Přízrak svobody

Samotný princip filmu, jehož narativní struktura je určovaná řetězením prvků či postav, které přecházejí mezi dějstvími, a ničím jiným, je velmi osvěžující. Do značné míry tak opravdu odpovídá naší zkušenosti se sněním. Jako určitý problém ale vnímám (a to se týká v zásadě všech Buñuelových filmů, které jsem doposud viděl) obsahovou nevyrovnanost, kdy je do krátkého úseku vměstnána řada gagů a nápadů, a hned v dalším obrazu propadá divák poněkud nudě. Stejně tak mám pocit, že má-li být dílo institucionální kritikou (a do nějaké míry tomu tak je u tohohle režiséra vždy), bylo by třeba tento typ obsahu poněkud rozvést a dát do popředí. (04.08.2022)

Svérázný a hodně bizarně ujetý snímek ve filmografii Luise Buñuela. Tady vše funguje přesně naopak! Absurdnost největšího kalibru! Životy jednotlivých postav jsou propleteny do celistvého příběhu vskutku originálním způsobem, jakoby snímek byl natočen v jednom záběru a každý herec předával štafetu dalšímu aktérovi a ten dále rozvíjel tento surrealisticky bláznivý výtvor. Některé situace jsou fakt neskutečně šílené, zejména v malém hotelu scéna s mnichy a dalšími jeho obyvateli. Těžko popisovat, tohle se musí vidět, aby si na to každý divák udělal názor svůj. Škoda, že ke konci už tempu trochu dochází dech, i tak si ale myslím, že těžko hledat ve francouzsko-italské produkci podobný flák. S trochou nadsázky se dá toto dílo přirovnat k některým kouskům Davida Lynche. (22.03.2020)

Co dodat k veškerým tamním komentářům? Plně se shoduji, že se jedná o povedenou absurdní satiru lidské povahy, morálky a společenských zásad. Film je úsměvný, ale zároveň Vás nutí se zamyslet, co jsme vlastně za nepodařený druh. Náplň snímku jde až do neuvěřitelné absurdity, kdy jíst u stolu, kde se vykonává potřeba je neslušné, kdy hledání ztraceného dítěte je důležitější než jeho přítomnost, kdy se skupina mnichů dokáže vrhnout na karban a fotografie přírody a budov jsou odporný hnus. Milena Vukotič tady v noční košily působí jako poměrně sličná dáma, oproti jejím rolím Piny ve Fantozzim :-). Italové vyšperkovali svůj podíl ještě herci jako Monica Vitti či Adolfo Celi. Sám režisér Luis Bunuel si zde zahrál roli mnicha a byla to jeho poslední herecká role. Po stránce režisérské, to byl jeho předposlední film a obdržel za něj roku 1975 cenu Italského národního svazu filmových novinářů, Stříbrnou stuhu. (25.02.2013)

To bol teda prízrak. Bunuela som nikdy neobľuboval, ale tento jeho predposledný film ma dostal do kolien. Ani nebudem uvažovať, či to spôsobila začínajúca demencia alebo šialenstvo. Pripadalo mi to, ako keď strihač príde do miestnosti plnej rôzne dlhých kúskov filmov a pozliepa ich bez toho, aby sa na ne pozrel. Mám o filmovom umení úplne odlišnú predstavu. Tá hviezdička je iba za námahu vynaloženú pri angažovaní známych hercov. (04.09.2018)

PŘELUD SVOBODY (1974) patří už do zmíněného Buňuelova vrcholného období na sklonku jeho kariéry a je myslím relativně dost známé na to, abych se o něm rozepisoval. Stejně jako např. v případě NENÁPADNÉHO PŮVABU BURŽOAZIE nebo MLÉČNÉ DRÁHY si neodpustím malou výtku směrem k narativní metodě filmu, která způsobem, jímž spojuje jednotlivé epizody (skeče) přes „oslí můstky“ v podobě postav [epizodní postava z jedné epizody se stává hlavní postavou v následující, doslova do nové epizody „přejde“, a tak dál, a tak dál, byť zase ne úplně mechanicky], mi nejvíc připomíná MONTY PYTHONŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS. I to byl jeden z Buňuelových prostředků, jak divákovi zkazit vciťování se do jeho postav, objektů zkoumání: sice v rozporu s jeho mexickými melodramaty, ale v souladu s jeho senzitivitou vzdáleného, nezúčastněného a občas pobaveného pozorovatele, pro kterého člověk není víc než hmyz, a naopak. (15.03.2008)