Rohy212

A Rainy Day in New York, film, který nezabil ani distanc distributora a několika herců, je přesně taková nanicovatá snobárna, jakou byste čekali od příběhu o postavě se jménem Gatsby Welles. Vlastně stejný snímek, co už Allen několikrát natočil. S preemptivními kopanci do novinářů.

Blízká setkání ovčího druhu. Farmageddon nedává moc příležitostí vydechnout si od smíchu. Popkulturní narážky srší zleva i zprava. Jednou je to sonický šroubovák z Doctora Who, jindy autoopravna H. G. Wheels nebo ovce imitující dolly zoom z Čelistí. Slovy klasika: Ooh yar yar.

Když rozchod, tak v drogovém rauši a v doprovodu obřadního hrdelního zpěvu a s pubickým ochlupením v pochybném masovém koláči. Po Asterově zcela narušeném, ale také okouzlujícím a dost komickém snímku Midsommar se u mě dostavil zvláštní pocit klidu. Jako bych dvě hodiny střídavě dýchala do pytlíku a mlátila do boxovacího pytle, a tím se konečně vyrovnala s jedním dávným špatným vztahem. Jak jsem ale zjistila na Václaváku v obchodě, severské jazyky teď ve mně vyvolávají lehkou paniku.

Filmové komedie z prostředí stand-up jsou často ty nejméně vtipné komedie. Zakončovací snímek KVIFF Late Night je toho důkazem. Šarm Emmy Thompson se scénáři daří přizabít ohranými vtipy o sexismu a fyzickou komedií s odpadky. Nadějné téma probíhá zcela předpověditelně. Jinak je to ale perfektně snesitelný film. 2,5*

Psala jízlivě a vtipně. Dostávala obdivné dopisy i výhrůžky smrtí. Ukončila kariéry, jiné nastartovala. Dokumentární snímek Tak pravila Pauline Kael mě zajímal z osobních důvodů - jako člověka, který co týden přemítá, jestli má jeho práce nějaký smysl a jestli se jí dá uživit. Prostřednictvím jedné z předních amerických postav oboru vysvětluje, k čemu jsou na světě filmoví kritici. A je příjemné, že o tom nemluví jen další kritici, ale i herci a režiséři, kteří s nimi nemusí vždy souhlasit, ale rozumí jejich práci a chápou, jak se obě profese vzájemně doplňují. (KVIFF)

Znovu se mi potvrdilo, který typ filmu mě málokdy dokáže přesvědčit. Jsou to ta táhnoucí se dramata z jihu USA minulého století plná silného přízvuku, alkoholismu a společenské zkostnatělosti. Přesně to je černobílý snímek Ke hvězdám (rež. Martha Stephensová). Stále to samé. (KVIFF)

Absurdně mluvící pracovníci respektovaného oděvního domu, graficky násilné sny, figuríny s ochlupením, létající cákance spermatu, hypnotické popisy fungování pračky a jedny krásné červené šaty s vlastní hlavou. Nový snímek režiséra Petera Stricklanda Takové krásné šaty je naprosto ujetá hororově komediální podívaná, která asi nejvíc stylisticky připomíná Argentovu Suspirii. Funguje to na výbornou. (KVIFF)

Alžírský snímek Papicha není nic, po čem by se klidně usínalo. Ukazuje svobodně myslící ženy v prostředí, které ženám čím dál více svobodné myšlení zakazuje. I přes všechny děsy, které zobrazuje, je to ale snímek nabitý pozitivní energií a nadějí.

Parazit mě okouzlil řadou věcí. Nic ale nepřekoná scénu, kde jedna z hlavních postav sedí na poklopu záchoda a blaženě kouří, zatímco se místnost zalévá vodou a z mísy tryskají splašky. Nutno dodat, že jde skutečně o temně černou tragikomedii, která nepřestane překvapovat svým vývojem.

Jeden hluboký zármutek, jedna islandská silnice obklopená mlhou a jeden muž, který nedokáže pokračovat dál, dokud to nedotáhne do konce. O snímku Bílý bílý den se hrozně špatně mluví, ale napojit se na jeho tragikomickou atmosféru jde velmi snadno.