What Is a Woman?

Hodně tendenčně a předpojatě natočený "dokument", který ale zviditelňuje i několik znepokojujících tendencí dnešní doby. Jako někdo, kdo před 10 lety vystudoval Gender Studies, jsem si chtěla udělat názor na tento snímek, kladoucí si rádoby jednoduchou otázku, co je to žena. V esencialistických kruzích nebo před 20 lety by si ještě všichni ťukali na čelo, co je to za blbou a jasnou otázku. Dnes už to tak není. Je to špatně? Osobně si nemyslím, že by rozlišení na gender/pohlaví představovalo nějaký problém, spíš logické vyústění nejasné terminologie, která potřebovala zpřesnit. Být ženou už neznamená jen mít nějaké pohlaví, ale i se ženou cítit uvnitř, což představuje pro každého něco jiného, proto taky je mezi ženami taková diverzita projevu, ať už uvnitř či navenek. Pro transsexuály pak jde zase o něco jiného, ale především o jejich svobodnou možnost sebevyjádření, kterou bychom měli respektovat, samozřejmě pokud toho někdo nezneužívá a jen se za takového člověka nevydává, aby mohl šmírovat holky ve sprchách. Co se týče obsahu, bohužel byl podán dost jednostranně a nebylo zde zachyceno, jakými úskalími procházejí translidé, problematika transfobie, psychické dopady na jedince, které skutečně trpí např. disforií, ale soustředil se na tu opačnou stránku samotných operací, hormonů, atd, kde souhlasím, že by se měla vést diskuze o dlouhodobých důsledcích a možných rizikách místo tabuizace a cenzury, to nikdy nikomu neprospívá a je děsivé, jaké následky dnes v Americe potkávají ty, co si dovolí říct něco, co zrovna nezapadá do ideologie současného hnutí woke. Stejně tak je problematické i indoktrinování dětí, které jsou vysoce ovlivnitelné a mohou si tak hned myslet, že je s nimi něco špatně, když se nechovají typicky "žensky" nebo "mužsky" a mohou pak vidět východisko v blokátorech hormonů apod, zatímco kdyby si tou pubertou normálně prošli, tak je tahle fáze většinou přešla, nebo dřív ani nenapadla. To je riziko a velké a chtělo by úplně jiný přístup, otevřený, opravdový, naslouchající a nevnucující, tzn. že by farmaceutické společnosti musely na první místo nedávat zisk, ale well-being dospívajících, což je bohužel trochu scifi. Stejně tak problematika sportu - zde podle mě nejde o gender, ale o pohlaví, stojící na nějakém fyzičnu, produkci hormonů, atd., protože jinak jsou zde ženy výrazně znevýhodněny a jednoznačně pak není spravedlivé takto soutěžit.  Podobně to vidím i u otázky záchodů a sprch - tady se dá řešit těmi genderově neutrálními pro všechny ty, co se identifikují jinak. Celkově mi ale Matt není ani trochu sympatický, protože se apriorně snaží všechny liberály zesměšnit a ukázat, jak se topí v odpovědi na "jednoduchou" otázku, která ale pro ně vůbec jednoduchá není a tak se na ní ani jednoduše odpovědět nedá, a to si myslím, že je dobře, že nás definuje víc než to, co máme mezi nohama, protože přece jen nejsme zvířátka, nebo nežijeme jako Masajové mimo civilizaci, a tak se dokážeme zabývat komplexnějšími pojetími lidské psychiky a nepředstírat, že jakési odchylky od normy neexistují a jsou asi vymyšlené nějakými blbečky, co mají moc času a peněz. (26.07.2022) (méně) (více)

„… a na pěšině zbydou po nich tranzistoráky, a uříznuté čuráky…“ Když mi bylo třináct, cítil jsem uvnitř úděsné pohlavní pnutí, a byl jsem neochvějně vnitřně přesvědčen, že bytostně toužím být dmol dominantní samička toustovače. Až kompulzivně jsem snívával o tom, že do mě někdo rve chleba, který jsem po důkladném ogrilování vyflusával na talíře s růžovými slony, a byl jsem dokonce svou novou transelektrospotřebičovou sociální rolí natolik posedlý, že jsem o svačinových přestávkách žádal spolužačky, aby mě zapojovaly do zásuvky a tahaly mě za penis, dokud to necvakne. Když jsem pak začal i úzkostlivě každou chvíli odpočítávat tři minuty, abych ty tousty nepřipálil, a pokud mě někdo vyrušil, chtěl jsem se vyhodit do elektroodpadu, vzala mě má starostlivá matka k lékaři, jestli by se s tím teda nedalo něco udělat. Tomu jsem se s neochvějnou důvěrou v moderní medicínu pravdivě, otevřeně, upřímně a komplexně svěřil se všemi svými tužbami a sny a poprosil jej, jestli by mi do hrudníku nevyvrtal dva obdélníkové otvory o rozměrech 3 x 15 centimetrů, k prdeli mi nepřišil napájecí šňůru na 220 V a nepředepsal mi pár neškodných hliníkových tablet qůli nerez lesku, abych se již konečně mohl plně genderově identifikovat. Jenže tenkrát byli ještě doktoři neprobuzení, stereotypní, konzervativní a pohlavně jednopólově vyhranění zmrdi bez sebemenšího smyslu a pochopení pro sebevědecky naprosto jasně definované citlivé dětské nitro. A tak mi ten zpátečnický dinosaurus nejdříve jednu přimrdal, načež prohlásil, že si není až tolik jistý, jestli jsem jen labilní pičus, nebo mi už dočista jebe, ale prý když s těmi pičovinami hned nepřestanu, nechá mě hospitalizovat a napajcovat tolika psychofarmaky, že budu tumpachový a nepostaví se mi ještě ve třiceti. Inu, raději jsem přestal, ale za půl roku se celá ta situace znovu opakovala, když jsem se cítil na cis šovinistického mikrovlného troubu. A tak to šlo až do osmnácti, kdy jsem se definitivně vyhranil ve fisdur multidecimálního kokota, a nechal si konečně přišít toho vytouženého čuráka. O 15 centimetrů delšího. To dnes je zaplaťsatan situace již zcela progresivní. Třináctiletý oligofrenik si v pohodě skákne za bezpohlavním či vícepohlavním androgynním mutantem, hlavním to lékařem, -řkou, -řkouce a vědcem, -kyní, -kynem, -kynete, -kynou univerzity Džona Marxe, sponzorované naším nejvyšším spasitelem a filantropem – Pfizerfaustem dobrotivým, řekne, že si připadá jako pohlavně nevyhraněný primát, načež ten/ta/to jen se sluníčkovým úsměvem účastně a s bohorovným pochopením prohlásí „Hm, hm, jasný progresivní genderový moribundus, doufám, že to znělo dost učeně, protože je to nepopiratelný vědecký fuckt, jednoznačně definovaný dokotorem Bolítem!“, bez mrknutí oka mu předepíše klinicky netestované opičí hormony, zeptá se jej, jak velkou si bude přát tu mandrilí prdel za 80 000 USD a nakonec mu sdělí, že kdyby rodiče náhodou měli nějaké hemzy, po bolševicku s nimi pomocí pár neziskovek, Instáče a Tiktoku sociálně i ekonomicky zatočí za hrubé nerespektování pohlavní identity dětí a mládeže. Na straně jedné sice kapku tendenční, ovšem potřebný, naprosto děsivý, chytře a vtipně naformulovaný dokument ze světa obráceného v prdel o tom, jak nám tu sqostně vymatlané, odporně zmutované a záměrně sebepoškozované loutkové zrůdy bez argumentů z 0,6ti procentní minority, které v neomarxistických dobách utiskování většiny na úkor kdejakého parafilika narostla křídla, už mohou beztrestně v některých nejzdegenerovanějších koutech Zeměplacky programovat a přešívat děti k obrazu svému. Nasraně druhé dokument s až hořce úsměvně paradoxní a kontraproduktivní prdelí. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „pozadím“. Když si totiž na sarkastického glosátora, ochránce tradičních hovnot, dětí a světa před bezesporu degenerativními vlivy levičácké pseudokultury hraje fanatická kudlanka a hlásná trouba křesťanské pedosekty, je to tak trochu jako ten „kat, co na rohu ulice o morálce káže“. (14.06.2022) (méně) (více)