Pavouk

Temný a dusný film, k jehož sledování a vychutnání jsou zapotřebí silné nervy a pohodlné křeslo. Zdaleka ale nesouhlasím s tvrzením, že ve filmu nejde o nic, jde o hodně velké NĚCO, problém je v tom, že málo který divák se dokáže ztotožnit s duševně nemocným člověkem, takže najednou chybí někdo, kdy by ho příběhem provázel. Pokud si člověk bez takovéto postavy neporadí, chápu, že se mu může film zdát nudný... (30.01.2006)

Gotickou atmosféru Cronenberg navazuje již (svými?) inversážemi v titulcích. Podobně jako Milan Nápravník, který šel jimi ještě dál, až do oblasti magie... Rozplést pavučinu, v jejímž středu sedíme, nejdříve jako Pavouček a potom jako pořádný Pavouk, není jen tak snadné. Pavouk sleduje Pavoučka a jeho rodiče; rodiče Pavouka i Pavoučka. A to také není snadné. Je možné, že se přehlédne, nedohlédne nebo uvidí něco jiného... Cronenbergův film představuje jednu z možných variací na téma "matka versus děvka", které je samo o sobě nevyčerpatelné. Tato verze je zajímavá hlavně tím, že se Pavoukovi promítá syndrom děvky do všech žen, jejich odstraněním odhaluje svoji matku. Proces to ovšem není tak snadný jako se loupáním hrubé kůry odhaluje hladké dřevo. A výsledek: všechny děvky jsou naší matkou. (06.07.2020)

Poměrně jednoduchý a skromný vzpomínkový příběh psychicky narušeného člověka, který jako duch prochází svými dějinami, téměř beze slov a s temnotou prostupující jak jeho myslí, tak i celou atmosférou filmu. Cronenberg se nechce nijak podbízet, nevychází vstříc diváku a svým chladným a odtažitým stylem režírování situuje film do opačné polohy působení než Čistá duše. Tím však mimo jiné vyvolává neblahé pocity nudy, film jakoby nic neříká - nedokáže své publikum řádně oslovit a vtáhnout... 5/10 (27.12.2009)

Nevím přesně proč - patrně zmatek v hlavně postavy R. Fiennese - mi připomněl nedávno viděnou Identitu. Ale i přes tento fakt je Pavouk zcela jiným filmem. Především je to herecký koncert Ralpha Fiennese a v druhé (ne méně důležité) řadě je to vizuální stránka Davida Cronnenberga. Zvlášť prvních 20 minut mě fascinoval svými pochmurnými obrazy, ale bohužel příběh nebyl natolik silný ani zajímavý, abych se těmito pochmurnostmi bavil celý film. (28.09.2003)

Takhle smutný a depresivní film jsem už dlouho neviděl. Příběh pavoučka, který je ať už z jakéhokoliv důvodu slabý, neschopný a samotář, ale přece jen vyniká jednou vlastností, dokáže zjistit vše, co se týká jeho samého - takže také jasně ví, v jakého pavouka jednou dospěje. I přes "podvodný" konec (takové skutečně nesnáším) má příběh společné rysy s Bressonovou Muškou (vida, jak jsou ty názvy příbuzné) - takto, za první tři čtvrtiny a jejich převelice smutnou atmosféru, si pořád ode mně vyslouží 8/10. (07.04.2006)