MrHlad

Jedním slovem dokonalé. První filosofický akční film. Bezchybná akce, proklatě čený humor, naprosto dokonalá hudba, perfektní herecké výkony, brilantní kamera a především velice zajímavá myšlenka. Jít tenhle film do kin, udělal by díru do světa.

Popravdě musím říct, že jsem dostal přesně to, co jsem čekal. A i když jsem nevyhlížel zázrak, rozhodně jsem si hodlal v kině užít chytrou, dobře vypadající dobrodružnou sci-fi a to taky Wes Ball dodal. Jde o první díl nové plánované trilogie, takže spousta času se tu věnuje budování světa (ten se oproti minulému filmu dost změnil) a představování hlavních hrdinů. A stačí hned první scéna s nimi člověka strhne, protože Království Planeta opic vypadá nádherně a Ball navíc skvěle využívá atraktivní prostředí zničených měst, které si příroda bere zpátky. Jenže to je jen začátek. Na jeho novince je nejzajímavější samotná opičí společnost, naznačování, jakým způsobem a jakými směry se vyvíjí nová civilizace a jednotlivé opičí komunity. Noe je navíc vcelku sympatický hrdina, jiný než Caesar a do jisté míry trošku obyčejnější a s jednodušší motivací, ale jako průvodce při putování po světě, který vlastně musíme znovu objevovat, poslouží skvěle, stejně jako jeho lidská parťačka Freya Allan, u které dlouho není jisté,jak s ní budou tvůrci pracovat.    Jediná potíž tak tkví v tom, že kvůli dlouhé expozici a představování světa není příliš času na samotný děj, který je v poslední třetině trošku uspěchaný. Nejednoznačný záporák by mohl předvést s lepším scénářem ještě zajímavější věci a víc prostoru by si zasloužily i morální otázky, před nimiž někteří hrdinové stojí, ale zase rozumím, že do dvou a půl hodiny se nedá narvat všechno. To, co tam Ball narval, na povedenou dobrodružnou sci-fi, která bez problémů obstojí vedle předchozích dílů, bohatě stačí. A já doufám, že bude mít šanci ve vyprávění svého příběhu pokračovat.

Kaskadér Ryan Gosling musí najít ztracenou filmovou hvězdu, aby zachránil film své lásky Emily Blunt. A kvůli ní si projde peklem. David Leitch natočil zábavnou poctu kaskadérskému řemeslu a všem, kdo se mu věnují. Kombinuje skvělou akci s překvapivě ještě lepší romantikou, příjemným nadhledem a humorem a očividnou radostí z toho, že může blbnout na place s kamarády, se kterými strávil celou kariéru. A skvěle se na to kouká.

Dobré to bylo, i když trošku jiné, než jsem čekal. Dev Patel se ukázal být dobrým akčním hrdinou, ale především se mu povedlo ukázat věci jako režisérovi. Umí si hrát s vizuálem a přestylizovanými barvami, krásně navodit dojem dvou světů v indické metropoli a v akci si je naprosto suverénní a jistý. Nápaditě využívá kameru i střih, ale i cover verze osmdesátkových písniček a navíc se ani v nejmenším nebojí krve. Opičí muž je hodně drsná podívaná a v akčních scénách připomene svou špinavostí a nekompromisností Raid nebo Ong-bak a Tom yum goong s Tonym Jaa. Dost tedy zamrzí, že celá tahle vizuální a akční lahoda stojí na tom nejbanálnějším žánrovém příběhu o pomstě, prakticky tu nejsou vedlejší postavy a indický mysticismus má na můj vkus možná až moc prostoru. Pořádně se to navíc rozjede až někdy v polovině, takže jsem z kina odcházel s pocitem, že jsem možná nedostal úplně to, v co jsem doufal. Jako debut je však Opičí muž vyzrálý, nápaditý a evidentně s chutí odehraný i natočený. Dev Patel mě jako tvůrce akčňáků rozhodně bude zajímat.

V devadesátých letech si na Slovensku policie s gangstery až nečekaně rozuměla. Pragmatický polda z Košic a jeho nový parťák ale zjistí, že jsou věci, před kterými oči zavírat nedovedou. A v ulicích poteče krev. Válka policajtů je stylová gangsterka se skvělými herci, výtečnou atmosférou a světovým vizuálem. Škoda jisté dějové roztříštěnosti a ke konci možná trošku moc divokých zvratů. Ve svém žánru jde ale o vysoký evropský nadstandard. A na to u nás moc zvyklí nejsme.

Alexander Payne umí točit dramata, která jsou jednu chvíli lidsky hřejivá a o pár chvil později nepříjemně štiplavá. Málokdo je v tom tak dobrý jako on a jsem rád, že to se Zimními prázdninami připomněl. Paul Giamatti je tu výtečný, stejně tak oba jeho méně slavní kolegové, o nichž snad v budoucnosti ještě uslyšíme. Výborně se tu pracuje s postupným odhalováním charakterů a tím, že každý si nese svou minulost, trauma a nejistoty v sobě a chce to hodně práce o nich začít mluvit, nebo se jim dokonce postavit.   Rozhodně cením, že Payne v tomhle směru netlačil na pilu a je spíš zdrženlivý v práci s emocemi, nezkouší za každou cenu rozesmávat, dojímat nebo obnažovat nitro hrdinů. Jen sleduje tři ztracené existence, které na sebe na Vánoce zbyly. Sedmdesáktový feeling (nejen zasazením) taky potěší a celkově se na to moc pěkně kouká. Ať už to berete jako hořkosladkou podívanou, nebo drsné drama o tom, že s jistými věcmi se každý zkrátka musí porvat sám, ale i tak není od věci mít někoho po boku.

S režisérem Jonathanem Glazerem mám trošku komplikovaný vztah. Některé jeho filmy se mi libí hodně, jiné prakticky vůbec. Mám tedy radost, že Zóna zájmu spadá do té první skupiny. A taky mám radost, že nakonec vypadá trošku jinak, než jsem čekal. Glazerovo drama o holokaustu je hodně postavené na práci se zvuky, ale především s divákem a jeho znalostmi. Člověk musí vědět, na jakou rodinu to celou dobu kouká, kdo byl Rudolf Höss a jakých krutostí se dopouštěl. Zóna zájmu nic nevysvětluje, dalo by se tedy říct, že o  hrdinech se prakticky nic nedozvíme, protože to není potřeba a Glazer počítá s tím, že jste v hodinách dějepisu dávali pozor, nebo si alespoň přečetli před vstupem do kina synopsi.    Díky tomu se může věnovat jen a pouze navazování atmosféry, v níž kombinuje náznaky hrůz dějících se za zdí rodinného domku a zároveň ukazuje takové to malé obyčejné nacistické domácí štěstí manželů Hössových a jejich dětí. Ti tu působí extrémně obyčejně a to, že jde o cyniky a lidské zrůdy, si člověk musí spíš domýšlet z jejich jednání, kdy bohorovně přehlížejí peklo, které sami rozpoutali, nebo z něhož ochotně profitují. Tady bych měl snad jedinou výtku, protože bych čekal, že Zóna zájmu mi to jako divákovi udělá trošku těžší (podobně třeba jako nový Scorsese) a nepříjemnější. Na druhou stranu Glazerova snaha jen a pouze zaznamenávat rodinný život dvou monster, která se starají o skleník, organizují rodinné sešlosti na zahradě a pozvou k sobě domů milující maminku, jen aby občas nenápadně připomněl, s kým vlastně máme tu čest, taky funguje skvěle. Neokázale působivé drama schopné být v těch správných chvílích velmi nepříjemné.

Druhá světová válka skončila, Japonsko ale ještě ani zdaleka nemá vyhráno. K jeho břehům se totiž blíží gigantické monstrum. Povede se ho zastavit, nebo zdecimovaná země padne na úplné dno? Godzilla Minus One je přehlídka skvěle vypadající destrukce, funkčního patosu a lehce přehnaného japonského herectví. Dohromady je to však i pro Evropana bez problémů ukoukatelná podívaná, jejíž tvůrci mají dost nadšení, nápadů i úcty k původním filmům, abyste se v kině ty dvě hodiny skvěle bavili.

Osedžové našli na svém území ropu a stali se z nich boháči. Jenže kde jsou peníze, tam jsou i lidé, kteří se jich chtějí zmocnit. A jdou přes mrtvoly. Martin Scorsese natočil hutné drama o lidské závisti, zlobě a krutosti, které není divácky úplně přívětivé a nutí člověka trávit tři a půl hodiny ve společnosti odpudivých lidí. DiCaprio a De Niro tu podávají brilantní výkony, ale pomalé tempo a vyprávění, které nikam nespěchá, žádají od diváků víc pozornosti a trpělivosti, než bývá zvykem. Scorsese je nekompromisní, takže buďte připraveni na to, že jeho novinku si budete muset poctivě odsedět. A že vám to rozhodně nehodlá usnadňovat.

Populární patnáctiletá influencerka zmizela a mladá Nina našla její fotku v tátově mobilu. Aby zjistila, odkud ji má a co se s dívkou stalo, rozhodne se ji vypátrat. Jenže na pravdu možná není připravená. #annaismissing je výborně napsaná a zrežírovaná detektivka se skvělými herci, u kterého sice v půlce trošku drhne tempo, ale svou aktuálností a řemeslnou vytříbeností zvládne bez problémů obstát ve světové konkurenci. Sebevědomý film od sebevědomých tvůrců. A zatraceně dobrý.