozhodne svůj život jen někde v klidu dožít, dokud ho ovšem najde jedno vlezlé štěně, které ho z jeho netečné letargie a rádobystařecké pasivity vytrhne a dá mu impuls potřebný k poslednímu velkému návratu na scénu. Pro mě osobně nezapomenutelné, nostalgické a krásné.