Reklama

Reklama

Rampa

  • Česko Plošina (neoficiální název) (více)

VOD (1)

Obsahy(1)

Ti, kteří přežili 3. světovou válku žijí v podzemí Paříže, neboť povrch je neobyvatelný. Pomocí stroje času vysílají do minulosti vězně, aby získal potřebné suroviny. Klíčem pro jeho cestu je jeho utkvělá dětská vzpomínka na incident na letišti v Orly, kterému přihlížela neznámá žena... Čb sci-fi film bez dialogů. Posloucháme pouze vypravěče a hudební doprovod na pozadí ve sledu promítaných fotografií. La Jetée = molo či hráz (přeneseně spíše nástupní plošina), je homonymem pro „là j'étais“ (tady jsem byl). Snímkem se později inspiroval Terry Gilliam při tvorbě 12 opic. (J.Connor)

(více)

Recenze (89)

F.W.Colqhoun 

všechny recenze uživatele

Toto je příběh muže poznamenaného obrazem z jeho dětství. Tak o mají milovníci filmu všichni. Kéž by byl pouze jeden :-). Asi nejsem jediný, pro koho bylo promítnutí Rampy objasněním záhady, jak se mezi opulentními, ale nesoustředěnými a blábolivými počiny Terryho Gilliama mohl objevit chytrý a perfektně vypointovaný majstrštyk. Co Gilliam ve 12ti opicích k Rampě připojil, je už jen to horší; i tak to stačí na jeho nejspíš nejlepší film. To samo může o kvalitách foto-románu nikoliv jako z Bravíčka leccos napovědět. Být Godard, promítat tento kraťas jako předfilm před Alphaville z taktických důvodů nedovolím. Efektivní, chytré, s přesahem. Naprosto bezchybné. ()

Morien 

všechny recenze uživatele

(1001) Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že by filmu slušela delší stopáž. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že romantická linka odvádí od zápletky. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že 12 opic zpracovává námět lépe. Zpracovává jej jinak. Markerovi jde o něco jiného než Gilliamovi. A to, o co usiloval, se mu povedlo bezchybně. Já vždycky vybírám ve filmech ty dokonalé momenty a on ukazuje jenom ty dokonalé momenty. ♥ ()

Reklama

Lavran 

všechny recenze uživatele

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. ()

HAL 

všechny recenze uživatele

Chtělo by se mi říct že La Jetée je Dvanáct Opic verze 0.5, ale... La Jetée není míň nebo víc než Gilliamův opus, je to spíše variace na stejné téma. Cestování v čase probíhá podobným způsobem i se stejnou pointou, ale kromě milostného a "osudového" motivu jsou místo pochybností o transparentnosti vnímání reality (a vůbec o smyslu jejího nezkresleného vnímání) na diváka přenášeny spíše zárodky úvah intelektuálně sci-fistických o kauzalitě vývoje v čase. I bez podobných myšlenek je však La Jetée velice zajímavý film, který, i přes to že zdrcující rozuzlení nepodává tak silně jako jeho mladší sourozenec a má na první pohled velmi jednoduchou statickou formu, dokáže diváka unést svou hutnou atmosférou. 8/10 ()

Ghoulman 

všechny recenze uživatele

Ostatně co jiného je láska, než sbírka fotografií zmrazených v čase, v nehybných rámech věčnosti? Co jiného je láska, než hořko-sladké vzpomínky, jež jako listy papíru obracejí naše životy naruby a díky nimž zároveň dostává veškeré bytí smysl a řád? Co jiného je láska, než křehkost druhého člověka, jehož jako bychom znali od samého počátku světa a v jehož ztrátě ztrácíme beznadějně i sebe sama? ()

Galerie (53)

Zajímavosti (4)

  • Ve filmu se objevuje pouze jediný pohyblivý záběr, a to ve scéně, kdy se hlavní ženská postava, Hélène Chatelain, probouzí a otevírá oči. (ČSFD)
  • Díky své krátké filmové stopáži se snímek nejdříve promítal promítal jako předfilm titulu Alphaville (1965). (Chrustyn)

Reklama

Reklama