Souhvězdí Panny

Tak tohle dílko, jehož název nechápu, se mi hodnotí velmi nesnadno. Připadá mi, že se veze na vzedmuté vlně mimořádně vynikajícího období v čs. filmové tvorbě, které tehdy panovalo - ale opravdu jen veze, aniž by samo mělo co nabídnout. Trochu slepenec jakoby se ve svých postupech snažící být tehdy "in", který na to ale prostě nemá. Přesto si podle mne zaslouží lepší hodnocení než těch kolektivních 55%. Je tu především jistá okouzlující technika, která na mě zapůsobila. Jakési kontrátní kombinování hlučného cvrkotu na pozadí a tichých replik v popředí, které tomu všemu dává podivuhodnou plastičnost a zdání autenticity. Toho bych si ale sotva všiml, kdyby mě film nezaujal obsahově. Zápletka je jistě nereálná (alespoň co do přístupu nadřízených) a samotná vojna jistě ani v šedesátých letech nebyla takovou selankou, jak se zde zobrazuje. Ale celý ten film na mě působil spíš divadelnickým než filmařským dojmem a jako "fraška z kasáren" jednak působí velmi sympaticky, jednak si to naivní vytržení z reality může dovolit. Mladičtí záklaďáci působí velmi přesvědčivě i vtipně a celý ten cvrkot je opravdu "vymazlený". Trochu mi vadilo, že to v závěru míří na schématický protiklad "otcovský velitel" versus jediný buzerující (karikovaný) poručík. Na druhou stranu: divadelní fraška snažící se prosadit určitou myšlenku - a tedy je zcela namístě, jak jsou nakonec všichni zajedno v tom, že "to tak má být", přičemž se každý tváří, že o ničem neví. Že jsem se celou dobu velmi dobře bavil, je ovšem zásluhou herců. Krásně se svým partem naložil Adamíra, výborný je Pucholt, který táhne celý film, přičemž celou dobu působí dojmem, že totáně improvizuje. Jeho sparingpartner - mladý Wimmer - byl pro mne překvapivým a velmi příjemným objevem (nevím, jestli tak dobře hrál nebo jeho topornost prostě tak dobře sedla, leč na tom nesejde). Slečna z Jednoty, o níž váhám, zda byla slabomyslná, sjetá nebo jen zamilovaná do Pucholta, mě dostávala a její odpověď na otázku "Jak vypadala?" - "No, tak - jako z Prahy" voní nostalgií starých zašlých časů. Samozřejmě nebylo možno přehlédnout Libíčka, ale ani "Vyskočila" Vyskočila. Samotná J.O. byla opravdu moc hezká nejen svým půvabem, nýbrž i projevem. Jestli bylo jejím úkolem vystihnout nepříliš zajímavou tuctovou slečnu, která má ale v sobě přece jen jakýsi zvláštní šmrnc, tak to se jí podařilo dokonale. Naopak představitel jejího milého je nejslabším článkem celé taškařice - naprosto nezajímavý kořen. Slabší mi připadal i představitel karikovaného poručíka. No a konečně ta na dvě části přerušená milostná scéna. Za prvé: Jelikož v celém filmu šlo vlastně právě "o to" (aby si to ti dva spolu mohli rozdat), přičemž však tehdejší divák mohl právem očekávat spíše jen nějaký cudný náznak "splynutí duší", byla odvážnost této scény geniálním vyvrcholením i kontrapunktem celé té komedie okolo. Za druhé: Od okolní taškařice je oddělena zapouzdřením scénami cvičného útoku. A za třetí: Veškerá odvážnost této scény tkví vlastně jen ve studii tváře slečny při aktu (v několika polohách) - tímto se režisér odvážil na velmi horkou půdu, nikoli pohledem na její ňadra. A tu si myslím, že tvůrci tímto filmem opravdu mysleli především na "naše chlapce v zeleném", aby ten umělecký zážitek pro příslušníky naší lidové armády stál za to. (17.03.2011) (méně) (více)