Mouchette
Muška
Režie:
Robert BressonScénář:
Robert BressonKamera:
Ghislain CloquetHudba:
Jean WienerObsahy(1)
Robert Bresson se v jednom z nejdojemnějších portrétů lidského zoufalství, jaký byl kdy na filmovém plátně zachycen, vypořádává s mnoha emocemi. Co vlastně dělám na tomhle světě, ptá se křehká dívka, Muška, němým pohledem, v němž je pokora, přijetí věcí, jaké jsou, i drzý vzdor, který se nikomu nepodaří „ochočit“. Ani poznání zlé a zahanbující pravdy světa dospělých nedovedly rozbořit úkryt čtrnáctileté hrdinky - dětství, v němž je tolik samoty. Nenašla cestu k dětem svého věku, k učitelce, ani k násilnickému otci - a k nemocné matce teprve až na její smrtelné posteli. Muška ví, že v tomto životě nemá ve skutečnosti nic žádnou logiku. Že ji nebude mít ani její smrt. Ale až přijde, bude mít stejnou samozřejmost jako ranní slunce… (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (57)
Útlou knížečku od Georga Bernanose mám v knihovně už nějakou dobu, ale zatím jsem nebyla v takovém rozpoložení, abych po ní sáhla. Ale zpracování Roberta Bressona jsem si nemohla nechat ujít. A opět mě nezklamal. Jeho vyprázdněné, ale nikoliv prázdné podání, se mi vždycky zadře pod kůži. Jeho postavy se pohybují na okraji lidské společnosti, fascinovaně je sleduji, aniž bych k nim zahořela nějakou přílišnou sympadií nebo pochopením, často jednají pro mě nepochopitelně, odkrývají mi neznámý svět, ale stejně od nich nedokážu odtrhnout oči. Kamera je prostá, účelová, ale ne nezajímavá, odkrývá řesně to, co má divák spatřit. Dialogů není přespřííliš, hodně vypovídá obraz. Osamělost Mušky je zřejmá od prvních záběrů, je jako němá výčitka podobně jako Marie v Baltazarovi ... Nedivím se, že právě tento film přistál na seznamu 100 nejlepších francouzských filmů. ()
Veľmi ťažký, psychicky vyčerpávajúci, a životne existenciálny snímok od Roberta Bressona, ktorý sa mi pozeral akosi zaťažkávajúco, a to ani nehovoriac, aký divný a zvláštny pocit som mal po jeho záverečných titulkoch, keď som si už prakticky dávnejšie uvedomil, čo „vyparatila” Mouchette... Toto dievča ešte stále školou povinné (i keď v skutočnosti jej ťahalo už na dvadsiatku) to nemalo v živote vôbec jednoduché, o čom aj tento depresívny film vypovedá vo svojej „celej kráse” , bez nadsázky, bez akéhokoľvek humoru, za to s absolútne strhujúcou filmovou štruktúrou, akú vie sprostredkovať len málokto, ak nepočítam tohto tajomného režiséra R.B. PS: „Určite si to pozrite, keď si trebárs nájdete trochu voľného času, ale dopredu vás varujem, že to nie je pre každého, totiž, vám vážne bude hroziť akási t-r-a-u-m-a, ktorá môže dotyčného jedinca nachvíľu poznačiť” . ()
Příběh čtrnáctileté dívky žijící v nuzných rodinných poměrech s nuzným přídělem lásky, situován do bědného prostředí Španělska 30. let. Ale jak dlouho lze v tomto Bohem opuštěném světě, bez naděje a kouska citu vydržet? Mistrně zrežírovaný film jehož závěr mne vzal za srdce a o němž Ingmar Bergman prohlásil, že je čistý jako voda a povýšil ho na absolutní umělecké dílo. Nemohu než plně souhlasit. ()
Úlohou pesimistických filmov s minimalistickým podtextom (a u tohto pána zároveň tradične zakomponované i prostredie vidieka) je presne charakterizovať stav momentálnej prítomnosti. Akoukoľvek formou, najlepšie ponurou a temnou, kde je všetko škaredé a špinavé, kde sa nerozpráva, len hľadí, kde je jedno hovädo väčšie ako druhé a kde v prázdnote času a pri slabšej koncentrácii si tieto negatívne klbko podnetov uvedomí len málokto. Lenže práve vďaka precíznych a všedne pomalých direktívach, kde priamoúmerné vplyvy negatívnych javov sa kopia ako seno v žite, nás pán režisér vnútorne decentralizuje do objektívu štrnásťročného dieťaťa. Pardon za výraz, nielen tak hocijakej štrnásťročnej dievčiny, vzhľadom k okolnostiam, ktoré na ňu vplývajú zo všetkých smerov, vyspieva a zároveň je ničená ďaleko rýchlejšie, ako ktorýkoľvek iní rovesnícki povaľači. Kamera je klasická Bressonovka - pomalá, depresívna, presne taká, ako keď sa počas škaredého počasia otočíte k oknu. Oproti Denníku vidieckeho farára je to však hádam ešte akčne ladené, ale túto sarkastickú poznámku prirovnávam ku konkrétnej práci ojedinelého tvorcu. Ďalej, beštiálnosti a násilie viac vnímate nepríjemnou optikou. Hneď poviem prečo. Už som si to všimol v Baltazárovi, kde je toto majstrovstvo dotiahnuté k absolútnemu maximu. Spomínané 50mm filtre vo voľných záberoch sú doplnené božskými strihmi zvukových efektov a tak intenzita scén je miestami neskutočná. V tom Baltazárovi je to tak dokonalé, že nikde inde som to tak nevidel. Ešteže, nie vždy to násilie je roztiahnuté v dlhých šotoch, myslím si, že aj francúzske štúdia neboli 100%ne benevolentné. Muška je teda symbolom chudoby, biedy, zatratenia. Vo viacerých spoločenstvách naraz. Rodina nemá peniaze, matka je vážne chorá, na niektoré základné fyziologické potreby naša hrdinka nemá, nieto ešte na banality, akým je zovňajšok. Jedného dňa sa zatúla a jej zraniteľnosť sa ešte zvýši. Od tohto momentu sa mení síce pohľad diváka i na dramatickosť, nemusím pripomínať, akú úlohu v tom dokáže hrať dobrodružné, lesné prostredie. Pre malinkú hrdinku sa však nič nemení a to je tou tragédiou. Úlohou diváka je teda skúmať ostrosť okolia a know-how fakty príčiny-následky v tomto krásnom umeleckom a humanitárne smutnom obale. Muška ako obeť je už "len" ústredným produktom svojho okolia. ()
Téměř beze slov a přitom tolik beznaděje a nicoty v životě bez lásky mladičké Mušky jsem měla možnost vidět v mém prvním premiérovém filmu Roberta Bressona. Černobílé provedení, smysl pro detail a atmosféru už tak zoufalou situaci ještě víc umocnily. Smutné drama opravdu až na dřeň, kde tehdejší venkovská společnost i přes náboženské přesvědčení něco takového jako empatie k bližnímu absolutně neprojevovala a to včetně otce, který o Mušku neměl vůbec žádný zájem. Když jsem viděla tu absolutní negaci jejího okolí, tak mě závěr vůbec nepřekvapil a možná pro Mušku to bylo v té chvíli jediné možné vysvobození. 3,5* ()
Reklama