Její případ

Až do pohádkovosti zidealizovaný dramatický skutečný příběh o vzniku soudního prcedentu o zákazu sexuálního obtěžování na pracovištích ve Spojených státech. K absolutní dkonalosti chybí to, že je zde všeho moc: moc sprostoty šmahem všech chlapů, moc tragiky v životě Aimes, moc nepochopení a nakonec moc pochopení její rodiny, a tak by se dalo jmenovat dál. Ale jako na dramaticky stavěný příběh se na to dívá hezky. (08.10.2011)

Ano, tak tomu se říká emancipace, jít pracovat do dolů (tímhle vždycky argumentuji, když jsem nařčena z feminismu, že takhle si to představuji). Bohužel tohle dílo diskriminaci neřeší, tedy zaměstnaneckou, platovou ... Hrdinka tohohle filmu jde pracovat do dolů z ryze praktického důvodu, jen aby dostala vyšší výdělek, protože se nachází v tísnivé sociální situaci, ne proto, aby ukázala, že na to prostě má. Nu což v roce 1989, uznávám, to je dost pokrokové až odvážné. Film se stáčí jiným směrem ... snaží se řešit sexuální obtěžování (nebo snad sexuálně zabarvenou šikanu) na pracovišti, což je určitě úmysl vznešený, nicméně v podání tohohle dílka však čistě průměrný. Nedočkáme se vypjatých psychologických scén, nýbrž sledu dojemně ohraných situací, které jsou sice pěkně odehrané (překvapivě silnou hereckou sestavou), ve výsledku je však film jen utahaně bezobsažný. Je to dáno tím, že se snaží být až příliš vstřícný, není na pochopení v podstatě vůbec náročný, nesnaží se osvětlit precedent, který si hornice vysoudily. Je to jen průměrné rodinné drama zasazené do netradičních reálií, které je v první hodině koukatelné -to si ještě k hrdinkám a hrdinům dokážete najít cestičku- ale s přibývajícím časem vám začnou být docela lhostejní, protože se děj cyklicky opakuje (šikana, soud, rodina) a k ničemu pořádnému nespěje. Myslela jsem, že uvidím parádní soudní drama, nebo alespoň náznak psychologického dramatu, výsledkem je melodramatický skoro-kýč. Který hodnotím tak vysoko jen díky hereckým výkonům a díky mé nostalgii po pořádné feministické masáži :-o, ne to byl jen vtip. (27.10.2006)

Tenhle film byl pro mě velkým překvapením, dosud jsem si myslela, že Američani umí natočit jen strašně nudné sekvence nesmyslně táhlých záběrů (to, když chtějí předstírat umění), proudy krve a cáry vnitřností defilujících před kamerou (takhle si představují akci), nebo sentimentální patlaninu (ve všech ostatních případech). Čestnou výjimku tvoří pouze Eastwood. A teď se k němu přidala Caro. I když to není tak úplně pravda, anžto tato šikovná režisérka pouze natočila film v produkci USA, sama Američanka není. A jelikož i do hlavní role obsadila herečku, která nepochází ze země pásové výroby pafilmů, vzniklo výborné a citlivé drama. (25.01.2012)

Soundtrack Gustavo Santaolalla: 1. North Country - Gustavo Santaolalla 2. Girl of the North Country - Leo Kottke 3. Tell Ol' Bill - Bob Dylan 4. Werewolves of London - Warren Zevon 5. Bette Davis Eyes - Kim Carnes 6. If I Said You Had a Beautiful Body (Would You Hold It Against Me) - The Bellamy Brothers 7. Lay Lady Lay - Bob Dylan 8. A Saturday in My Classrom - Gustavo Santaolalla 9. Sweetheart Like You - Bob Dylan 10. Baby Don't Get Hooked on Me - Mac Davis 11. Do Right to Me Baby (Do Unto Others) - Bob Dylan 12. Standing Up - Gustavo Santaolalla 13. Paths of Victory - Cat Power (12.05.2011)

Už při sledování "Pána velryb" jsem tušil, že v paní Niki Caro dřímá velký talent. To, co předvedla v "North Country" mě ale naprosto ohromilo..... Osobně preferuji silný příběh před množstvím počítačových triků. Také jsem zastáncem filmů, které dokáží vyvolat emoce. A tady jsem si jich vážně užil - spolu s vynikajícím obsazením, hereckými výkony (Další Oscar pro Chalize ?) a především skvělou režií.... Od "Crash" jsem takhle silný film neviděl. (24.02.2006)