Othello (TV film)

bogu

Můj favorit mezi filmovými Othelly. Ač se nikterak nesnaží zakrýt fakt, že jde o jednoduché, přímočaré televizní zpracování původní divadelní inscenace, je tahle adaptace ohromně živá. V jednoduchých kulisách (jakýsi dvůr s dřevěným podloubím a žaluziemi v patře) rozehrává Shakespearovu možná nejstěsnanější (a nejtísnivější) tragedii nejsilnější čtveřice herců v hlavních rolích jakou jsem v kdy Othellovi viděl. Willard White, operní basbaryton černé pleti, dodal Othellovi impozantní sílu svou mohutnou figurou a především svým mocným, melodickým hlasem, který proměňuje Shakespearovy verše v onu pravou othellovskou hudbu a kterým White podle mě v něčem převýšil i legendárního Othella Laurence Oliviera; pokud je snad někdy poznat, že Whitovi chybí herecké zkušenosti jeho partnerů, vynahrazuje to jednoduše svou fyzickou autoritou a charismatem. Oproti tomu Ian McKellen je zcela ve svém živlu. Žoviální voják, zodpovědný úředník, starostlivý přítel, důvěrník a manžel, tím vším je McKellenův Iago navenek, když s ním však kamera zůstane o samotě, zjistíme, že uvnitř je Iago chorobně zakomplexovaná kreatura, posedlá čistotou a pořádkem (viz jeho starost o svoje lůžko, uniformu, úřední listiny…), muž fixovaný na svůj intelekt, obratný manipulátor zneužívající lidskou potřebu lásky a pozornosti (všimněte si, kolikrát Iago někoho objímá, ošetřuje, hýčká…) a zároveň manžel-tyran. Imogen Stubbs je jediná Desdemona se kterou jsem kdy byl schopen zcela soucítit a jejíž smrt mnou hodně hnula. Její pojetí je plné dívčí vitality, nadšení, humoru a půvabně nedospělé bezstarostnosti a jako takové vysvětluje Desdemonino chování ve hře mnohem lépe a přesvědčivěji, než obraz Desdemony coby porcelánové dámy, krásné a tragicky nevinné. Tahle Desdemona neumírá v esteticky podmanivé, operně lyrické scéně, tahle Desdemona bojuje o svůj život zuby nehty a s křikem a když nakonec podává Othellovi ruku v posledním gestu důvěry, je její následná smrt o to děsivější. Zoë Wanamaker doplňuje sestavu jako perfektní Emílie, v lecčems připomínající Čechovovy Mášy, ženy vyrovnávající se s nudou a nešťastným manželstvím letargickým pohvizdováním a pokuřováním spíše než snahou odvrátit tragedie odvíjející se kolem nich. Přerod jejího zpočátku odměřeného, formálního vztahu k o tolik mladší a lehkovážnější Desdemoně ve vztah založený na opravdové blízkosti a důvěře je zručně zdramatizovaný. Faktem je, že tahle adaptace mi ze všech nejobratněji představila Othella jako hru, v níž ženy jsou vlastně jedinými skutečnými oběťmi a zároveň vítězi téhle tragedie: Desdemona i Emilie sice umírají, ale Desdemonina upřímná víra v dobro a ušlechtilost (tragická, protože nenaplněná) a Emiliina osvobozující odvaha v závěru hry (tragická, protože osudná) představují hodnoty, které převyšují veškerou Othellovu hrdost, Iagův intelekt a Cassiovu starost o čest. Na škále, na jejímž nejhlubším dně sedí Iago a na jejímž vrcholu tančí Desdemona, je to pyšný hrdina bez bázně a hany Othello, kdo se propadá níž a níž, a Emílie, žena nemnoha morálních zásad a ideálů, kdo najde sílu se ze dna vyznést k vrcholu. Navzdory smrti a ponížení ženy vítězí, zatímco muži prohrávají na celé čáře. // LEPŠÍ VERZE: O lepší verzi Othella nevím – vizuálně vyzývavější a tak nějak filmově ‘umělečtější’ je ovšem nejspíš adaptace Orsona Wellese (1952).(20.2.2009)