Povodeň

Mladí lidé se stáří bojí, ale mohu vás ujistit, že to má - aspoň pokud se to „umí“ - svá cenná pozitiva. Jak slábneme a skrze přibývající neduhy ztrácíme schopnost řešit i docela prosté úkoly, opouštějíí nás i ješitnost, arogance, hrdost, a nacházíme dříve netušené požehnání ve snášenlivosti, odpuštění, smíření. --- V té souvislosti je dobré si připomenout, že demokratická otevřená politická soutěž je právě to uspořádání, ve kterém takto „postižení“ lidé nikdy nemohou uspět a stanout na vyšších stupních mocenského žebříčku. Ať jsou to napravo „chlapi s kulama“ či nalevo nepříliš okouzlující a fešní bijci za práva „obyčejných lidí“, jsou to všechno lidé mimořádně silní, pašáci, kteří se například rozvádějí a berou si krásné ženy o mnoho mladší. Protože na to mají. Nemají potuchy, jaká je to někdy makačka, vstát ráno z postele, nazout si pantofle a uklohnit si něco k jídlu. Nevědí nic o pokoře. Podle toho vypadá jejich „sociální cítění“, jejich úcta a láska k lidem. --- Tento film říká o stáří mnoho dobrého a pravdivého. Je užitečné dívat se pozorně a snažit se porozumět těm několika krásně nedokonalým osobnostem. (01.04.2011)

Když se v nějakém filmu sejdou dvě Jiřiny, jedna Bohdalová a jedna Jirásková, je to herecký koncert dvou dam, které strhávají veškerou pozornost na sebe, i kdyby mělo jít jen o banální příhodu. Tady se obě dámy sešly ve smutném příběhu podle skutečných událostí. Už sám název napovídá, o co půjde, i když vodu nevidíme, sledujeme jen její "následek". Jiřímu Strachovi to jde líp a líp. (01.11.2009)

Dvojí vyvrcholení (odhalení podvodu / dědictví a následné výčitky) je pro tento televizní film typické - najdeme v něm totiž jak vyloženě nosná a podnětná místa, tak - a to nezřídka - klišovité scény, které vycházejí z hubačovsky jímavého příběhu dvou stárnoucích, opuštěných žen. Nerozehrána zůstává nesourodost obou hrdinek (scénář se omezuje na zálibu té jednodušší v letácích ze supermarketů a té druhé v kultuře na ČT2), Jiřina Bohdalová navíc není ničím více neľ "naší Jiřinou" z receptáře Jak na to?. Rozsah, který byl tomuto televiznímu filmu dán, by vyžadoval méně tematických odboček a méně doslovnosti. Každá z obětí (přírodní) katastrofy má svůj příběh, mnohé z nich jsou neméně dramatické než ten, který napsal Ivo Pelant. Život však nepíše takto vykonstruované scénáře. (13.10.2005)

Tady jsem skoro i váhal, jestli nedat plný hodnocení, ale nakonec ne. Přecejenom jsou tu pasáže táhlejší a technicky to kdovíjaká podívaná není. Ale čtyři hvězdičky to jsou sakra poctivý, Povodeň pro mě byla velkým překvapením. 😮👌 Především díky dalšímu skvělýmu výkonu Jiřiny Bohdalový, které zdatně sekunduje druhá z Jiřin (byť z týhle dvojice hraje jasně druhý housle 🎻), i milé roli Pepy Somra. A pak je tu samozřejmě zajímavej, neotřepanej, až dechberoucí příběh, kterej mě bavil od první chvíle a gradoval až do samotného finále. Režii těhle malejch českejch filmů má Strach zmáknutou na jedničku, tohle byla přesně záležitost, kde se musel cejtit jako ryba ve vodě. A víte co? Já tam tu pětku nakonec bouchnu. ⭐⭐⭐⭐⭐ (27.08.2020)

Konečně ta omšelá fráze přesně vystihuje dění na obrazovce. Koncert je skladba pro sólový nástroj nebo skupinu nástrojů, které doprovází orchestr. Toto byl herecký koncert. První housle - Jiřina Jirásková dokonale zahrála s obrovským rozsahem pěkně napsanou roli. Viola - Jiřina Bohdalová stejně dokonale zahrála part o něco jednodušší. Kontrabas - Josef Somr přesně basoval. Orchestr na pozadí už tak dokonalý nebyl, ale zase byl na pozadí, takže tolik nerušil, s výjimkou několika vstupů Dvořákovy rodiny ve stylu amatérského vystoupení prvního ročníku ZUŠ, obor dechové nástroje. 70%. (03.03.2011)