Sedmikrásky

Věra Chytilová natočila v roku 1966 snímok "Sedmokrásky". Idioti ktorí sa tvária ako všeznalí intelektuáli ho označujú ako experimentálnu komédiu reflektujúcu absurdné pomery v socialistickom Československu. Keci. Je to obyčajná primitívnosť, ktorá sa zrodila v chorom mozgu zakysnutej feministickej račkujúcej čúzi. Vôbec sa nečudujem tomu, že takáto nehorázna sračka skončila v trezore, kde bola zavretá až do roku 1989. Skôr ma udivuje to, že bláznivú Chytilovú nezavreli na doživotie do ústavu psychicky narušených pacientov. Jej filmy a predovšetkým ona sama je obyčajný odpad! (24.12.2019)

Nejvýmluvnější na tom stejně byla ta anekdota, kdy 17. 5. 1967 vystoupil ve vládě soudruh poslanec Prušinec s interpelací a památnou větou: "My se ptáme těchto kulturních pracovníků, jak dlouho ještě všem poctivě pracujícím budou otravovat život, jak dlouho ještě budou šlapat po socialistických vymoženostech, jak dlouho si budou hrát s nervy dělníků a rolníků, a vůbec, jakou demokracii zavádíte?!" Patrně nechtěl plavat s novou vlnou. (03.02.2009)

Spojení Věra Chytilová+ Ester Krumbachová funguje bezchybně. Výpověď o společnosti tak dokonalá, že soudruzi uváděli tenhle film jako příklad absolutního úpadku filmového umění. Skončil na úplném dně normalizačního trezoru. Že je všechno zkažené se do budování socialistické společnosti nehodilo. Dadaistické vložky ala Tristan Tzara ( a nůžky střihají a střihají) lze totiž vykládat různě. Směřování k absolutnímu nihilismu a zkáze soudruzi prostě nevydýchali. I když se pokusím vše zničit, ještě to neznamená, že automaticky vstane Fénix z popela. A opravdu, nevstal... (01.04.2011)

Nedoporučujeme epileptikům, těhotným ženám, dětem a vlastně ani nikomu jinému. Naštěstí tímto kouskem opuštím oblíbenou kolekci poslance Prušince a doufám, že nyní to bude už navždy. Chytilová, Juráček a Krumbachová? Absolutní ne. Ale jsem dojatá těmi barvami, protože jak jsem zvyklá vnímat ty hrůzy 60. let převážně čb, tak toto je další šok na hlavu. (06.12.2012)

Velmi provokativní mix sovětské montážní školy (inspirace je patrná už v úvodních titulcích, kdy sledujeme chod jistého stroje), komiksově laděného vyprávění a extravagantní estetické vize naší nejoceňovanější režisérky. Chvíli trvá, než si člověk zvykne na nesourodý epizodní děj, narativní experimenty nebo afektované herectví ústřední dvojice, ale chytře satirický "protirežimový" podtón brzy diváka vtáhne a jemu nezbývá než bezbranně zírat, jak mohou být tuny alegorie a nekonvenčnosti ve výsledku zábavné a inspirativní. Na každého samozřejmě taková osobitost zapůsobí jinak, já patřím k těm s větší míry okouzleným... 80% (03.05.2016)