Rohy212

The Nun je jeden z těch hororů, v nichž vás ani tolik nevyděsí vizuální lekačky, jako maximálně zesílená zvuková stopa. Ani všechno to vřeštění a ječení ale nezajistí, že na tenhle film hned nezapomenete.

Jenda z filmu Jan Palach by mohl být obyčejný kluk dospívající v 60. letech minulého století, nebýt vědomosti činu, ke kterému se odhodlá. Ta posouvá i jinak pocitově velmi dlouhý film a vkládá symboliku do každé i letmo řečené repliky. S finálním mrazivým detailem a v naprostém tichu, které následují střídající se tóny Modlitby pro Martu a Slunečného hrobu, pak diváka nechá, aby se se tím silným zážitkem vypořádal o samotě.Tohle je jednoduše příběh, který by nebylo dobré podělat. A už jen ta míra detailu ukazuje, že to měli tvůrci neustále na paměti. Důležité ale je, že i kdyby se oddělily rekvizity, stále by tam zůstal ten (ne)uvěřitelný čin - a člověk za ním. Více zde: https://www.irozhlas.cz/kultura/film/film-vs-realita-film-jan-palach-historie-okupace-upaleni_1808211300_kro

Teen romcom To All The Boys I've Loved Before na Netflixu mi o pracovním víkendu neskutečně zvedl náladu. Až mi z toho bylo líto, že jsem přerostla středoškolské lásky a dramata. A kdo by věřil, že se z otců gynekologů stanou komediální archetypy?

Naprostý výmaz. Ale se skvělými okamžiky v rovině herectví a efektů, obzvlášť pak těch zvukových.

The Man Who Killed Don Quixote existuje. A celá ta jeho dlouholetá neexistence mu dodává až mytickou auru - což je meta, s níž se Gilliamův film balancují na hraně sebeparodie snaží vyrovnat. (Nejlepší částí jsou ty, kde Adam Driver ve frustraci řve "fuck". Což je často.) (KVIFF18)

Domestik je studií fyzického a psychického rozkladu mladého páru, který se snaží dojít svých osobních cílů. Sedlákův celovečerní debut má taky asi nejlepší přechod z koulí na rozklepnutá vajíčka (nejen) v české kinematografii. (KVIFF18)

72minutové psychologické peklo v kontinuálním záběru. Erik Poppe v Utoya, 22. července děsí diváky prvním i posledním výstřelem. Technicky uchvacující dílo, to zbylé už je poněkud diskutabilní. Oceňuji ale, že ačkoli všichni známe jméno střelce, snímek ho ani jednou nezmíní. (KVIFF 18)

90. léta, náboženská převýchovná škola pro lidi s NSP (náklonností pro stejné pohlaví). Dny tráví podnikáním "genderově nespecifických aktivit". Je jednoduché se těm situacím smát, ale film Převýchova Cameron Postové perfektně zvládá i tu naprosto děsivou stránku věci. (KVIFF 18)

Love, Simon má důležité poselství a neskutečný společenský význam. Bohužel je to zároveň ale jen průměrná teen komedie, kde jsou dialogy, situace i herci často prkenní, gesta teatrální a konflikty vyhnané ad absurdum. Přesto vás ale ty upřímné okamžiky dokáží dohnat k slzám.

S Avengers: Infinity War je to docela jednoduché. Pokud nejste největšími fanoušky intergalaktických superhrdinských bitek, tak vás ani nová marvelovka nepřesvědčí, protože na rozdíl od Black Panther nebo Thor Ragnarok nepřesahuje typickou intergalaktickou superhrdinskou bitku. Pokud ale chcete ode mě slyšet trochu víc: Je to přehlídka hlášek a laciných vtípků, kde se nejdříve všichni zdraví a pak mlátí. Kde se zbraně používají, jen když se to hodí dějově. A ten konec, o kterém všichni mluví, ten je vážně... Nevím, jestli mě víc rozesmál, nebo naštval. Samozřejmě, že největší bomba toho všeho je interakce všech superhrdinů, na které si dokážete vzpomenout. Jejich spojením se ale ošklivě projevuje potřeba scenáristů cpát do všech příběhů romantickou linku. TL;DR: Je to velmi drahá a rozsáhlá, ale přitom neskutečně jednoduchá zábava, nyní s příměsí lehké deprese.