Bent

Očekávala jsem sice, že snímek bude poněkud drsnějšího rázu a více propracovanější, ale to rozhodně neznamená, že bych byla zklamána. Celý příběh se v podstatě nikam nepohne, nedochází k šokujícím scénám či ani k většímu vývoji vztahu hlavních postav. Také má představa prostředí v Dachau se silně odlišuje od té, jak je zde prezentována. Pouze jako nenáročné "stavební" práce v zchátralých továrních budovách. Celý táborový "komplex" vůbec nespatříte. Očekávala jsem otřesné a silné záběry na kostnaté postavy, ploužící se v pruhovaných oděvech, brutální dozorce a podobné. A dostala jsem přesný opak. A zjistila jsem, že je to tak dobře. Celý děj se věnuje postavám Maxe a Horsta a zvláštnímu poutu, které mezi nimi vzniklo. Jejich společný "slovní" milostný akt je nejsilnější scénou filmu (a pro mě také i silně vzrušující:) Nezaměnitelný hudební styl Philipa Glasse dodává "pobytu" za ostnatým drátem celkově podmanivé vyznění. Těžko říct, jestli by mě dokázalo nekonečné nošení kamenů z místa na místo upoutat i bez ní. I když bravurní herectví Clivea a Lothairea by bylo i bez ní stejně ohromně působivé, i přes pouhé pohyby, když se míjejí, či hovory, které mezi sebou vedou. Jak já jim přála alespoň jeden dotyk... Ve vedlejší malé roli mě potěšil Rupert Graves. Tak jak dokázal skvěle ztvárnit milence Jamese Wilbyho ve filmu Maurice, tak zde dokázal být chladnokrevným náckem bez úsměvu a slitování. (20.04.2011)

,,Lidé si působí bolest a říkají tomu láska." Prostřednictvím výtvarné kamery, která nejprve snímá římské dekadentní orgie (vizuálně připomene Felliniho, Brasse či Viscontiho), později pak minimalistické scény v kamenolomu, jsme svědky tragického příběhu Maxe. První silnou scénou je vlaková brutalita - dej sadistickému praseti moc a nebudeš se stačit divit. Ostatně nejbrutálnější agresoři bývají zakomplexovaní slaboši, kteří si potřebují stále dokazovat, že na to mají, i když nemají. Silné psychologické drama o přátelství, zapovězené lásce, síle, touze a nenávisti. ,,Miluji tě, co je na tom špatného?" Uhrančivá hudba P.Glasse jen podtrhuje zvláštní magičnost mimořádného snímku. (23.02.2013)

Drama se vším všudy, rozpor mezi živým životem berlínské smetánky, gay kluby, tahy všech možných existencí až do rána, jenže fašismus už stahuje svoji smyčku. Kdo neuteče, podepíše si rozsudek. Tak jako židovský homosexuál Max se svým přitelem tanečníkem z klubu, jimž se útěk nezdaří a dostanou se do transportu do lágru. Při cestě je tanečník gestapem zabit a Max v lágru poznává nového přítele, homosexuála, jenže on sám má označení Žida. A začínají nosit kameny, z hromady na hromadu, tam a zase zpátky, a tam...a zrodí se vztah...jenže se nemůžete dotknout, zastavit se tři minuty v pozoru je přestávka. Film spěje ke svému konci, osloví nejen homosexuály, ale všechny, kdo nemá srdce jako ty kameny, které přenášeli. A pokud jsem Cliwa Owena brala dosud jako jednoho herce ze široké řady, musím se opravit. Tohle je totiž Pan Herec. (17.03.2013)

Homolobby v podivnom spracovaní. Jednoducho ťažko porozumieť homosexuálom, akým štýlom sa snažia vzbudiť ľútosť. Najprv 15 minút ukazujú hnusné orgie, kde si každý pretiahne prvú voľnú prdel a potom očakávajú, že človek zhnusený zvrátenosťou bude takých ľudí ľutovať? To isté by mohli natočiť so židmi, ako niekde pred vojnou úžerničia a žijú z nešťastia iných a následne potom koncentrák, kto by ich ľutoval? Veľmi nešťastné spracovanie, tak ako celá homolobby, kde slušní homosexuáli sú doma, žijú ako bežní občania a na Pride chodia najzvrátenejšie kreatúry, ktoré by mali byť okamžite zatknuté. To isté samozrejme platí aj pre heterosexuálov, len ich nejak nevidím pochodovať s holými zadkami a súložiť priamo na námestiach. (18.10.2015)

Po dekadentním a téměř halucinogenním rozjezdu, kdy jsem střídavě valil oči a lapal po dechu, se divák dostane přímou linkou do pekla - přesněji řečeno do vlaku, který dva hlavní hrdiny veze do koncentračního tábora v Dachau. Myslíte si, že nemůže být nic horšího, než dostat se coby příslušník židovské národnosti do spárů gestapa? Omyl. Horší je být žid a homosexuál zároveň. Jak film skončí, je každému jasné. Ale cesta do nenávratna je podána tak sugestivně a oba hlavní protagonisté fungují před kamerou tak přesvědčivě, že jeden jen nevěřícně kroutí hlavou. Zachovat si uprostřed vší té bídy a marasmu alespoň špetku lidskosti a důstojnosti je téměř nemožné, ale lidská duše je nezničitelná a některé věty zůstávají ve vzduchu ještě dlouho po odchodu těch, co je vyslovili. A scéna verbálně-fyzického splynutí dvou hlavních hrdinů mi z hlavy jen tak nevymizí. Smekám a odhazuji v dál... (06.02.2010)