Rohy212

Pustili jste si někdy z legrace pozpátku písničku a bavili se nad tím, jak bizarně a zároveň svým způsobem zajímavě zní, i když už její slova absolutně nedávají smysl? Tak to je Tenet. (To je myšleno jako kompliment.)

"Leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře." Bezostyšně absurdní studie lidského chování zachycená v pohádce. Sklony se předávají, prázdné sliby se opakují, řecký sbor všechno vidí. Mira Fornay shrnula své Žáby bez jazyka nejlépe: agrese nemá logiku. (LFŠ 2020)

Jestli jste někdy chtěli vidět Jessicu Chastain, jak německy říká "jsem malá kurvička", Geenu Davis, jak kartáčuje psa, nebo Johna Malkoviche s Colinem Farrellem v rolácích, jak se perou, zatímco jeden má kámen a ten druhý nůž, tak je Ava: Bez soucitu film pro vás. Víc nemám.

Netflixovský Old Guard docela úspěšně vychází vstříc mým požadavkům na akční snímky. K tradiční řežbě přidává pětičlennou armádu nemrtvých a romanci sahající zpátky kamsi do doby křížových výprav. Výběrem soundtracku si ale teda tvůrci prostříleli obě nohy. Opakovaně. A taky velká gratulace těm, co stáli za obsazením. Je fakt těžké nekřičet u toho na televizi: Martin Eden! Sexy Jafar! Dudley!

"I don't think you have anything to worry about. You're not his type." The Assistant zapadá do dvou mých oblíbených subžánrů: citový kopanec, jehož razance se nejvíce projevuje v odmlkách a rutině, a taky solidní drama o agresorovi, který není vidět a rozhodně není jediná osoba.

Minisérie Normal People mluví stejným jazykem jako knižní předloha Sally Rooney. Sice nevidíme nejniternější, nejzvrácenější myšlenky ústřední dvojice, i tak ale jejich psychologie působí zcela obnaženě. Syrové, intenzivní a naprosto frustrující v tom, jak dobře tomu lze rozumět.

Happiness business, happiness business. Má radost z Little Joe vychází převážně z mé slabosti pro pastelové barvy, zneklidňující zvukové efekty a prostředí tak odcizelé, že se z něj chvílemi snaží utéct i kamera. Nakonec mi nevadila ani ta tišší bizarnost, než můžeme být zvyklí od Lanthimose nebo Black Mirror. Stylizované a zároveň komorní provedení téhle společenské alegorie v příběhu o květině s nakažlivým pylem (or is it?) mi to vynahradilo. (Future Gate)

Jumanji: The Next Level má pár nápadů, které posouvají na novou úroveň (ha!) sequel k překvapivě povedené akční komedii. Tady je moc postav, dlouhý úvod, a i vtipy fungují lépe, když je vše při starém. Awkwafina je fajn přídavek. Danny DeVito také, ale jen když ho hraje někdo jiný. 2,5*

Klobouk dolů před filmy, které mě dokáží zaujmout pro téma, které jindy jde zcela mimo mě. Ford v Ferrari ví moc dobře, co vypráví a kde je jeho konflikt. Z titulu to možná zní jako souboj dvou firem, ale opravdu jde o tahanice mužů ve slunečních brýlích z korporátu s muži ve slunečních brýlích, kteří žijí pro ten pocit, kdy přes řinčení motoru není slyšet okolní svět. Mangold nás bere na trať, otvírá hlavy závodníků a dává nám ochutnat tu sílu, co zažívají. Za mě solidní podívaná, co snese i patos. A ano, cítila jsem při projekci přesně takovou radost jako Caitriona Balfe, když si rozložila židličku, aby sledovala, jak se kluci perou.

Kolik se toho dá vyjádřit tancem. Žízeň po svobodě, vzpoura rigidním tradicím a maskulinitě, touha po intimitě. Švédsko-gruzínský oscarový kandidát And Then We Danced hraje všechny ty noty s vášní i křehkostí. V jedné z mých nejoblíbenějších scén Levan Gelbakhiani v lehké opilosti tancuje pro Bachiho Valishviliho. A je v tom všechno: flirt, bezmezná radost, uvolnění, dychtivost. (Mezipatra 2019)