Stíny zapomenutých předků

Láska jako prokletí. Život bez ní jako trest. Smrt jako vysvobození. Paradžanovo jedinečné expresivní pojetí nedovoluje příběhu, který by mohl lehce sklouznout k tuctovému patosu, zabřednout do vod sladkobolného, slzotvorného kýče. Syrovost přírody Podkarpatské Rusi v kontrastu s Paradžanovými hrátkami s barvou a kamerou vtahují lidskou mysl do divokého víru bezradnosti a pocitu nicotnosti, aby ji pak na konci odtažitě vyplivly, sice zmatenou ale okouzlenou. (01.01.2010)

Národopisná filmová výstava o karpatských Huculech, která bere dech svými divokými formálními postupy a často mate svými hledisky v tom, co nám chce vlastně daná scéna říct a z jaké pozice ji vlastně pozorujeme. Paradžanov takto ale cíleně dosahuje vykreslení karpatských horalů jako plnokrevného divokého národa ošlehaného nelehkým podnebím, jehož neustálá přítomnost úskalí a smrti často nutí upadnout do zhoubného fatalismu. Je zajímavý, jak se životy těchto odlehlých národů před nějakými sto padesáti lety vlastně reálně podobaly zasazením klasických fantasy příběhům howardovského střihu. Tragický příběh o Ivanově šílenství obsahuje události mimo dosah člověka, která ovlivňují jeho život a tíhu všedních dní v míře takové, kdy pouhé bytí představuje dramatické dobrodružství. Dočkáme se příslibu příjezdu vzdálených poutníků či setkání se skutečným mágem. Nakolik jsou v základních kamenech vlastně všechny příběhy univerzální dokazuje chvíle, kdy poté, co druhá Ivanova žena nedokáže otěhotnět, začne praktikovat čarodějnictví. U nás jim dnes říkáme ezopíče. (31.05.2020)

Pokiaľ sa chcete dozvedieť niečo o ukrajinskom/arménskom/gruzínskom folklóre, pozrite si buď dokumenty, alebo filmy Sergeja Paradžanova. Netvrdím, že to druhé bude zábavnejšie. Najmä preto, že si pri sledovaní filmu uvedomíte, že ho treba vidieť na veľkom plátne a akože ho na ňom asi nikdy neuvidíte. Naše klubové kiná si na starého majstra nespomenú, ale keď už otvorili ten IMAX s 3D, tak mám hneď prvý tip.....Príbeh je jednoduchý, ale emocionálne silný, pre mňa však prekvapenie prišlo s gradovaním vizuálnych hrátok kamery a mizanscény. Je to zvláštny termín, ale myslím, že výstižný. Určite diváckejšie, ako Farba granátového jablka. Sto percent sa dá udeliť iba po zážitku na veľkom plátne, takže bohužiaľ. (12.06.2015)

„Bůh jim nedal potomka a Palahna se dala na čáry.“ A tímhle krokem začalo definitivně šplouchat na maják oběma…Opravdu roztodivná podívaná. Kolega Macejko ji shrnul vtipně a vlastně docela přesně…ale není to úplně fér. Film totiž má několik nesporných kladů. Zajímavě přibližuje folklór náhledem na zvyky a hudbu (spousta písní), nabízí hned několik působivých scén (za mě by to byly třeba „okno“, „kouzelná bouře“ či „iluze v lese“), výraznou kameru (netypické snímání je ozvláštňující), spoustu barev a nápadité kostýmy. Jenže superlativy už nemůžu plýtvat ohledně postav (prakticky všem „hrabe“, nejvíc pak hlavnímu hrdinovi) a především „děje“. První cca půlhodina snad ještě může připomínat netradiční ruskou verzi Romea a Julie, ale potom se z toho vyvine něco úplně jiného, velmi zvláštního a nesourodého. Prapodivné vedení kapitol (epizodičnost pak jen přispívá k roztříštěnosti děje), pochybné závěry scén, díky čemuž některé zcela vyznívají do ztracena (bez pointy), a konec je už pak čistá anarchie beze smyslu. Celkově slabší průměr. (07.06.2020)

U poetických filmů mám vždy problém s jejich percepcí, což se může (ale i nemusí) zrcadlit v ohodnocení, nicméně Stíny zapomenutých předků si mě nedokázaly divácky získat. Práce s kamerou a zobrazované výjevy jsou sice krásné a barevně stylizované, což je ale asi tak všechno, co mě na tomto Paradžanově snímku oslovilo. Abych pravdu řekl, tak ani nevím, co bych k filmu napsal, protože ve mně nezůstalo nic, co bych si udržel v hlavě. Zkrátka z historického a uměleckého hlediska bezpochyby neopomenutelný filmařský kousek, který mě ale navzdory svým kvalitám nijak nenadchnul. (21.07.2015)