Vitex

Nejzábavnější film, co znám ! ! ! ! ! ! (skoro)

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů - ne, že by se řadil k těm, které považuju za uplně nejlepší (ale do top20 by se určitě vlezl), ale mám k němu jakýsi zvláštní citový vztah. Mimo nádherného příběhu a skvěle obsazené hlavní role má opravdu překrásnou kameru Ghislaina Cloqueta. Kulminují v něm režijní schopnosti Roberta Bressona - výrazová a střihová čistota, funkční použití detailů a precizního ozvučení, pomalu budovaná tíživá a přitom znovu čímsi transcendentní atmosféra - prvky, které diváka vtáhnou do děje jako u jen mála jiných filmů. Každá další věc, která se Mušce stane, každý její pocit pak v divákovi rezonuje, jakoby to sám zrovna prožíval. Opravdu bych vám přál, aby na vás film působil jako na mě - je to nádhera - jeden z nejemocionálnějších filmů. Stačí jen trochu empatie...

Velice příjemné překvapení. Snímku především velmi prospěla Ester Krumbachová, ale myslím, že největší podíl na tom, jak krásný a chvílama i nečekaně hluboký film to je, má Evald Schorm, který se k této práci dostal vlastně náhodou. Odráží se v něm to nejlepší z poetiky jeho Farářova konce a jistě i z jeho příspěvku v Perličkách na dně. Všechny tři povídky jsou docela veselé a jaksi (Krumbachovsky) malebné - někdy s nahořklým zamyšlením na konci. Místama mi připadalo, že se film (pohledem psů) trochu posmívá lidem.

Těžce stravitelný snímek (spíš po formální než obsahové stránce). Člověk neví, jestli je to muzikál nebo není, jestli je to mysleno vážně nebo jestli to naopak není už náhodou ironie, jestli tehdejší mládež byla opravdu "taková" nebo jestli z nich dělá blbce Jancsó. Je pravdou, že ani s jedinou z hlavních postav jsem nedokázal simpatizovat, natož se s některou identifikovat. Vlastně jediný jakýsi pocit, který ve mě film zanechal, je nechuť k lidem, kteří brblají o svobodě a při tom ji chtějí šířit násilím (což se mi ostatně hnusilo už před tímto filmem). Nevím - film jistě už dost ztratil se svého účinku, který měl v době vzniku, a také ho jistě dokáží se vším všudy správně pochopit jen Maďaři, ale vcelku se mi film líbil. Po technické stránce je film precizní a řešený stroze a funkčně - několikaminutové záběry, zajímavé řešení barev usnadňující rozeznávání postav, pěkná kamera, minimalistické výkony herců. Zajímavé také je, že ačkoliv se děj odehrává na konci 40. let, ponechali tvůrci hercům oblečení z doby natáčení - už z toho můžeme předpokládat, že tento film nemůžeme brát jako rekonstrukci tehdejší doby či pokus o jakýsi vérismus - naopak musíme film od začátku číst jako něco stylizovaného, nesvázaného realitou, i když z reality vychází. 14. 8. 2010 : Druhé shlédnutí, přidávám pátou do počtu. Neskutečná práce s kamerou..

Asi nejminimalističtější film vůbec (co jsem zatím viděl). Přitom tolik TOLIK emocí a myšlenek (ale na to jsem si u Bressona už vlastně zvykl, takže stačí napsat, že mě přes velká očekávání ani v nejmenším nezklamal). Malinký, o to nádhernější film. Nádherný film.

Viděl jsem to sice jen s anglickými titulky, ale myslím, že jsem to docela dal (dostatečně porozuměl). Je to o mladém muži, který je znechucen světem natolik, že spáchá sebevraždu (to není spoilerování - hned po ůvodních titulcích se objeví dva záběry na novinové články o mladíkově sebevraždě na jakémsi pařížském hřbitově a v zápětí po tom titulek "Před dvěma měsíci" - a pak teprve začne samotný příběh). Přestože od začátku víme, jak to dopadne (a snad právě proto), má film velmi silný náboj a zvláště u oné poslední scény na hřbitově cítíme jakési zvláštní napětí (podobně jako u K smrti odsouzený oprchl). Film divákovi může obžas přijít trochu schématický či tezovitý, to ale souvisí s tím, že se Bresson (jak sám říkal) nesnažil napodobovat realitu, ale osobytou stylizací skutečnosti vytvořit realitu vlastní, což se týká nejen strnulosti herců, ale i přímočarosti dialogů a schématičnosti stavby příběhu. Film se naopak vyznačuje nádhernou harmonií obsahu a formy, jako je to ostatně u všech zralých filmů Roberta Bressona.

Válka, okupanti a zatemnění zde fungují jako skvělá kulisa a katalizátor přetěžkého existencionálního dramatu. Střídmě použitá hudba a občasný (většinou černý) vtípek situaci trochu ironizují, ale přesto téma filmu dolehne na diváka přímo bytostně. Přitom je to dílo poskytující divákovi možnost mnoha různých interpretací, což závisí asi hlavně na tom, se kterou postavou se od začátku nejvíce identifikuje - někteřé diváky jsem viděl tvářit se docela zničeně - mně naopak film naplnil takovou tou zvláštní energií nebo prostě "pocitem" jako nejlepší filmy A. Tarkovského - u Páté pečeti to ale nejde čistě přes emocionální rovinu vnímání, ale hlavně přes racionální - o to je účinek silnější. Největší podíl na účinku filmu má jistě scénář. Výtvatné řešení, režie a herecké výkony jsou v podstatě dokonalé - místy velice nápadité (surrealistické pasáže s obživlými obrázky H. Bosche). Jeden z nejlepších filmů, co jsem měl zatím tu čest vidět.

Jeden z nejkvalitnějších "mládežnických" filmů - nejen českých. Vsuvky z opery Čarostřelec se mohou po celou dobu filmu jevit jako zbytečné či jen jaksi prvoplánově efektivní, ale právě toto paralelní vyprávění dvou "příběhů" v závěru přináší další skrytou pointu a rozšiřuje vyznění filmu o další roviny (podobně jako vsuvky s pohybujícím se masem v Švankmajerových Šílených, kde ale jde více o onu paralelnost a přirovnání - u Pěti holek jde spíše o princip kontrastu). Stylově je film jakýmsi přechodem od "naturalističnosti" Schormova předchozího geniálního Návratu ztraceného syna k pozdějším stylizovanějším a alegoričtějším filmům Farářův konec a Den sedmý, osmá noc. V podstatě docela veselá hudba u vezkrze ponurého příběhu působí lehce ironizející náladu celého filmu. Nakonec bych chtěl ještě upozornit na velice pěknou kameru Jana Čuříka.

Nejkrásnější film... Jakoby v něm byl Bůh. Je tam. To se nedá popsat... Přeju všem, aby to na vás zapůsobilo stejně jako na mě - je to nádhera - takový pocit jsem po filmu ještě nikdy neměl.

Asi nejkřesťanštější film, co znám (nejpravdivější film, co se týče zachycení pravých a těch opravdu důležitých z křesťanských myšlenek). Při prvním shlédnutí to byl jistě jeden z mých tří nejsilnějších filmových zážitků. Při nedávném zatím posledním shlédnutí mě uvrhl do několikadení deprese. Vždycky ho pochopím trochu jinak, vždycky nacházím nové a nové myšlenky. Geniální hudba, geniální Willem Dafoe, hodně hodně hodně dobrá režie, střih a vůbec všechno - především scénář. No prostě to musíte vidět... :-) 12. 10. 2006 : Nejkřesťanštější a v tomto směru nejpravdivější (a nejkrásnější) film je Deník venkovského faráře od Roberta Bressona (ale Poslední pokušení je hned po tom)