Překonat sám tisíce mil

Překonat sám tisíce mil je snímek, který nemá nějaké závratné tempo, avšak přesto nenabízí prostor pro nudu. Toto Zhangovo drama působí takovým přirozeným dojmem, příjemně se sledují záběry na krásnou čínskou přírodu, hezky se poslouchá hudba, jež podbarvuje jednotlivé scény, a potěší rovněž představitel hlavní role, jehož výkon je poměrně dost autentický, takže jsem jako divák neměl problém mu jeho emoce, monology a dialogy věřit. Překonat sám tisíce mil je snímek opravdu v mnohém podobný novější Pouti (2010). Mnohé scény jsou vskutku dost emotivní a povyšují celkový zážitek z tohoto lehce sentimentálního, krásného a smutného příběhu s nejednou hlubší myšlenkou o mezilidských vztazích. V paměti divákovi může utkvět scéna s malým Yang Yangem, kdy se s hlavním hrdinou ztratí, dále pak smutná zpráva po telefonu a čtení dopisu či závěr ve vězení. Chyba: V Kamenné vsi nemá pan Takata signál, takže v okamžiku, kdy chce telefonovat, zavedou jej vesničané na jednu ze střech, kde signál je. V další scéně, v níž se pořádá hostina, už však na střechu jít nemusí a telefonní hovor bez problémů přijme. (16.12.2012)

Film, který mi na dlouho uvízl v hlavě. A někde tam jistě ještě vězí. Nabízí otázku, zda je možné pokusit se na poslední chvíli dát dohromady něco, co bylo vlivem odlišnosti a neporozumnění na dlouhou dobu odděleno. Asijské filmy mají vždy co nabídnout svojí geniální jinakostí a tady nabídly minimalistické duševní veledílo o touze po odpuštění, lásce, smíření a prozření. (26.08.2009)

Vedle artove akcnich vizualnich masterpiecu typu Hero si Yimou Zhang cas od casu natoci nejaky ten minimalisticky osobni kousek a vetsinou je o co stat. The Road Home bylo napr. tak genialni, ze se tomu divim dodnes. Od Riding Alone jsem tedy cekal podobne pusobivy zazitek a nedockal jsem se, nebo alespon ne zcela. Oneman show tvrdohlave emocionalniho Kena Takakury sice funguje, Cinske prostredi take zklame malokdy a napr. finalni skalovity kanon byl uchvatny. Diky prekladum a China vs. Japan tendencim to melo spravny Lost In Translation feeling a bylo to podobne originalni, jinak ale Zhang nebyl po celou dobu schopen nejak vyrazneji zautocit. Postradalo to silnejsi sceny, prekladove pasaze se zacaly opakovat a vubec to cim dal vic brousilo do repetitivni sfery. Bez toho fakana na konci bych se take klidne obesel. Dobra, ale spis jen odpocinkova Zhangova pauza, pri ktere sbiral sily a dech na jeho dalsi klenot - Kletba Zlateho Kvetu. 6/10 (18.10.2009)

Po velikém zklamání z posledního dosud mnou viděného asijského filmu jsem se bál, že i další film z Asie bude nudný a nesnesitelný. Ale opak je pravdou, z tohoto filmu jsem velice příjemně překvapen. Jednoduchý, ale o to více procítěný děj, kdy se postarší muž vydává na cestu do Číny a je ochoten udělat i nemožné, aby synovi pořídil nahrávku čínské lidové opery v maskách s jedním zpěvákem, se kterým se jeho syn už jednou setkal, ale který je momentálně zavřený ve vězení. Jeho syn je totiž vážně nemocný a umírá a jeho otec by se s ním rád smířil, a proto odjíždí do té Číny. Jedná se opravdu o procítěný a citlivý příběh, který ukazuje Čínu v docela jiném světle, než jak ji známe z tisku, kdy se spíše mluví o násilnostech v této zemi. Faktem ovšem je, že Čína má co nabídnout, a na některé čínské scenérie se krásně dívá. Tenhle film mě opravdu velice zaujal a celý příběh jsem prožíval spolu s hlavním hrdinou. I když ze začátku jsem jeho jednání nechápal, musel jsem uznat, že se zachoval velice správně. Jinak toto je mé první filmové setkání s režisérem Yimou Zhangem, ale už teď je mi jasné, že na tenhle film patrně nikdy nezapomenu. Ovšem je pravdou, že toho patosu zde bylo na můj vkus až příliš, takže nakonec to jen těsně není na maximální hodnocení, ale jen na čtyři hvězdičky. I tak je však pěkné hodnocení. (16.12.2008)

Nevím, mně ten film ze všeho nejvíce připomínal pohádku o slepičce a dusícím se kohoutkovi. Aby dostala slepička vodu, musí splnit tucet dalších přání a úkolů - a tady je to podobné. Jen motivace mi poněkud haprují. Osobně bych rád věděl, co otec se synem měli, už od začátku - takhle ani jednomu nic moc nevěřím. A také nějaká videokazeta s čínskou operou a jedním zpěvákem mi přijde jako nedostatečný motiv jet do Číny a tam se chovat skoro jako blázen - ostatně, jak otec mohl vědět, že natočení opery syna potěší? Vždyť ji chtěl natočit on sám... Asi jako kdybyste začali stavět doma loď v láhvi, pak šli do nemocnice, a otec vám mezitím loď dostavěl... Nevím, no. Nijak mi to nic nedalo, přišlo mi to prázdné a ponaučení nebo nějaké třeba duchovní povznesení se nekonalo. Že když se mají dva lidé rádi, měli by si to dávat najevo? To by snad mělo být samozřejmé, i když občas není. Ale na druhou stranu, pokud si to nedávají najevo, je v tom vztahu možná problém ještě někde jinde. Bylo by to na delší psychologický rozbor - zkrátka, podle mne sice chce film říct něco upřímného, zvláště Japoncům, pro něž dát najevo cit je spojeno s jistým ponížením sebe sama (a pak pochopíme tu Čínu jako protiklad, kde lidé se navenek emotivně projevují), ale stejně mi to přijde jako klouzání po povrchu. (22.07.2017)