Pod palbou

,,UNAVUJE ŤA TRETIA SVETOVÁ?" ,,NIE, UNAVUJÚ MA VÝŤAHY TRETIEHO SVETA." __ Latinská Amerika, revolúcie, diktátori, občianske vojny a prevraty išli vždy ruka v ruke. ,,Under Fire" sa do môjho povedomia najprv zapísal uznávaným Goldsmithovym soundtrackom, ktorý sa do ešte širšieho poslucháčskeho povedomia dostal potom, ako Tarantino využil skladbu ,,Nicaragua" v ,,Djangovi", čím z nej urobil vyhľadávaný hudobný podkres klipov alebo TV upútaviek (napr. program k 125. výročiu narodenia A. Christie na ČT). Napriek očakávaniam spôsobenými nomináciami na Oscara a Zlatý glóbus, tu Goldsmith pracuje s hudbou veľmi úsporne, čím dokonale napĺňa svoje argumenty o tom, že celovečerný film by mal ideálne obsahovať nanajvýš 30 minút hudby (tu je to o niečo viac). Ku zhodnoteniu filmu musím predovšetkým napísať, že cez vážnosť témy som celým prezentovaním dianím ostal nezasiahnutý. Zaujalo ma, že klasický prvok ľúbostného trojuholníka je tu okrem fyzickej lásky narušený ,,láskou k Nikaragui". Zhodnotenie príčin (ne)účasti USA na dianí v Nikaragui ako i objasnenie jej zástoja v iných lokálnych svetových vojenských ohniskách vystihuje pár viet v závere filmu: ,,Bolo zabitých 50 000 Nikaragujcov. A teraz jeden yankee. Možno budú Američania pobúrený z toho, čo sa tu deje." (449. hodnotenie, 28. komentár k filmu) (21.09.2015)

Goldsmithův soundtrack k Under Fire patří k mým nejoblíbenějším vůbec, znám ho nazpaměť, a na film, pro který vznikl, jsem byl velice zvědavý. Dost mě proto udivilo, jak dlouho po úvodních titulcích trvalo, než hudba vůbec začala znít... Snad půlhodinu, možná i víc. Do té doby se děj odvíjel velice pomalu, zdlouhavě a nedělo se příliš záživného. Pak se ale hrdinové dostali do města Leon, Goldsmith začal konečně vyhrávat, film nabral spád a atmosféra houstla a houstla. Závěr byl mrazivý a řekl bych, že i dost realistický a s myšlenkou, jež je bohužel stále aktuální. Žádní opravdoví hrdinové zkrátka neexistují. A pokud si myslíte, že ano, vsaďte se, že by se našla spousta jiných lidí, kteří by vás přesvědčili o opaku. (31.12.2013)

,,Co se to s námi děje?" Po skončení filmu jsem měl pocit, jako bych právě viděl nejlepší americký válečný film vůbec! Zde se sice nejedná o jejich "legendární" druhou (ani první) světovou, nemám z toho pocit velkého geniálního díla, jak tomu bylo třeba u Kubrickových Stezek slávy a též z toho (díkybohu!) neprosakuje žádný patriotismus. Neznám ani kousek dějin téhle občanské války v Africe na počátku 80. let, ale nic to nemění na tom, jaký zážitek mi tenhle film s velmi zajímavým tématem přinesl. Po dost působivých záběrech z bojového frontu začíná osobní a přes značně drsné scény především lidský příběh fotografa a jeho kolegů reportérů s úkolem zachytávat válečné hrůzy pro médiá. Poměrně rozporuplné vnitří pocity ve mne vyvolávaly mnohé scény, kdy se fotograf Price skoro až horlivě zaměřuje na svůj cíl zdokumentovat svým aparátem válečné hrůzy, kdežto obrazové dokumentaci dává přednost před jakýmkoliv zásahem či pozastavením se nad situací i při střelbě na svého velkého kamaráda. Poměrně silné pocity mi naopak způsobil film jako celek, když mne během sledování občas donutil si klást zajímavé otázky ohledně novinářské či mediální etiky v pozadí nelehkého válečného stavu krajiny.                                  . . .                        Má cena dokumentace velkých událostí, které vejdou do historie krajiny, pro další generaci či spíše pro "pouhého" současníka větší cenu, než například jeden lidský život mezi mnohými oběti? ...a já si ani neodvažoval odpovědět, jen bedlivě sledoval vývoj této pozoruhodné zápletky, jejíž rozsáhlé, ale z velké části i poměrně akční zpracování mne málem nenechalo vydechnout. Pasáž, kdy je Price donucen či spíše přesvědčen zhotovit falešnou fotografii do novin ohledně života již mrtvého občana, na mne z onoho morálního hlediska zapůsobila asi nejvíc. S napětím jsem čekal, zda vezme uprostřed vší hrůzy do rukou místo aparátu i zbraň, nebo... A velice musím v rámci zpracování vyzdvihnout i úctyhodné ztvárnění poměrně značeného množství postav, z nichž snad každá do celku přispěla zajímavou charakteristikou určitého typu člověka v společensky nesnadném období. Například asi nejvíc negativní postava Oatse, který je schopen za peníze zabíjet lidi, a pak ještě během osvobození převrátit kabát a tvářit se vedle dávného kolegy jakoby nic. Celkově podtrženo výbornými hereckými výkony všech hlavních protagonistů, z nichž mi vedle Gena Hackmana v roli reportéra Alexe (který si zde dokonce zahrál na klavír a zazpíval..!) utkvěl v paměti Jean-Louis Trintignant. 95% (29.08.2019)

Tak ten rambovsko-armagedonský plagátový obrázok k filmu je naozaj iba taká ilúzia. Nieže by sa tam nestrieľalo, pričom ani o akciu núdza nebola, no pre mňa takéto prevratovo-novinársko-publicistické-intrigánske-prezidentské-špiónske-politické žvásty nie sú. Od totálnej nudy a zúfalého búchania hlavy o stôl ma zachránila iba výborná technická stránka filmu a bezchybné herecké duo Hackman-Nolte. Veľmi slabý priemer. 50/100 (01.04.2020)

Pod paľbou je určite o triedu horší film ako Salvador, každopádne vtedy aktuálna a stále v kinematografii málo rotovaná téma občianskych vojen v strednej Amerike zaujme viac, ako divácky preferovaný Vietnam. Film pôsobí ako štúdiový výrobok, ale obsahuje viacero pozoruhodných momentov, ako napríklad panoramatické bombardovanie hlavného mesta na pozadí dialógu postáv niekde na terase. Zase z toho vychádzajú američania ako pomerne tupí politici, čo nám je chtiac nechtiac sympatické. V Reaganovskej dobe obzvlášť. (23.08.2015)