Na dotek

Když je vztah osobním nebezpečím a myšlenka na vážnější závazek najednou nepříjemná. Nichols umí nasadit do hlavy nesnesitelného brouka nejistoty a nevědomosti nad drahými polovičkami a rozeznívá tak alarm nad smyslem jejich hledání. Někdy prostě nechcete vědět o tom druhém všechno a až minutu po dvanácté vám dojde, co bylo tím klíčovým aspektem vašeho citu. Záhadnost toho druhého. A pak už je pozdě na to chtít se vyvarovat všech krutostí, protože ať teď řeknete cokoli, nic už nebude jako dřív. Ztratíte se a přitom budete stále stejně blízko. Na dotek - ale bez něj. Pocitový dryák, ale filmová dokonalost. (17.07.2005)

Napriek tomu, že ide o adaptáciu hry, až na občas patetické dialógy, to vôbec nepôsobí divadelne. 70 ročný Mike Nichols točí riadne dravo (scéna zo strip clubu!), casting je fantastický (najmä božská Natalie), atmosféra Londýna a začiatku milénia podmanivá, akurát ta kanonáda zvratov je v poslednej tretine už trochu pritiahnutá za vlasy. (18.01.2021)

Mike Nichols je bezpochyby velezkušený režisér, který dokáže brilantně zfilmovat divadelní hru. Ale tentokrát mi předloha nesedla. Možná proto, že jsem momentálně spíš optimista, nebaví mě se hodinu a půl dívat na film tak bezútěšný a nepříjemný. Žádná postava tu není sympatická, jednání hrdinů mi přijde jako akt totálního zoufalství, všichni se marně za čímsi pachtí, jsou bezohlední vůči svým blízkým, pořád se tu mluví o lásce, ale nikde ji nejde vidět. Zatímco v režisérově majstrštyku Kdo se bojí Virginie Woolfové (který byl naštěstí letos k vidění znovu v kinech) vyprávění někam gradovalo, zjistili jsme příčinu bezcitného jednání manželů, tady zůstává všechno pořád stejné, zoufalství, bezmoc. Takhle depkoidně na mě snad nepůsobil ani předchozí Nicholsův film (Vtip), a ten byl o hrdince umírající na rakovinu... Herci jsou každopádně skvělí. Ty tři hvězdičky jsou opravdu subjektivní a až budu někdy zase nešťastný, určitě nějakou přihodím. :o) (03.09.2005)

K filmu „Na dotek“ jsem přistupovala velmi ostražitě, protože jsem dosud nezapomněla jakým šokem pro mě byla Nicholsova prvotina „Kdo se bojí Virginie Woolfové?“. Obojí podle divadelních předloh a obojí v kvartetu. Zatímco ve Virginie Woolfové si čtveřice ubližuje způsobem dryáčnickým , tady se ubližuje „ohleduplně“. Je to bludiště osudových setkání, náhod a propletených sebezničujících vztahů. Podivná hra vzájemných podrazů a podvádění z kterých není cesty zpět. Pravda nemá v těchto vztazích cenu symbolickou, je to rafinovaná a nevyzpytatelná zbraň schovaná většinou za „Nechci ti lhát, protože tě miluji“. Skutečně velice zajímavá a poučná podívaná. (06.02.2005)

Po delší době se opět objevuje snímek, který neoslňuje monumentální výpravou, ale "pouze" výtečně napsaným scénářem s brilantními dialogy a skvělými hereckými výkony. Komorní psychologický film Mikea Nicholse zpracovává téma vztahů, v nichž si jsou lidé schopni ubližovat a stále dokola dělat stejné chyby a tím se ubíjet a připravovat o štěstí. Na dotek je film natolik realistický, že každý, kdo už nějaké to zklamání v lásce zažil, dokáže možná i jednání hlavních hrdinů, jejichž cesty se vzájemně propojují, pochopit. Herecké obsazení je vynikající a kromě průměrné Julie Roberts podávají herci bravurní výkony. (15.01.2005)