Milenec lady Chatterleyové

Milenec Lady Chatterleyové je nejproslulejší a nepochybně i nejkontroverznější dílo anglického prosaika, básníka a esejisty Herberta Davida Lawrence (1885-1930).

Řadu let byla tato kniha považována spíše za pornografii, byla zakazována a cenzurována a teprve později, snad v souvislosti s překotným vývojem tohoto století, byla pochopena a rehabilitována jako umělecké dílo, vypovídající jedinečným způsobem o své době a jejích rozporech. Lawrencovy předchozí romány, Synové a milenci, Duha, Zamilované ženy či Opeřený had, se soustřeďují na otázky erotického života člověka, na vztahy mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi, na vnitřní, podvědomé podněty a motivy lidského jednání - a toto soustředění zcela jistě není samoúčelné. Literatura, stejně jako svět kolem ní, se otevírá novým podnětům, které přináší pád pochopitelného, přehledného světa 19. století a zřetelný nástup čehosi nového, divokého, zahlcujícího.

Jistě není náhoda, že Milenec Lady Chatterleyové byl napsán po první světové válce, v roce 1928. Co jiného než neuvěřitelné, do té doby nepředstavitelné válečné běsnění opět pokládá na stůl základní otázky lidského bytí. Kdo jsme, jaké jsou naše skutečné hodnoty a cíle, jaké jsou naše naděje.

Lawrence odpovídá milostným příběhem společensky nerovné dvojice, drsným, divokým, nezakrývajícím. Provokuje vášnivým střetnutím osvobozujících se citů a přežívajících konvencí, svobodným projevem, obsaženým v samém textu, jeho stylu a výrazivu.

Zdá se, že Milenec Lady Chatterleyové byl vždy jistou výzvou. Inspiroval již několik audiovisuálních adaptací, tou zatím poslední je televizní film scénáristy a režiséra Viktora Polesného, který vznikl v České televizi, v tvůrčí skupině Alice Nemanské a Heleny Slavíkové. Stále je to v první řadě vášnivý milostný příběh společensky nerovné dvojice, ovšem jeho vnitřní rozměr chce odpovídat skutečnosti, že film vzniká na konci století, v době posunuté ještě o něco dále právě tím směrem, kterým nejistě hledí hrdinové Lawrencova románu. Osvobozující vášeň upřímného vztahu souvisí s těžkou a mnohdy i bolestnou nadějí, kterou potřebovali lidé tehdy - a kterou stejně intenzívně potřebují i dnes.

Film a jeho téma dává příležitost k mnoha mimořádným uměleckým výkonům, nejen hereckým (Zdena Studénková, Boris Rösner, Marek Vašut, Johana Tesařová, Zuzana Bydžovská a další), ale i výtvarným (architekt Martin Martinec a především kostýmní výtvarnice Jarmila Konečná) či hudebním (Emil Viklický). Pozoruhodnou a vrcholně naplněnou šanci tu dostává i kameraman Josef Špelda.

"Do budoucnosti nevede žádná hladká silnice" - píše před zhruba sedmdesáti lety H. D. Lawrence ve svém románu Milenec Lady Chatterleyové - "místo toho obcházíme nebo přelézáme překážky. Musíme žít bez ohledu na to, kolik obloh se nám zhroutilo..." Jednoduché tvrzení, kterému však ani ubíhající čas neubírá na znepokojivém důrazu. (oficiální text distributora)