Vlčí bouda

Tak si říkám, že Věra Chytilová viděla dnes již pozapomenutý italský snímek Penzion Edelweiss, Carpenterovu Věc, některý z tínedžerských hororů, vybrala z nich to nejzajímavější a spojila v zajímavý celek s mrazivou atmosférou... :) , no možná tomu tak nebylo. Přesto ať už spočívaly případné inspirace v čemkoliv, vidím ve Vlčí boudě stále jedno z nejoriginálnějších spojení žánrů sci-fi a hororu v takřka beztrikovém provedení, k tomu s hutným morálním poselstvím. Zatímco kdysi po prvním zhlédnutí ve mě při vzpomínce na Vlčí boudu vyvolával děsivý pocit zejména Macháčkův perfektně ztvárněný mimozemšťan „Táta“ nebo mrtvola v sněhulákovi, s každou reprízou mnohem větší důvod k zděšení shledávám v nekompromisním zrcadle lidské povahy, jaké paní režisérka tady nastavila. ,,Vy lidi, zabijáci... vraždíte po milionech! Vyhrožujete si smrtí... Je ve vás tolik zla, že se jednou vyhubíte všichni!" Trvalo mi nějaký čas, než jsem si k tomuto osobitému existenciálnímu podobenství s mrazivě strašidelnou atmosférou našel cestu a hlavně přenesl se přes jistou nechutnou pachuť, jakou ve mě dříve Vlčí bouda vyvolávala (na čemž měla značný podíl i trochu zvláštní kamera a dost vlezlé výkony všech puberťáckých neherců). Nejen závěrečná scéna, ukazující možný návod ohledně přežití ve světě naplněném zlem, spočívající v síle jednoty, vzájomného spojení a podpory, na mě pokaždé dokáže zapůsobit. V celém dění od počátku se zkouškou vlastní osobnosti a „hledání nejslabšího článku řetěze“ vnímám vysokou nadčasovost a po delší době musím tomuto filmu přidat i poslední zbývající hvězdičku. Pro mě osobně zpětně jeden ze dvou nejlepších filmů (vedle Kopytem sem, kopytem tam), jaké Věra Chytilová natočila, ke všemu zde ta atmosféra a napětí fungují opravdu po celou dobu až do konce! [95%] (16.12.2021)

(Komentář obsahuje spoilery.) Namítat lze leccos, třeba že tak slibné téma - děti uvězněné v horské chatě s psychopatickými vedoucími - se dalo rozehrát lépe, vygradovat od nenápadného úvodu až k šílenosti. Zde už od začátku kamera zlověstně přejíždí po sněhu a hraje do toho děsivá hudba, což silně naznačuje, že se blíží zlo. Proto se hlavně ve střední části film trošku motá v kruhu (kdykoli někdo z dětí pronese větu ,,Já tě snad zabiju!", můžete se vsadit, že se vzápětí odněkud vynoří démonický Macháček a řekne: ,,Opravdu bys byl schopný zabít?"). Také bych osobně uvítal, kdyby linka s instruktory nebyla tak doslovná, ale dávala větší prostor úvahám, zda jde o skutečné mimozemšťany, nebo zda je to celé nějaká zvrácená hra psychopatů. A v neposlední řadě se dá proti Vlčí boudě namítnout, že herecké výkony mladých žáků patří k nejhorším v dějinách české kinematografie (což mi ale zrovna nevadilo, podle mě to jaksi patří ke zvláštnímu kouzlu tohoto snímku). Ale vem to všechno čert. Horor je můj oblíbený žánr a pokud se řekne, že těch slušných je v dějinách českého filmu tolik, že by se spočítaly na prstech jedné ruky, pak to není žádná metafora, ale tvrdý fakt... Proto si těch několik málo exemplářů musíme hýčkat. O to víc, že se Chytilové povedlo (jak jinak u ní) překročit rámec pouhého strašení a dostat do filmu i morální apel. Teprve když děti odmítnou určit ze svého středu jednu oběť, oprostí se od materiálna a od všech lží, předsudků, přítěží a bloků, je jim dovoleno utéct zlu v památné závěrečné scéně. (21.08.2014)

Či už ide o nejaké podobenstvo alebo nie (áno, ide - Chytilová by nikdy nenakrútila nič obsahovo vyprázdnené), pravdou je, že niekto tu veľmi operatívne a invenčne nadviazal na princípy amerického hororového boomu z obdobia okolo 1980. Bohužiaľ miestami dosť okato. Chlapík s klobúkom v úvode, tvrdiaci, že "to nejde" evokuje Ralpha z Piatku trinásteho - chlapíka s klobúkom v úvode, tvrdiaceho, že "to nejde". Dievčina, ktorá vysvetľuje, čo je KPZ, akoby z oka vypadla prvej obeti Piatku trinásteho. No a hudobná zložka filmu Manfrediniho šepotavé efekty priamo a bezostyšne kopíruje (tvorcovia zrejme usúdili, že nám ten komunizmus vydrží, takže šanca dostať sa ku komparatívnemu materiálu sa nezdala byť veľká). A to je asi tak všetko, čo by som filmu vytkol. Hneď prvé minúty avizujú, že minimálne po režisérskej stránke rozhodne nepôjde o všedný zážitok, čo definitívne potvrdí "milovanie so snehom". Najlepší čs. horor tých čias to ale nie je (mne vstávali vlasy na hlave z Upíra z Feratu, dokonca i kreslená Krvavá pani je lepšia), ale horor bez krvi, obetí a vrahov, s atmosférou obrazov Caspara Davida Friedricha (mein Gott), kto by to nebral? (19.02.2005)

Na první pohled nezajímavý moralizující sci/fi horor na bázi lyžáku s účastníky coby nesympatickými variacemi na sněženky a machry. Až na to, že je to snad jediný film normalizační éry, který dokázal na plátna kin propašovat dokonalé zpodobnění totalitního režimu a společnosti v něm žijící. Ať už to bylo autorčiným záměrem nebo ne, především z první části to přímo čiší. A záměr "vedoucích": podřídit, atomizovat, profízlovat, se zaklínadlem "kolektiv" živit vzájemnou nedůvěru a nenávist. Demagogická manipulace (včetně hlasování) je zde stejně efektivní jako nenápadná. A jeden je tady (prý) navíc. Další rovina: vztahy jednotlivců, totiž naše neustálá tendence uzurpovat a neschopnost ohledu na druhého. Vedoucí tak mají pro svůj záměr předem usnadněnou práci. Třetí rovina, spočívající v motivu "nesmrtelných mimozemšťanů", kteří potřebují, aby byl vydán plod toho všeho - stačí jediný!, na druhé straně ale mají pravdu v charakteristice lidstva. Celé to sugeruje chasidský postoj, že pro osud kosmu záleží vždy na každém jediném konkrétním činu, postoji, člověku. Výběr charakterů účastníků kursu je nesmírně zajímavý a v kontextu Chytilové tvorby není nepodstatné, že jde teprve o dospívající mládež, takřka ještě děti. Děti v jejích filmech, byť zdánlivě okrajově, znamenají naději cesty ze všeobecného marasmu (jehož zdárné pokračovaní je však zajišťováno rodičovským terorem). Mladí herci působí spíše nesympatickým a neumětelským dojmem, ale jejich projev je dokonale dobově realistický. A jelikož je ceý film podobenstvím, nevyznívá jejich charakteristika pro společnost zrovna dobře. Škoda jen polopatistik a klišé, hlavně v úvodu (Kačerův výstup) a závěru ("lidské teplo" a kýčovité projevy při odhazování zátěže) a logické nepřesvědčivosti některých reakcí. Naopak skvělá je postupně houstnoucí hororová atmosféra na mrazivém podkladě, stejně jako finální pohled na ve vánici se kymácející lanovku plnou těch, kteří nakonec pochopili slovo kolektiv z té správné stránky. Ovšem "hororová atmosféra" jen pro diváka, případně těch několik, kteří vidí vedoucí válející se ve sněhu: na to je dost směšný pohled, ale to je právě to hororové - nenormálnost nahání hrůzu. Jinak jsou všichni v klidu, jen se čím dál víc nenávidí navzájem a až do poslední chvíle nechtějí vidět, že jsou na pokraji katastrofy. A že opravdu platí "jeden za všechny, všichni za jednoho". Za pozornost stojí podivná jména vedoucích: Táta (Velký Bratr, Rodná Strana, Vůdce), Dingo (hlídací pes, represivní aparát), Babeta (nevím, ale lascivní nádech jejího jména mi to hází někam k heslu "chléb a hry"). Mimochodem, dost by mě zajímalo, co se to vlastně stalo s Babetou po zahřátí, než z ní Táta udělal sněhuláka. (05.07.2011)

Tento film jsem poprvé viděl v útlém dětství, kdy jsem u něj umíral hrůzou. Dodnes se mi daří v duchu evokovat jisté reminiscence záchvěvů děsu, jehož do mé mysli tehdy zaneslo zhlédnutí tohoto nevšedního českého snímku (pocházejícího mimochodem ze stejného roku, kdy došlo k černobylské havárii). Nové zhlédnutí Vlčí boudy po letech u mě přináší naopak nemalé rozčarování až zklamání - a po jakémkoli strachu ani stopy (snad vyjma obdivu k "strašidelným" úvodním i závěrečným titulkům, za které by se nemusel stydět ani Lars von Trier - ostatně jeho titulky z Antikrista i Melancholie jsou těm z Vlčí boudy velmi podobné). Asi největší slabinou tohoto filmu je herecké obsazení - kromě famózního Macháčka se sice ve filmu ještě mihne několik dobrých herců, ale naprostá většina ostatních hereckých výkonů je strašlivá, (ne)herci chaoticky tápou ve svých rolích (které jsou spíše jakýmisi archetypy, než psychologicky propracovanými figurami) a tíhnou povětšinou k přehrávání, nemluvě o jejich naprosté neschopnosti srozumitelně artikulovat (spoustě filmových replik většiny postav je skutečně velmi špatně rozumět, což je pro mě zcela nepochopitelné). Odmyslím-li si svoji averzi k děsivým hereckým výkonům a protivné kameře Jaromíra Šofra (strhávající na sebe zbytečně pozornost), pořád mi tu zůstane nevalný dojem z režijně poněkud nezvládnuté moralitky, kterou vnímám v první řadě jako tvůrčí gesto symbolické zhrzenosti Věry Chytilové z předchozích let normalizace, kdy měla dlouhá léta zakázáno točit a její snímky z nové vlny se nepromítaly. Co je pro tento film příznačné? Vlčí bouda svým pochmurným vyzněním jednak spadá do podobné celospolečenské atmosféry druhé půli 80. let, kterou zachycuje například jiný český film z té doby "Zvířata ve městě" (z r. 1989). A jednak nechá nutně při sledování v mysli vytanout asociaci s proslulým stanfordským vězeňským experimentem P. Zimbarda z r. 1971, který Chytilová zřejmě znala, byť ve Vlčí boudě jde spíše o pokus o alegorii na stav tehdejší hluboce demoralizované a celkově pokleslé společnosti v éře končícího komunistického totalitarismu. Současně je to snímek, na který lze v jistém smyslu i pohlížet jako na výrazný kontrapunkt k (o 4 roky mladšímu) filmu "Sněženky a machři", který rovněž sleduje generační konflikt mladého kolektivu a starších vedoucích v horském prostředí, ale na rozdíl od Vlčí boudy je to je v podstatě čistá komedie (zatímco Vlčí bouda žánrově osciluje kdesi mezi hororem a psychologicko-dramatickou sci-fi). Vlčí boudu dnes v první řadě vnímám jako svědectví své doby a v tomto smyslu pořád stojí za vidění, byť vkusu většinového diváka bezpochyby lépe sednou ty zmiňované Sněženky a machři - Chytilová je na průměrného čecháčka příliš filosofující tvůrce, a obávám se, že Vlčí bouda by (při povrchní recepci) už dnes mohla vyvolat nanejvýš tak úsměv z dobových kostýmů, účesů, či Kocábova pokusu o dramatickou hudbu. (26.04.2012)