Obsahy(1)
Milenec Lady Chatterleyové je nejproslulejší a nepochybně i nejkontroverznější dílo anglického prosaika, básníka a esejisty Herberta Davida Lawrence (1885-1930).
Řadu let byla tato kniha považována spíše za pornografii, byla zakazována a cenzurována a teprve později, snad v souvislosti s překotným vývojem tohoto století, byla pochopena a rehabilitována jako umělecké dílo, vypovídající jedinečným způsobem o své době a jejích rozporech. Lawrencovy předchozí romány, Synové a milenci, Duha, Zamilované ženy či Opeřený had, se soustřeďují na otázky erotického života člověka, na vztahy mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi, na vnitřní, podvědomé podněty a motivy lidského jednání - a toto soustředění zcela jistě není samoúčelné. Literatura, stejně jako svět kolem ní, se otevírá novým podnětům, které přináší pád pochopitelného, přehledného světa 19. století a zřetelný nástup čehosi nového, divokého, zahlcujícího.
Jistě není náhoda, že Milenec Lady Chatterleyové byl napsán po první světové válce, v roce 1928. Co jiného než neuvěřitelné, do té doby nepředstavitelné válečné běsnění opět pokládá na stůl základní otázky lidského bytí. Kdo jsme, jaké jsou naše skutečné hodnoty a cíle, jaké jsou naše naděje.
Lawrence odpovídá milostným příběhem společensky nerovné dvojice, drsným, divokým, nezakrývajícím. Provokuje vášnivým střetnutím osvobozujících se citů a přežívajících konvencí, svobodným projevem, obsaženým v samém textu, jeho stylu a výrazivu.
Zdá se, že Milenec Lady Chatterleyové byl vždy jistou výzvou. Inspiroval již několik audiovisuálních adaptací, tou zatím poslední je televizní film scénáristy a režiséra Viktora Polesného, který vznikl v České televizi, v tvůrčí skupině Alice Nemanské a Heleny Slavíkové. Stále je to v první řadě vášnivý milostný příběh společensky nerovné dvojice, ovšem jeho vnitřní rozměr chce odpovídat skutečnosti, že film vzniká na konci století, v době posunuté ještě o něco dále právě tím směrem, kterým nejistě hledí hrdinové Lawrencova románu. Osvobozující vášeň upřímného vztahu souvisí s těžkou a mnohdy i bolestnou nadějí, kterou potřebovali lidé tehdy - a kterou stejně intenzívně potřebují i dnes.
Film a jeho téma dává příležitost k mnoha mimořádným uměleckým výkonům, nejen hereckým (Zdena Studénková, Boris Rösner, Marek Vašut, Johana Tesařová, Zuzana Bydžovská a další), ale i výtvarným (architekt Martin Martinec a především kostýmní výtvarnice Jarmila Konečná) či hudebním (Emil Viklický). Pozoruhodnou a vrcholně naplněnou šanci tu dostává i kameraman Josef Špelda.
"Do budoucnosti nevede žádná hladká silnice" - píše před zhruba sedmdesáti lety H. D. Lawrence ve svém románu Milenec Lady Chatterleyové - "místo toho obcházíme nebo přelézáme překážky. Musíme žít bez ohledu na to, kolik obloh se nám zhroutilo..." Jednoduché tvrzení, kterému však ani ubíhající čas neubírá na znepokojivém důrazu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (25)
Nemohu si pomoci, ale pro mě není Milenec lady Chatterleyové o lady Chatterleyové ani o jejím milenci, nýbrž nešťastné postavě lorda Chatterleye a jeho služebné. O jeho dětském pláči způsobeném její nevěrou a jejím tišení, v němž se mísí role kojné, zapovězené milenky i matky. Dost možná nejsilnější role Marka Vašuta. 70% ()
Dlouho jsem tento film sháněla, až se po letech objevil na jistém portálu. Polesný není bůh ví jaký režisér, to musím uznat i přesto, že mám pro mnoho jeho prací velikou slabost. On si obvykle umí vybrat zajímavé předlohy a vynikající herce. Ale dělá i na stará kolena takové študácké chyby (což je mu většinou diváků právem vyčítáno), asi je to jeho podpis, nevím. MLC je příkladem toho, co píšu. Tak třeba ty obligátní zbytečné záběry; kůra stromů, větve, pohled do koruny ... myslím, že si občas kameramani pod VP pracující rvou vlasy, že jako wtf is this supposed to be ... Dále: na film s hvězdičkou je to celé neobyčejně prudérní (jedna sexuální scéna je dokonce odbavena dalším záběrem na kůru nějakého toho stromu, asi dubu, nevím ... a do toho Zdeňula Studeňula hekne) - působí to až meziválečně (ano, děj se odehrává v tu dobu, ale come on ... natočeno 1998 !). Abych jen nedržkovala; herecké výkony jsou de luxe. Skvělý Vašut, opravdu, toho impotentního nafoukaného, sobeckého, arogantního, elitářského ocasa, který se narodil se stříbrnou lžičkou v prdeli, střihl excelentně. Nebudu tu rozebírat Rossnera, neboť on nekvalitně hrát neuměl, to každý asi ví. Potěšením je pro mě role pro Johanu Tesařovou, velmi nedoceněnou hereckou personu a mojí oblíbenkyni (připomenu třeba její roli vdovy po hajném ve filmu Katapult). ()
Reziser Viktor Polesny vcelku pritazlivou formou prevypravel kultovni roman anglicke literatury od D. H. Lawrence (kvuli erotickym pasazim byly v nekterych zemich problemy s publikovanim teto knihy mezi 30. a 50. lety 20. stol.). Hlavni trojice hrdinu je ztvarnena velice sympaticky s dostatecnou civilnosti i emocemi. Navic toto ceske televizni zpracovani klasickeho literarniho dila je z hlediska kvality minimalne srovnatelne s existujicimi filmovymi prepisy. ()
Zhlédnuto bezprostředně po dočtení Lawrencovy stejnojmenné románové předlohy. Pokud mohu mluvit za sebe, osobně mě tato televizní adaptace příliš neoslovila. Ve vztahu k předloze zde po mém soudu došlo k příliš mnoho násilným zásahům a škrtům, které smysl a vyznění původního textu zcela pozměnily. Je-li Lawrencův text velice komplexním dílem, které vizionářsky předjímá některé momenty budoucí společnosti a současně nekompromisně kritizuje svět autorových současníků, Polesného film je pouze jednou z mnoha ohraných variací na milostný trojúhelník, v tomto případě okořeněný retro atmosférou a odlišným sociálním postavením ústřední milostné dvojice. Milenec lady Chatterleyové podle mě příliš nefunguje ani jako samostatný film, na to zde příliš ruší důvěrně známé lokace (česká krajina, zámeček Hrádek u Nechanic), cizí jména postav i obsazení rolí, jejichž herečtí představitelé typově ne příliš vhodně odpovídají svým románovým předlohám (z hereckých výkonů se mi líbili spíše představitelé vedlejších postav - Zavřel, Skořepová, Langmajer...). Vše ve filmu tedy působí tak trochu jako trapas, podobně jako například jakákoli česká divadelní adaptace Shakespeara - těžko jednoduše můžete věřit českým hercům, kteří se oslovují cizími jmény. Vyloženě nevhodnou jsem potom shledal scénu, v níž Conniina sestra vyčítá Mellorsovi jeho nářečí (stejně jako je tomu v knize, kde tento prvek hraje důležitou charakterizační roli), ačkoli Rösner mluví v celém filmu zcela normálně! Za vyložený trapas potom považuji Preissův voiceover, který na začátku a na konci filmu pronáší několik doslovně převzatých vět z knihy (v překladu Františka Vrby), přičemž obojí je vzato z první stránky románu a použito spíše jen na efekt, až jsem skoro v pokušení se domnívat, že tvůrci Lawrencův text vlastně vůbec nepochopili. Nesedlo mi ani použití skladby Samuela Barbera Adagio for Strings, kterou mám spojenou s filmem ČETA (1986), a její výskyt zde mě tak rušil. Celkově se nemohu ubránit dojmu, že kdybych toto neviděl, o nic bych nepřišel - je to taková ta klasická veřejnoprávní nuda z 90. let, jaké se v té době točily tuny, a kterou lze sice považovat za řemeslně slušně provedenou (režie, kamera, herci, kostýmy...), ale tak trochu zbytečnou podívanou, která kvalit předlohy nedosáhla ani zdaleka. ()
Reklama